Doklady tradic doby bronzové

Náš konspekt volně navazuje na článek Posvátné rohy – hlásné trouby bohů? /zde/. Zde vybíráme k překladu několik odstavců se zajímavými a méně známými informacemi o době bronzové ve střední a severní Evropě na základě archeologie.

Chrámy doby bronzové

Jako příklady skutečných kultovních zařízení [Kultanlagen] severní a střední Evropy lze jmenovat dřevěný svatostánek z Bargeroosterveld v Nizozemsku a kultovní lokality z Westerhold-Terheide či Wiesens v jižním Frísku, které připomínají Stonehenge či srovnatelné kamenné a dřevěné monumenty (woodhenges) jižní Anglie  (obr. 1). Jako i u jiných kultovních lokalit tohoto druhu, tak i zde vede alej dvojitých řad sloupů dále ke sloupovému kruhu. Ten obklopuje jeden nebo více pohřbů. Ve Westerholtu je hrob se skrčencem datován do konce eneolitu  a počátku doby bronzové.

Související oboustranně vymezená alej vyvolává u dnešního pozorovatele lehce představu početného davu lidí, který se ve formě procesí pohybuje směrem ke středovému kruhu.

Jeden chrám, dosud jediný svého druhu (obr. 2), byl odkryt v Bargeroosterveld u Torfabbau. Uvnitř kamenného kruhu o průměru 4 metry byly na zem paralelně uloženy dva široké dubové trámy a na tomto základu byla kolmo vztyčena konstrukce z celkem osmi dubových kmenů. Trámy s konci v podobě rohů tvořily svrchní část stavby. Chrámy či svatostánky tohoto druhu dosud chybějí v jiných částech severní a středí Evropy, ale je možné očekávat jejich nález v zásadě všude tam, kde dosud převládající vlhké prostředí a zvláště bažiny chrání dřevěné stavby před rozkladem.

Nepřítomnost chrámových staveb doby bronzové, případně jakýchkoliv budov zřízených pro náboženské nebo kultovní účely, může s ohledem na zvláště rozmanité důkazy kultovního či rituálního jednání překvapovat, přesto by neměla svádět k chybným závěrům. Obětní, kultovní, chrámové, případně rituální budovy jsou sice s náboženstvím a rituály takřka nedílně spojeny, ale zároveň platí to, co bylo napsáno již jinde: Společnost bez vlastních chrámů nutně neznamená společnost bez náboženského přesvědčení a praktik. (obr. 3)

Uctívání ohně v době bronzové

Vedle dosud jmenovaných forem obětování a kultovních činností je zajímavý ještě jeden docela jiný druh rituální aktivity – a sice vztah k ohni. Především  z Mecklenburska – Předního Pomořanska je znám velký počet míst, kde bylo nalezeno nespočet na sebe natěsnaných ohnišť (obr. 5). Vzhledem k tomu, že mnoho z nich již spadá do doby železné,  se zde jedná o pokračování tradice doby bronzové. Sídliště v Zedau v Sasku-Anhaltsku platí již dlouho za vzorový příklad takového kultovního místa ohně. Jako na mnoha jiných místech v severovýchodním Německu, tak i zde leží těsně v řadě nebo jiném uspořádání 100 ohnišť, přičemž přinejmenším v Mecklenbursku – Předním Pomořansku byly řady převažujícím tvarem.

Bezpochyby nejde v tomto případě o doklady zvláště velkého sídliště, protože počet ohnišť je příliš velký a jejich uspořádání neobvyklé. Tato ohniště uchovala příliš málo nálezů k tomu, abychom mohli mluvit o normálním používání. Často leží tato ohniště na okrajích vlhkých sníženin nebo v bezprostřední blízkosti jezer a řek nebo dále na sousedících náspech. Již tato exponovaná poloha ve spojení s vodním živlem mluví pro to, že ohně rozdělávané za těchto terénních okolností byly uctívány. Ale proč zde hořely ohně tohoto druhu? Co se okolo nich dělo? Jistotu nemáme. Je možné, že tyto ohniště byly užívány k přípravě společných hostin pro skupiny lidí během nějakých slavností. Velké množství ohnišť by mohlo vypovídat o pravidelném opakování těchto setkání. Ale již samotná jejich přítomnost ukazuje na rituální způsob chování s případným kultovním pozadím, přestože o jeho jednotlivostech nejsme informováni.

„Stabdolch“ jako rituální zbraň

Tzv. Stabdolch (vyslovuj štábdolch) je termín přejatý z němčiny, který označuje pravěkou zbraň z doby bronzové, která sestává z čepele dýky (Dolch) připevněné pomocí nýtů k holi (Stab). Na našem území se stabdolchy nacházejí ve starší době bronzové, pozn. překl. 

Pro Mecklenbursko – Přední Pomořansko lze zdůraznit především deponování stabdolchů, například na nalezišti Melz (kraj Müritz, obr. 4), ale i na jiných místech v zemi.  Vzhledem k dalším předmětům, s nimiž se společně nacházejí, lze tyto nádherné výrobky přesvědčivě připsat k mužské sféře. Přinejmenším lze téměř s jistotou pochybovat o tom, že se jedná o předměty s nějakou speciální funkcí. Již jejich výskyt, který je z hlediska pozorovatele nápadný, ba téměř zakletý, hovoří pro užívání v rámci zvláštních příležitostí vybranými osobami.

Užívání stabdolchů v kontextu zvláštních činností vychází také ze skalních obrazů (obr. 6). Kombinace lidí a stabdolchů jednak naznačují, že – do té míry, do jaké jsou vyobrazení realistická – byly vystavovány nošením nad hlavou. Držení těla jejich nositelů se zdviženými pažemi a roztaženýma nohama naznačuje akrobatické nebo taneční předvádění. Přesnějším pozorováním obrazů můžeme vyvodit, že se jedná o muže. A několikanásobné zvětšení stabdolchů – a tím i zdůraznění co do důležitosti – ukazuje zvláštní hodnotu, která těmto předmětům během oslav, obřadů a tanců příslušela. Jsou to skutečně kultovní činnosti, jsou zde, jak bylo příležitostně naznačeno, vyobrazeni bohové? Nebo zde byly zvěčněny sebeinscenace mužů? O rituály se ovšem jednalo v každém případě.

Výskyt deponování a obětování stabdolchů ukazuje na jiné než profánní použití. Archeologické nálezy zůstávají hlavním informačním pramenem.

Prof. Dr. Frank Nikulka

krácený překlad z německého originálu:

Lehman T. – von Schmettow H. – Schmidt J.-P. (Eds.) 2004: Mythos und Magie, Archäologische Schätze der Bronzezeit aus Mecklenburg-Vorpommern, Ausstellungskatalog, Lübstorf.