Otázky

Zde naleznete odpovědi na často kladené otázky časopisu Slavonie. Za redakční kruh odpovídá Mars.

Jaké byly okolnosti vzniku časopisu?

Mars: S nápadem založit časopis věnovaný rodnému duchovnu s důrazem na indoevropské hodnoty jsme se dohodli někdy na začátku zimy roku 2009 s kolegou H. Původně jsem jej zaregistroval na síti WordPress především pro něj, ale již v počátku fungoval v podstatě jako společný projekt – a to po všech stránkách.

Předtím jsem psal pro tematicky širší periodika a blogy. Časem jsem zjistil, že vlastní pole mne vyhovuje nejvíce. Také jsem si jednu dobu časopiseckou praxí vydělával na chleba, ale zkušenost s komerčním prostředím mne odpudila. Založení časopisu Slavonie není výsledkem nějaké špatné zkušenosti a už vůbec ne hádky – jen mne vyhovuje více působit samostatně, nezávisle, anonymně a to mně náš časopis skvěle umožňuje.

Rád bych zdůraznil, že mít „vlastní pole“ je velice důležité. Dnes si téměř každý myslí, že by „něco“ měli dělat „všichni“, především ti druzí, že nemá smysl jednat a být sám, nebo, jak jednou napsal Martin Schwarz, názor, že by se muselo nejprve shromáždit tisíc, pak deset tisíc, sto tisíc lidí, jinak že se – neudělá nic. Takové to – jak bych to jednou chtěl nazvat – „národní obrození“, jehož se svým způsobem časopis účastní, musí být založeno na přátelství, nezištnosti a dobrovolnosti. A tak jsem rád za každý samostatně a nezávisle fungující kroužek, sdružení nebo časopis. Nejsem přítelem sjednocování, násilí, organizování, nařizování, členství, partajnictví, nedělního řečnění, vykřikování v ulicích, programových tezí, závazků, propagování a členských příspěvků.

Proč tvoříte časopis?

Časopis je zaměřený na velice úzký okruh čtenářů, v podstatě jej pravidelně čte jen několik lidí, z nichž většinu znám osobně. Zní to zvláštně, ale většina čtenářů naše názory nesdílí – čtou Slavonii jen „pro zajímavost“, “ze zvědavosti” nebo „ze známosti“. Já osobně píšu nebo překládám sám pro sebe. Třídím si tak vlastní názory. Přiznávám, že tajně doufám, že naše tvorba někoho někdy osloví a vydá se podobnou cestou jako my. Ale i kdyby se to nikdy nestalo, pořád si myslím, že stojí za to jen – být.

Jak vznikl název časopisu?

Název je moje “dílo”. Potřebovali jsme vlastní webovou doménu a všechny trefné názvy, které mne napadaly, byly obsazené. Slavonie – to je vlastně obecně řečeno „zem Slovanů“. Časopis byl ve svých začátcích zaměřen spíše na Slovany. Navíc – bez ohledu na to, zda se cítíme být více Germány, Kelty nebo zda se spíše ztotožňujeme s pravěkými kulturami naší vlasti, mluvíme všichni slovanskou řečí, tudíž v každém je zde aspoň malý kus slovanství. Podtitul „časopis pro rozvoj indoevropského duchovna“ ukazuje na to, že jsme tematicky zaměřeni více na indoevropské hodnoty, zatímco jiné hodnoty nás oslovují méně.

Často se zde objevují slova „národní“ a „indoevropské“. Co se rozumí „indoevropským duchovnem“ a „národním duchovnem“?

„Národní duchovno“ je duchovno našeho národa, tedy českého národa. Duchovno je soubor projevů ducha, jako je náboženství, tradice, umění, jazyk, chápání času a historie a další. Především náboženství a tradice.

Indoevropské duchovno – to jsou “solární” hodnoty spjaté s nebeskými božstvy a nebeskou hierarchií, se světem „nahoře“. Indoevropan myslí nábožensky, kosmicky, absolutisticky, heroicky. Indoevropské hodnoty jsou více či méně přítomny i v různých jiných naukách a náboženstvích, například v zenu, józe či křesťanství.

Je toto „duchovní češství“ náboženství?

Samozřejmě. Je to soubor posvátných skutečností, je to náboženství – v jistém slova smyslu – je to tradice a také identita. Ikonografie, symbolika a hmotná kultura každého náboženství vždy vychází z tradice. V našem případě z české tradice. To neznamená pouze z tradice ztraceného slovanského kmene Čechů, ale z indoevropské (tj. árijské) lidové tradice, která je přítomna v české zemi již od pravěku.

Mnohé toto tvrzení překvapí, ale to je způsobeno pouze tím, že toto náboženství není nikde „registrované“, „organizované“, nemá žádné “řády” a „církev“, nevztahuje se již k sociálnímu řádu a nemá žádné úředně posvěcené papeže, tudíž není tolik vidět. Navzdory tomu jsou jeho projevy, pozůstatky a stopy v Čechách všudypřítomné – ale mnoho lidí si to neuvědomuje.

Co je to „české náboženství“?

Každé náboženství je naukou o Bohu. Ta víra, která je nám v Čechách při-rozená, je vírou rodnou, proto se toto náboženství nazývá po staru „rodnověří“. Nebo po novu prostě „rodná víra“.

Klíčem k porozumění posvátné skutečnosti je vždy symbol, obraz. Nauka o symbolech se nazývá ikonografie. To znamená, že klíčem k porozumění rodné víry je česká lidová ikonografie. Symbolika, kterou nacházíme především v rodném jazyce, mýtu, v národních písních, národních pohádkách a pověstech, v přírodě, v lidovém zvykosloví a na předmětech hmotné kultury.

Dám příklad – v naší národní výšivce, která má svůj původ už v pravěku. Dávné přírodní národy neznaly žádné „dekorace“, každý obraz, každá drobnost měla svůj význam. Národní výšivka se svou symbolikou je vlastně takovým „duchovním spisem“ – zapsaným v obrazovém písmu.

Zdůrazňuji, že se jedná o české „rodné duchovno“. To je pojetí, které přesahuje rozdělování na Slovany, Germány, Kelty apod.

Jako celek souvisí tedy nejen s náboženskou zkušeností, ale také s vlastenectvím v tom dobrém slova smyslu.

Jak praktikujete rodné náboženství?

Praktikuje se střelba z luku, truhlářství, technické kreslení, pletení a háčkování. Náboženství je duchovní záležitost, náboženství se nepraktikují. Ale asi vím, co je tou otázkou míněno – zajímají vás obřady.

Děláte nějaké náboženské obřady?

Člověk náboženský se snaží žít co nejvíce v intimitě posvátna, tudíž se snaží, aby vše, co dělá, v sobě mělo něco duchovního – aby každý úkon byl obřadem. Naše rodná náboženská tradice obsahuje množství obřadů. Obřady můžeme z jednoho hlediska rozdělit na osobní, domácí, rodinné. Některé se udržují veřejně – například na vesnici nebo v městské komunitě.

Jaké jsou to například obřady? Jaké obřady a svátky máte nejraději?

Dodnes se zachovalo množství drobných osobních či domácích obřadů, mnoho činností v sobě má kus posvátna a svůj duchovní rozměr. Vstup do posvátného háje byl posvěcován obřadní písní. Nebo známe domácí obřady jako například rozdělávání posvátného ohně, očištění ohněm, posvátné přijímání – přípitek. Každý člověk má asi své osobní modlitby – mnoho z nich se zachovalo v národních pohádkách a písních. Pak zde jsou samozřejmě svátky – je jich opravdu mnoho, nejvýznamnější je pro mě letní slunovrat. Také zrození slunce, to je zimní slunovrat neboli Vánoce (z gótského či starohornoněmeckého weih-Nachten, svaté noci).

Zastáváte lidové-etnické nebo univerzalistické pojetí náboženství?

Každé náboženství, které usiluje o cestu k Bohu a dokonalosti, musí být univerzální. Pokud by bylo jakýmkoliv způsobem omezené, například etnicky, bylo by nedokonalé. Ale toto náboženství vychází z rodné tradice, tudíž našinec k němu bude mít vždy plnější a hlubší vztah než cizinec.

Zabýváte se magií?

Slovo „magie“ – jak již plyne z jeho etymologie – znamená „mocnářství“, „velikost“. Tedy duchovní moc a duchovní velikost. Tudíž „magie“ není navzdory dnes rozšířeným názorům něčím, čím by se dalo „zabývat“, ale nečím, co člověku „spadne do klína“. To je známo například o některých svatých v souvislosti s jejich duchovní mocí a silou. Tedy – ne, nezabývám se magií. A nikdy jsem nenašel odvahu o „duchovní moc“ usilovat – je to sice velká, ale těžká, bolestná a strastiplná cesta. Stačí si přečíst jejich životopisy. Tady bych rád upozornil na to, že ve staroslovanském jazyce slovo „svatý“ znamená „mocný“. K posunu významu došlo až ve středověku.

Co si myslíte o vlastenectví a národovectví?

Národovectví a vlastenectví tvoří jen menší část mého světonázoru. Někdo si pod pojmy národovectví a vlastenectví představuje nenávist ke všemu cizímu. Já si pod těmito pojmy představuji lásku k tomu vlastnímu.

Co si myslíte o nacionalismu, rasismu a xenofobii?

Nacionalismus je soubor moderních ideologií spjatých s politikou, která mě nezajímá. Jsem „národní“ z hlediska duchovna a tradic, nikoliv z hlediska „světa ideologií“.

Rasismus vnímám jako nenávist k jiným lidem na základě jejich rasy. Tuto nenávist nesdílím.

Xenofobie – to je strach z cizího. Nemám žádný strach z „cizího“. Naplňuje mne život podle naší rodné tradice. Cizí kultury a tradice mě neoslovují, nejsou mně při-rozené.

Myslím, že krize identity, xenofilie a státem podporovaný protievropský rasismus představují mnohem větší nebezpečí.

Nevadí vám, že na váš časopis odkazují otevřené neonacistické weby, například Národní odpor? Proč jste se od nich nikdy nedistancovali?

Mne to nevadí. Naopak – jsem rád, že na nás odkazují mimo jiné i tyto weby. Každý časopis nebo web má svůj okruh pravidelných čtenářů, kteří jsou co do způsobu myšlení víceméně ztotožněni či srovnáni s tím, co čtou – tím myslím – každý web čtou lidé na úrovni toho či onoho webu. Třeba jednou nějaký čtenář Národního odporu klepne na odkaz Slavonie a zjistí, že „národní cítění“ v našem pojetí mu vyhovuje. Třeba jej oslovíme a on změní svůj názor na různé věci. Nebo na ten odkaz klepne nějaký příznivce totalitního hnutí AFA a zjistí, že „národnost“ není údernou pěstí buržoazního kapitálu, nýbrž cítění, které má svou kulturní a duchovní hloubku.

K druhé otázce – bylo by hloupé a podezřelé distancovat se od něčeho, co evidentně nejsme.

Vzali byste mezi sebe například Vietnamce?

Ne. Jestliže za mnou někdo přijde s tím, že je, hrubě řečeno, Vietnamec a chce „mezi nás“, asi bych mu to rozmlouval – protože tvoříme časopis pro rozvoj našeho rodného duchovna, nikoliv vietnamského rodného duchovna. A poté bych mu doporučil založit vlastní časopis. V případě, že by za mnou přišel ten samý člověk a řekl, že je našinec a chce „mezi nás“, řekl bych, že nerozlišujeme na žádné „my“ a „ti ostatní“, protože nejsme žádná organizace, a že nevidím důvod, proč by se kdokoliv jako spolupracovník nemohl zapojit do činnosti například tím, že zašle dobrý článek. Nebo se může jako host zúčastnit nějaké vlastivědné vycházky – proč ne. Ale to všechno záleží na dané situaci a přístupu jednotlivce.

Oslovují vás nějaká zahraniční hnutí?

Líbí se mne některá hnutí, která drží silné pozice ve Francii (obzvláště v Bretani), v Itálii nebo v Pobaltí. Někdy se jim říká „hnutí identity“, ale není to úplně přesné. Na západě jsou to společenství tvořená často lidmi znechucenými tím „negativním národovectvím“, kteří chtějí něco pozitivního tvořit. Proto například v té zmiňované Francii používají heslo „0% rasismu, 100% identity“. To se mě docela líbí.

Pak mne také oslovuje idea „nového národa“. Je to zjednodušeně řečeno „snaha o obnovu rodové komunity“, nejčastěji venkovské komunity. Bývá to spojené s udržováním rodových statků, rodových osad, národních tradic, archaického způsobu myšlení a přírodního prostředí.

kontakt na redakci:

slavonie [zavináč] seznam [tečka] cz