Běloruské náhrobní symboly

V estonském internetovém časopise Folklore vyšel zajímavý archeologický článek Andreje Prochorova O náhrobních symbolech ze severozápadního Běloruska obsahující množství zajímavých jednotlivostí, které mají bezprostřední vztah k „hyperborejské“ či „polární“ tradici. Náš původní plán jej celý přeložit jsme ale vzhledem k množství profánního archeologického balastu záhy opustili a jak je zvykem, přinášíme čtenářům pouze krácený konspekt s výběrem zajímavých pasáží.

Mezi četnými středověkými náhrobními kameny v severozápadním Bělorusku se vyskytuje skupina kamenů s vyrytým obrazem osy s půlkruhem na vrcholu. Všechny tyto náhrobky jsou docela prosté a nejsou na nich žádné další symboly ani nápisy. Náhrobky s obrazem osy s půlkruhem byly dosud nalezeny v okolí měst Pružany, Lahojsk, Orša, Garadok, Vilejka a vsi Lukoml.

Náhrobky s obrazem osy a s půlkruhem podle A. Prochorova přímo navazují na „pohanskou“ tradici pohřbívání pod kamennými mohylami (konec 11. století) a následující, rovněž „pohanský“ zvyk pohřbů v tzv. kamenných hrobkách, který byl nahrazen běžným pohřbem až v 16. století. Na hřbitovech se podobné symboly ukazují vedle jasně křesťanských symbolů – křížů.

Oblast rozšíření náhrobních symbolů v podobě osy s půlkruhem prý umožňuje vyslovit předpoklady o národnosti jejich zakladatelů, ale rozšíření náhrobních kamenů s těmito symboly se s žádným etnikem nepřekrývá (bylo tedy patrně součástí většího nábožensko-mytologického celku). Běloruská archeoložka Alla Kvjatkovskaja spojila tyto náhrobní kameny s baltským kmenem Jatvingů, ale jedna skupina z levého břehu Západní Dviny a okolí lepelských jezer je typologicky příbuzná slovanské kultuře, proto je přinejmenším zčásti spojována se slovanským kmenem Krivičů, případně přesídlením Jatvingů poté, co byli Slovany poraženi. Náhrobky s těmito symboly se dále vyskytují i východněji, v okolí Orši, kde Baltové nežili.

Jako nejlepší příklady těchto náhrobních kamenů uvádí autor kámen z Lahojska, který se nyní nachází v muzeu, a skupinu kamenů z vísky Scebjaraky, okres Vilejka. (Fotografie zachycuje pouze část celé kompozice.) Kameny ze Scebjaraky mohou sloužit jako klíč k rozluštění významu symbolu osy s půlkruhem, protože celý komplex je orientován v severojižním směru tak, že symboly jsou ryty na jižní stranu, aby pozorovatel hleděl přesně k severu. Osy s půlkruhem ukazují přesně směrem vzhůru a k severu.

Andrej Prochorov se domnívá, že orientace na sever odkazuje na mytologickou kosmickou osu spojující zemi a nebesa. Podle jedné polské katolické legendy kdysi dávno spojovala velká hůl Polárku s peklem. Symbol pak prý představuje světovou osu (hůl, sloup) s vyobrazením nebeské klenby (půlkruh).

Jak je v archeologii obvyklé, nic se neví přesně, a tak je podle autora možné, že v tomto případě se nejedná o pohřební, ale o posvátné kameny. Argumentem je zde samotné pojmenování vesnice Scebjaraky (bělorusky Cцебяракі) v sousedství kamenného komplexu. Jméno může být příbuzné lotyšskému Staburags (pl. Staburagi) s průhlednou etymologií odvozenou od lotyšského stabs, hůl a rags, roh. Je rovněž důležité zmínit litevské stabas, posvátný kámen. Tato sémantika odpovídá kamennému komplexu a jeho symbolům a vede k závěru, že kameny se symboly jsou obrazem univerzální kosmické osy.

V Lotyšsku býval na řece Daugavě (Západní Dvině) skalní útvar nazývaný Staburags, který je od poloviny 60. let pod hladinou umělé vodní nádrže, a jehož posvátný význam byl zcela zřejmý. Podle lotyšských pověstí vytvořili tyto kameny obři. Existenci baltských paralel podporují také další nálezy skalních rytin z Lotyšska, kterým je přičítán kosmologický význam.

Vztyčování sloupu je u Slovanů a Baltů nedílnou součástí kalendářních rituálů. U východních Slovanů je velmi rozšířené vztyčování sloupu během slavnosti Kupaľe. Na sloup, který stojí ve středu dění, bývá umisťován kříž v kruhu nebo podobný symbol. V Bělorusku je rovněž tradičním starodávným zvykem zapalovat slunovratový oheň třením dřev.

Vztyčování sloupu o letním slunovratu (Kupolė nebo Rasa) je typické i pro Litevce. Ve východní Litvě bývaly na vrchol sloupu umisťovány tři větve, které měly představovat Slunce, Měsíc a Hvězdu. Andrej Prochorov tuto třívětvou slunovratovou runu ztotožňuje se starodávným Saulės Medis, slunečním stromem.

Středový sloup podpírající střechu slovanského nebo baltského domu má rovněž význam kosmické osy. Jeho stará běloruská pojmenování jsou дэед děd, каневы слуп, sloup koně nebo prosté кoнь kůň. Druhé označení je často srovnáváno se sanskrtským aśva-yupa koňská hůl, která představovala světový pól. Kosmologický význam býval zdůrazňován vyřezávanými symboly slunce, měsíce a hvězdy v horní části sloupu a obrazem koní, hadů či užovek ve spodní části. Nejjasněji zachycuje rituální význam středového sloupu běloruského domu svatební obřad nazývaný столбовой обряд, obřad sloupu, protože se odehrává okolo něj. Věřilo se, že ve středovém sloupu jsou přítomni bohové, k nimž byla vznešena žádost, aby „ukovali“ svazek.

Proč se ale kosmologický symbol objevuje na náhrobcích? Pověst dávných let, která popiuje zvyky Radimičů, Vjatičů a Severjanů v 9. – 10. století, zmiňuje:

Když někdo zemřel, ustrojili po něm tryznu a poté udělali velkou kládu a položili mrtvého na tu kládu a spálili, a poté co sebrali kosti, dali je do malých nádob, které stavěli na sloupy na cestách, jak to dělají dodnes Vjatiči. Stejný zvyk drží i Kriviči a jiní pohané, kteří neznají Božího zákona, nýbrž si stanovují vlastní zákon.

Krištkai, dřevěné sloupky symbolizující posvátný „strom světa“ jsou považovány za nejstarší náhrobky litevské tradice.  [více zde]

Kronika z poloviny 13. století popisuje pohřeb legendárního knížete Kukovoita (Kukovaitise). Poté, co jeho syn spálil jeho tělo,

 

vyrobil figurku (idol) na památku svého otce a vztyčil ji na hoře nad řekou Světou [...] idol uctívali a měli jej za boha. A poté, když figurka zmizela, rostl tam háj a lidé jej uctívali a nazývali jménem svého pána Kukovoita.

Kronikář také přidal důležitou vsuvku o pohřbu princezny Pojaty, kdy její syn учинил болвана образом ее, udělal podle jejího obrazu figuru (idol).

Následně se pohřební rituál změnil. Podle odkazu legendárního knížete Šventaragise se odehrával tradičně ve svatyni ve Vilniusu. Kronikáři nový obřad  detailně popisují. Poté, co byl mrtvý spálen s množstvím osobních věcí a symbolů moci,

sebrali jeho popel, pohřbili jej do země a pokryli rysími a medvědími drápy pro Soudný den a říkali, že přijde Bůh soudit lid, sedě na vysoké hoře bude soudit spravedlivé i hříšné, a na tu horu pro rozhřešení bude těžké vylézt bez rysích nebo medvědích drápů. 

Podle M. Gimbutienė vysvětlují význam obřadu i současné folklorní prameny – věří se, že mrtví musejí vylézt na skleněnou nebo strmou horu, kde na ně čeká nejvyšší božstvo. [více zde] V litevských lidových písních Slunce o letním slunovratu tančí „ve stříbrných botách na stříbrné hoře“. Přestože duše vyleze na nebeskou horu, skutečný cíl se nachází za ní. Panství boha Dievase leželo za kamennou, stříbrnou, zlatou nebo jantarovou horou. Dievas sestupoval z této hory buď na koni, nebo ve voze nebo na saních ze zlata a mědi. Slunce přichází ze země, kde je šedý kámen a sluneční strom nebo železná hůl a k ní náležející dva koně.

Archeologický výzkum umožňuje sledovat, jak se rozličné představy o posmrtném životě odrážejí v pohřebním ritu. Podle známého litevského pohanského rituálu byl mrtvému přidáván do hrobu jeho kůň. Idea, že mrtvého odvádí kůň do onoho světa, je z toho dobře patrná. Dohoda z roku 1249, kterou uvalil Německý řád na Prusy, zakazovala poslouchat pohanské kněze, kteří

ac erectis in celum luminibus exclamantes, mendacater asserunts se videre presentem defunctum per medium celi volantem in equo, armis fulgentibus decoratum, nisum in manu ferentem et cum comitatu magno in aliud seculum procedentem

zvedaje oči do nebe klamavě prohlašovali, že vidí mrtvého, který byl pochován, jak právě létá po nebi na koni, vyzdoben skvělou zbraní, nesa sokola na své ruce, a jak jede do zásvětí se svou velkou družinou.

Na základě uvedených dokladů se A. Prochorov přiklání k tomu, že kameny s vyobrazením kosmické osy či dřevěná kosmická osa sloužily k usnadnění odchodu mrtvého do zásvětí  a komunikaci s vyššími sférami, k nimž se duše mrtvého pozvedá.

Navzdory snaze pohřebního rituálu přivést duši mrtvého do vyššího světa uchovává současný litevský folklór a některé pověsti zmínky o jiných posmrtných sídlech duše či krátké návštěvě duše mrtvého ve světě živých. Podle některých pojetí žije velė, duše mrtvého, „v hoře písku“, „v hoře mrtvých“, tzn. v pohřební mohyle. Zvyk vztyčování náhrobků pravděpodobně vedl k tomu, že velė žije pod, na nebo v blízkosti tohoto náhrobku. Také se věřilo, že velė na pohřebním sloupu sedí. V některých oblastech Litvy, kde tato tradice přežila do 20. století, byly sloupky vyřezávány obrazy koní, ptáků, hadů, květin a také symboly hvězd. Během období křesťanství byly sloupky nahrazeny kříži, které byly asimilovány ve starším pohanském kontextu. Když římskokatolický klérus tento kontext rozpoznal, snažil se jej potírat, takže ještě roku 1426 zakázal biskup umisťovat na hřbitovy kříže.

Je zajímavé, že někdy mívá křesťanský kříž zvláštní formu se stříškou a soškami. V litevské tradici představovala tato forma příbytek duše mrtvého. Aby došlo k zamaskování této víry, byly sošky nahrazeny soškami svatých.

Osa s půlkruhem nemusí být pouze symbolem nebeské sféry, ale může být zároveň v analogii ke stavbě pohřební mohyly Baltů a Slovanů. Pohřební mohyly Jatvingů byly po obvodu a po povrchu obklopeny kameny nebo byly celé zhotoveny z navršeného kamene. Nejstarší doklady těchto mohyl v Pobaltí jsou z první poloviny druhého tisíciletí př. n. l. Tento typ mohyly odpovídá mytologické představě o kamenném nebi, rozšířené u všech Indoevropanů, obzvláště u Baltů. Například zmiňuje autor pověru, podle níž je hrom ozvěnou Perkūnasova vozu jedoucího po kamenné cestě.

Tato skutečnost může poskytovat klíč k otázce, proč se duše mrtvých v pobaltské tradici objevují zároveň v nebesích i ve světě živých, kde žijí v různých pohřebních předmětech. Tyto světy jsou spojeny kosmickou osou, která mezi nimi umožňuje procházet. Během svátků věnovaných mrtvým se živí s dušemi setkávali na pohřebištích. Symbol osy s půlkruhem v tomto případě umožňoval nejen cestovat vzhůru, ale i ideu možného návratu dolů do tohoto světa.

Článek vyšel v estonském časopise Folklore. Překlad z anglického originálu:

http://www.folklore.ee/folklore/vol42