Otázky

Zde naleznete odpovědi na často kladené otázky časopisu Slavonie. Odpovídá Mars.

Jaké byly okolnosti vzniku časopisu?

Mars: S nápadem založit časopis věnovaný indoevropským hodnotám jsme se dohodli někdy na začátku zimy roku 2009 s kolegou H. Původně jsem jej zaregistroval na síti WordPress především pro něj, ale již v počátku fungoval v podstatě jako společný projekt – a to po všech stránkách.

Předtím jsem psal pro tematicky širší periodika. Časem jsem zjistil, že vlastní pole mne vyhovuje nejvíce. Založení časopisu Slavonie není výsledkem nějaké špatné zkušenosti a už vůbec ne hádky – jen mne vyhovuje více působit samostatně, nezávisle, anonymně a to mně náš časopis skvěle umožňuje.

Rád bych zdůraznil, že mít „vlastní pole“ je velice důležité. Dnes si téměř každý myslí, že by „něco“ měli dělat „všichni“, především ti druzí, že nemá smysl jednat a být sám, nebo, jak jednou napsal Martin Schwarz, názor, že by se muselo nejprve shromáždit tisíc, pak deset tisíc, sto tisíc lidí, jinak že se – neudělá nic. Jakákoliv forma spolupráce, která si nárokuje něco změnit nebo zapůsobit, musí být založena na přátelství, nezištnosti a dobrovolnosti. A tak jsem rád za každý samostatně a nezávisle fungující kroužek, sdružení nebo časopis. Nejsem přítelem sjednocování, násilí, organizování, nařizování, členství, partajnictví, nedělního řečnění, vykřikování v ulicích, programových tezí, závazků, propagování a členských příspěvků.

Proč tvoříte časopis?

Časopis je zaměřený na velice úzký okruh čtenářů, v podstatě jej pravidelně čte jen několik lidí, z nichž většinu znám osobně. Píšu a překládám pouze sám pro sebe. Třídím a podkládám si tak vlastní názory a poznatky. Přijde mi ale škoda nepodělit se s případnými zájemci o své studijní materiály (někdy pracně získanými), a tak je zveřejňuji pomocí internetu pro ty, kdo o ně mají zájem.

Jak vznikl název časopisu?

Název je moje dílo. Potřebovali jsme vlastní webovou doménu a všechny trefné názvy, které mne napadaly, byly obsazené. Slavonie – to je vlastně obecně řečeno zem Slovanů. Časopis byl ve svých začátcích zaměřen spíše na Slovany. Navíc – bez ohledu na to, zda se zajímáme více Germány, Kelty a podobně, mluvíme všichni slovanskou řečí, tudíž v každém je zde aspoň malý kus slovanského. Podtitul „časopis věnovaný indoevropské tradici“ ukazuje na to, že jsme tematicky zaměřeni více na indoevropské hodnoty, zatímco jinými se zabýváme méně.

Často se zde objevují slova „národní“ a „indoevropské“. Co se rozumí „indoevropským duchovnem“ a „národním duchovnem“?

„Národní duchovno“ je duchovno našeho národa, tedy českého národa. Slovem duchovno zde rozumím soubor různých projevů ducha, jako je náboženství, umění, jazyk, chápání času, vnímání historie a podobně.

Indoevropským duchovnem rozumím projevy a hodnoty prvotních Indoevropanů (=Árjů): polární, královské a solární hodnoty spjaté s nebeskými božstvy a nebeskou hierarchií, se „světem nahoře“. Archaický Indoevropan myslí nábožensky, kosmicky, absolutisticky, heroicky. Indoevropské hodnoty jsou více či méně přítomny i v různých jiných naukách a náboženstvích, s nimiž sdílí své „hyperborejské“ kořeny.

Je toto „indoevropanství“ náboženství?

Každé náboženství je naukou o Bohu a jeho vnitřní obsah nazývám tradicí (trans-dare = předávat). Náboženské formy indoevropské tradice jsou patrně z větší části ztraceny, ale jejich obsah přežívá samozřejmě dál, až do dnešní doby. Mluví-li se tedy o indoevropských hodnotách, není tím nutně myšleno náboženství, ale především tato tradice, tedy vnitřní obsah všeho posvátného, a také vyjádření identity.

Ikonografie, symbolika a hmotná kultura každého náboženství vždy vychází z tradice. V našem případě z české tradice. To neznamená pouze z tradice ztraceného slovanského kmene Čechů, ale z širší indoevropské tradice, která je zde přítomna již od hlubokého pravěku. Tato tradice se zde již nevztahuje k sociálnímu řádu, tudíž není tolik vidět. Navzdory tomu jsou její projevy, pozůstatky a stopy v Čechách všudypřítomné.

Jaký způsobem se indoevropská tradice projevuje?

Klíčem k porozumění posvátné skutečnosti je vždy symbol, obraz. To znamená, že klíčem k porozumění národní tradice je česká lidová ikonografie. Symbolika, kterou nacházíme především v národní kultuře: jazyce, mýtu, v národních písních, národních pohádkách a pověstech, v přírodě, v lidovém zvykosloví a podobně. Dám příklad – v naší národní výšivce, která má svůj původ už v pravěku. Dávné tradiční národy neznaly žádné „dekorace“, každý obraz, každá drobnost měla svůj význam. Národní výšivka se svou symbolikou je ve své niterné podstatě „duchovním spisem“ – zapsaným v obrazovém písmu. Zdůrazňuji, že se jedná o pojetí, které přesahuje rozdělování na Slovany, Germány, případně Kelty a podobně.

Praktikujete indoevropské náboženství či tradice?

Praktikovat lze například střelbu z luku, technické kreslení, pletení nebo háčkování. Náboženství a tradice jsou duchovní záležitostí, náboženství se tedy nepraktikují, nýbrž studují. Ale asi vím, co je tou otázkou míněno – zajímají vás obřady.

Děláte nějaké náboženské obřady?

Člověk náboženský se snaží žít co nejvíce v intimitě posvátného, tudíž se snaží, aby vše, co dělá, aby každý úkon byl obřadem.

Jaké jsou to například obřady? Jaké obřady a svátky máte nejraději?

Tradiční či archaický člověk nekonal obřady z nějaké záliby (rád, nejraději), nýbrž lpěl na tradicích z vnitřní nutnosti. Nejdůležitější obřady Indoevropanů jsou podle mého názoru spojeny se čtyřmi svátky – ze čtyř svátků odpovídajících kardinálním bodům cyklu je nejvýznamnější zimní slunovrat  = Vánoce (z gótského či starohornoněmeckého weih-nachten, svaté noci), které označují počátek  a konec cyklu.

Je vám bližší lidové-etnické (de Benoist) nebo univerzalistické pojetí náboženství?

Každé náboženství, které usiluje o cestu k Bohu (=k věčnému, k dokonalosti), musí být universální. Pokud by bylo jakýmkoliv způsobem omezené (např. etnicky), bylo by nedokonalé. K formám vycházejícím z rodné tradice bude měl našinec vždy blíže než cizinec.

Zabýváte se magií?

Ne. Slovo „magie“ – jak již plyne z jeho etymologie – znamená „mocnářství“, „velikost“. Tedy duchovní moc a duchovní velikost. Tudíž „magie“ není navzdory dnes rozšířeným názorům něčím, čím by se dalo „zabývat“, ale nečím, co člověku „spadne do klína“. To je známo například o některých svatých v souvislosti s jejich duchovní mocí a silou. Tady bych rád upozornil na to, že ve staroslovanském jazyce slovo „svatý“ znamená „mocný“.

Co si myslíte o vlastenectví a národovectví?

Národovectví a vlastenectví tvoří jen velmi malou část mého světonázoru. Někdo si pod pojmy národovectví a vlastenectví představuje nenávist ke všemu cizímu. Já si pod těmito pojmy představuji lásku k tomu vlastnímu.

Co si myslíte o nacionalismu, rasismu a xenofobii?

Nacionalismus je soubor moderních ideologií spjatých s politikou, která mě nezajímá. Zabývám se tradicí, nikoliv světem moderních ideologií. Rasismus vnímám jako nenávist k jiným lidem na základě jejich rasy. Tuto nenávist nesdílím. Xenofobie je strach z cizího. Nemám žádný strach z „cizího“. Nadto si myslím, že krize identity, xenofilie a protievropský rasismus představují mnohem větší nebezpečí.

Nevadí vám, že na váš časopis odkazují otevřené neonacistické weby, například Národní odpor? Proč jste se od nich nikdy nedistancovali?

Mne to nevadí. Naopak – jsem rád, že na nás odkazují mimo jiné i tyto weby. Každý časopis nebo web má svůj okruh pravidelných čtenářů, kteří jsou co do způsobu myšlení víceméně ztotožněni či srovnáni s tím, co čto, jinými slovy: každý web čtou lidé na úrovni toho či onoho webu. Třeba jednou nějaký čtenář Národního odporu klepne na odkaz Slavonie a zjistí, že „národní cítění“ v našem pojetí mu vyhovuje více. Třeba jej oslovíme a on změní svůj názor na různé věci. Nebo na ten odkaz klepne nějaký příznivce hnutí AFA a zjistí, že „národnost“ není údernou pěstí buržoazního kapitálu, nýbrž pojem, který má svou hloubku.

K druhé otázce – bylo by hloupé a podezřelé distancovat se od něčeho, co evidentně nejsme.

Vzali byste mezi sebe například Vietnamce?

Ne. Jestliže za mnou někdo přijde s tím, že je Vietnamec a chce „mezi nás“, rozmlouval bych mu to, protože tvoříme časopis pro rozvoj naší rodné tradice a nikoliv vietnamské tradice. A poté bych mu doporučil založit vlastní časopis. V případě, že by za mnou přišel ten samý člověk a řekl, že je našinec a chce „mezi nás“, řekl bych, že nerozlišujeme na žádné „my“ a „ti ostatní“, protože nejsme žádná skupina ani organizace, a že nevidím důvod, proč by se kdokoliv jako spolupracovník nemohl zapojit do činnosti například tím, že zašle k publikaci dobrý článek. To vše záleží na dané situaci a přístupu jednotlivce.

kontakt na redakci:

slavonie [zavináč] seznam [tečka] cz