Herman Wirth, Pravlast nordické rasy, 1. díl

Tímto příspěvkem časopis Slavonie svým čtenářům přináší první překlad krátké kapitoly z knihy Hermana Wirtha Der Aufgang der Menschheit /Vzestup lidstva/  z roku 1928 (životopis autora zde). Překlad kapitoly bude zprostředkováván v podobě šestidílného seriálu a na konci bude zpřístupněn k tisku v souboru PDF.   Formát textu byl přizpůsoben přesně podle originálu. Překadatel použil (tam, kde to bylo možné) česká vydání. U pasáží z Avesty a Rigvédy, jejichž autorisovaný překlad do češtiny zatím nebyl vydán, byly ponechány „pracovní návrhy“ českého znění ve složených závorkách (v PDF dokumentu bude pod čarou uvedeno původní německé znění podle Fritze Wolffa  Avesta, die heiligen Bücher der Parsen, Berlin-Leipzig, 1924). Všechna jména, etymologie a cizí slova byla ponechána pro snazší dohledatelnost v původní transkripci. Důležité termíny zavedené autorem (které často není možné doslovně přeložit), jsou pro účel dalšího studia uvedeny přímo v textu v hranatých závorkách. Pod článkem je otevřena diskuse, kde se můžete vyjádřit k obsahu a formě a také zhodnotit dílo z hlediska současných názorů a poznatků s odstupem více než osmdesáti let od jeho prvního vydání.

letní krajina v současnosti, Špicberky

Z domnělé arktické vlasti nordické rasy jsou dnes známy nebo zachovány pouze okrajové oblasti jako Island, Grónsko, Grinellova země a Špicberky. Víme ale, že dříve je pokrývala bohatá zeleň, která zde mohla vyrůst už na počátku třetihor. V Grinellově zemi na 81°45′ severní šířky bylo doloženo deset druhů jehličnatých stromů, mezi nimi smrk a dvě borovice. Jeden druh tisu, jilm, lípa, dvě břízy a dva druhy topolu tvořily listnatý les, dva druhy lísky společně s kalinou křoviska. Ve sladkovodním jezeře rostly lekníny a břehy byly obrostlé ostřicemi a rákosem. V této krajní oblasti se setkáváme s rostlinstvem, které se v oněch severních krajích z velké části shoduje s umírněnými oblastmi  a střední roční teplota vyžadovala přinejmenším +8°C, zatímco v současné době leží 20°C pod nulou. Dále navazuje špicberská flóra. Také zde převádají jehličnaté stromy, velké množství sosen, smrků a jedlí. Mezi listnatými stromy se nachází topoly, vrby, olše, břízy, buky, duby, druhy platanů, jilmů, albízií, ořešáků, magnólií a čtyři druhy javoru. Tři kaliny, více druhů hlohu a trnovců tvořilo společně s lískami křoviny. Ve sladkovodním jezeře se znovu objevuje arktický leknín, žabník a rdest, ke kterým se připojuje množství ostřic a kosatců.

Poněkud jižnější ráz má fosilní flóra ze severního Grónska, která ukazuje na klima, které bychom v současnosti nalezli v okolí Ženevského jezera, např. poblíž Montreux, kde je roční teplota 10°C. Dnes leží tytéž oblasti přibližně na 70° severní šířky.

obr. 1: stěhování severního pólu ve vztahu k Evropě (podle Köppena a Wegenera); 1. miocén, 2. - 4. pliocén, 5. Günz-, 6. Mindel-, 7. Riss-, 8. glaciál Würm, 9. výpad k Baltu

Mocný klimatický posun v této oblasti je vysvětlován posunem pólu ve třetihorách a  čtvrtohorách. Podle Köppena a Wegenera nakreslená mapa na obrázku I. znázorňuje polohu a stěhování severního pólu ve vztahu k Evropě.  Na základě disponibility zmíněných rostlinných druhů a řady geologických a dalších přírodních nálezů vyplývá, že Grinellova země se tehdy nacházela v poloze pod 42°, Špicberky pod 40° a západní Grónsko pod 30° severní šířky.

Je třeba zvít v úvahu, že kontinenty Severní Ameriky Severní Evropy byly ve třetihorách a také na počátku čtvrtohor bezprostředně spojeny. K prvnímu oddělení mohlo dojít pravděpodobně v době velkého zalednění, kdy se jihoamerický kontinent před miliony let, přesně v období křídy oddělil od afrického a posunul na západ. Na mapě (obr. 1) lze vidět, že stupnice a poloha pólu se pohybuje směrem k Evropě, zatímco Amerika po dlouho dobu ležela severněji a východněji než dnes. Jedna prasklina, která se rozdvojovala u Grónska, roztrhla ještě existující evropsko-severoamerické kontinentální spojení nacházející se severněji od Newfoundlandu, respektive Irska.

obr. 2: rekonstrukce zemských ker za velké doby ledové (podle Wegenera)

I zde „putovaly“ zemské desky nadále pryč od sebe. Zatímco pevnivský most mezi Newfoundlandem  a Irskem se poprvé rozlomil na počátku čtvrtohor, zdá se, že se další, druhý pevninský most, který vyvstal dále na severu, rozlomil až těsně před polovinou čtvrtohor.

Příčiny tohoto dodnes trvajícího přesouvání kontinentů mohou být plně vysvětleny teorií tzv. “kontinentálního driftu”, kterou vyslovil Wegener v knize Entstehung der Kontinente und Ozeane /Vznik kontinentů a oceánů/. Posun jednotlivých zemských desek, pohyb polohy pólů a s tím spojené zvyšování a snižování zemské kůry pod hladinou moře způsobily historické neštěstí, které postihlo pravlast nordické rasy a její obyvatele, které buď zničilo, nebo vyhnalo a rozptýlilo po zemi.

Výše  provedený průzkum ras starší doby kamenné a čtvrtohorních kultur vedl k tomu, že za pravlast nordické rasy byla přijata dnešní arktická oblast. Z toho vyplývá, že datace vzniku nordické rasy musela být přeložena do doby před zaledněním, tj. do třetihor. Jsou-li tyto závěry správné, musela strašná zkušenost přiblížení a vpádu věčné zimy zanechat u obyvatel onoho kousku země nesmazatelnou stopu. Vzpomínka na tuto katastrofu světového významu se musela zachovat u všech pokolení desítky tisíc let, podobně jako gondwanská pověst o potopě světa v okruhu celé oceánsko-indonéské a předoasijské oblasti. Se stopami této pravěké tragédie  se tak musíme setkat v nejstarších tradicích národů nordické rasy. V jejich společném eschatologickém mýtu musí věčná zima vystupovat jako znamení konce světa. Ale nejen to – musejí se ještě o této strašné události nalézat bezprostřední zvěsti, které, jakkoliv zatemněné, shodně líčí jednotlivosti.

Když prozkoumáme nejstarší zachovalé písemné prameny předkřesťanské kultury germánského severu, starší a mladší Eddu, s věčnou zimou jako zjevením konce světa se několikrát setkáváme. Její podtext všude vyznívá jako vzdálená vzpomínka na událost, která se měla už kdysi v šerém pravěku odehrát:

Moře se vzdouvá, až k nebi vzhůru,
zaplavuje zemi, vzduch se propadá;
Odtud věje ostrý vichr. Osudem
věčným je určen pád bohů.

(Hyndluljóþ 44)

Ve Vafþrúđnismálu (44) se Odin ptá Wafthrudniho:

Kdo z bude z mužů
až strašná se přežene
přes zemi zima?

Tak je popsán i “fimbulvetr” v Gylfaginingu (51) jako počátek Ragnaröku: “O tom se dají vyprávět mnohé a veliké zvěsti. První je ta, že přijde zima, která se zve zimou fimbulskou. Tehdy zadují ze všech stran sněhové vánice, nastanou velké mrazy a prudké vichřice. Slunce ztratí svou blahodárnou sílu. Takové zimy přijdou tři za sebou a nebude mezi nimi léto. Ale jim budou předcházet jiné tři zimy, kdy zavládnou po celém světě kruté boje.” V Avestě (Vendidad I 1-3) se nám zachovala bezprostředně tradovaná vzpomínka na strašné hledání domoviny nordické rasy a její pravlasti. Jedná se o místo, kde Bůh (Ahura Mazda) mluví se Zarathuštrou o vytvoření domova nordické, světlé nebo árijské rasy, takzvaného “Airyana Vaeĵah” (vaeĵah zn. “sémě”), árijského ráje.  Oproti tomu zplodil Angru Mainyu, zlého ducha jakožto protikladnou sílu záhuby, kterého Ahura Mazda neustále v jiné podobě vysílá do každé nové vlasti, kterou árijskému lidu po dlouhém putování daruje.

1. {Tak pravil Ahura Mazda ke Spitama Zarathušrovi: }

2. {Za nejlepší ze všech míst stvořil jsem já, Ahura Mazda, árijské Vaeĵah dobrých Dāitjů; ale všezhoubný Angra Mainya mu seslal pohromy – rudého hada a dévy stvořenou zimu.}

3. {Je zde deset měsíců zimy a dva měsíce léta a také je zde příliš zima pro vodu, rostliny i zemi; je zimním středem a srdcem zimy; a až zima skončí, nastane mnoho záplav.}

Velkého významu je zde naznačený vztah mezi zimou a hadem. Jak uvidíme později v pátém úryvku, symbol rudého zimního hada zaručuje vysoké stáří avestské tradice, která se – příznačně – překrývá s doposud zachovalou kultovní symbolikou severoamerických indiánů.

> druhý díl zde <

Herman Felix Wirth

překlad kapitoly Die Urheimat der nordischen Rasse (s. 59 – 81) z německého originálu:

Wirth, H. 1934: Der Aufgang der Menschheit. Untersuchungen zur Geschichte der Religion, Symbolik und Schrift der atlantisch-nordischen Rasse. Jena.