Jak nazývali Indoevropané sami sebe?
Hugo Höppener: Lichtgebet /Modtlitba ke Slunci/
Slovo Indoevropané je jméno užívané moderní vědou pro národy, které předmoderní biblická antropolgie znala pode jménem Jáfet (odtud Jáfité) a jako takové má jméno Indoevropané pouze popisný význam bez autentické „tradiční hodnoty“. Je to označení zeměpisné, protože zahrnuje jazykově příbuzné národy rozšířené územně od Indie po Evropu. Stejný význam mají jména Indogermáni (užívané německou jazykovědou dodnes) a Indokeltové, zahrnující národy žijící od Indie po Island nebo po Irsko. Nadto název Indoevropané není vůbec přesný, protože indoevropské národy žily i východněji od Indie, protože na takto vymezeném území žily i jiné jazykové skupiny, a nadto se sami dávní Indoevropané rozhodně nepovažovali za národnost v moderním, tj. politickém slova smyslu. Alternativní pojmenování Indochetité, které se objevilo se zvýšeným zájmem o anatolskou větev Indoevropanů, otázku autentického pojmenování rovněž neřeší. Z hlediska tradicionalismu je hebrejské jméno Jáfité hodnotnější, ale jelikož není naše, je pro obnovu rodné tradice nepoužitelné.
Stopy dávných Árjů
Nejstarším doloženým a zároveň nejrozšířenějším indoevropským etnonymem je slovo Árja, doložené v pravěkých jazycích od Středního východu po Dálný západ. Lze se tedy oprávněně domnívat, že první Indoevropané sami sebe označovali právě tímto pojmem, který bychom v češtině mohli aktualizovat do podoby Árjové nebo Árové (dříve Árijci).
Ve starých indických jazycích slovo árja obecně znamená ušlechtilý, vznešený, ale zároveň bílý, jasný. Indoevropané, kteří do Indie vtrhli pod vedením boha Indry na sklonku doby bronzové jako nositelé védské kultury, sami sebe nazývali, přizpůsobeno dnešnímu jazyku, Árjové, Vznešení, Bílí. Severní Indii označili indoevropští dobyvatelé jménem Árjávarta, domov Árjů nebo Árjadeša, země Árjů (ale i těch, kdo dodržují zákony Árjů). Indra (jehož jméno znamená pevný a etymologicky souvisí s českým jádro), ozbrojený bleskovým hromoklínem vadžra, je nazýván purandara, „bořitel měst“. »Védské texty připomínají boje dásů či dasjuů, které můžeme uznat za pokračovatele civilizace v poříčí Indu, nebo za ty, kdo přežili její zánik. Jsou popsáni jako „beznosí“ lidé černé pleti, barbarského jazyka, vyznávající falický kult (šišna déva).« (Eliade, 2008, 208)
Od Kavkazu, přes hranice Arábie až po Indii se podle řeckých zeměpisců a historiků rozkládala země Ariana, tedy tzv. Velký Irán. Ve starověké Perštině se nazýval Érán šahr, “království Árijů”. Podle posvátných spisů měli na Střední východ staří Iránci – Árjové přijít z bájné země Airjanem Vaédžah [1] ležící na Dálném severu. Podle Hérodota se národ Árjů účastnil perského tažení proti Řecku a dále, Médové se prý původně také jmenovali Árjové, ale později se pojmenovali Madai, protože jejich země ležela “ve středu”.
Na Kavkaze leží hornatá země obývaná indoevropským národem Hajer, který Řekové nazývali Armenoi a Iránci jej nazývali Armina. Jedná se o Arménii, etymologicky o zemi vznešených / jasných lidí.
Na Dálném západě leží další země Árjů – Éire, tedy Irsko. Podle Knihy o dobývání Irska (Lebor Gabala Èrenn) přišli Irové na „zelený ostrov“ pod vedením krále Éremona. »Éremon, král synů Mílových, je etymologicky ekvivalentem gallského Ariomana, v němž se odráží stejná „Árjovost“, kterou zosobňuje védský Arjaman a iránský Airjaman.« (Puhvel 1997, 214) Ve staré irštině slovo aire představuje svobodný lid, v cornwallské galštině se dokonce zachovalo sloveso arhu ve významu vládnout. Mezi keltskými národy se podle jména árja nazývali také Arverni, po nichž je pojmenován kraj Auvergne v Galii, a z jejichž středu vzešel slavný vojevůdce Vercingetorix.
Árší, buddhistický mnich s iniciačním gestem vadžra múdra a zbytkem “solární svatozáře” za hlavou
Nejzajímavější je odraz árijské pozůstalosti ve staré řečtině ve výrazu aristokracie, „vláda vznešených“ nebo „vláda nejlepších“. Je odvozeno z výrazu areion – silný, statečný, dobrý. Odtud je zřejmé, že indoevropský (archaický) způsob myšlení nejlepší vlastnosti podmiňuje vznešeným původem, a tedy že myšlení Indoevropanů nebylo národní (v moderním slova smyslu) jako spíše kastovní. Pozůstatkem podobného druhu je i tocharské slovo árší, které označuje árijský jazyk a zemi, ale i řádového mnicha. Khotanské áší má analogický významový rozptyl, protože označuje jak Árijce, tak mnichy. (Blažek – Schwarz 2007, 89) Dnešní angličtina zná v souvislosti s tímto původním významem slovo earl – hrabě. Je to slovo stejného základu jako starosaské erl (urozený muž) a staroseverské jarl. Jarlové podle Písně o Rígovi tvořili první stav trojčlenné indoevropské společnosti.
Výše uvedená konstatování mohou pro náš účel stačit a k významovému okruhu kmene árja se ještě vrátíme v některém z připravovaných článků.
Veneti – jméno západních Indoevropanů?
Dalším velice rošířeným etnonymem mezi různými skupinami v Evropě je jméno Venedi, Veneti. Vzhledem k tomu, že bylo rozšířeno mezi odlišnými národy – keltskými, slovanskými, germánskými aj. – lze předpokládat, že těmto národům mohlo patřit ještě před jejich rozdělením a mohlo tak být souhrným označením západní (evropské) skupiny Indoevropanů.
Veneti byli indoevropskou skupinou žijící ve starověku v oblasti Jaderského moře, kde po sobě zanechali kromě množství archeologických památek také votivní a náhrobní nápisy a místní jména (nejznámější je Venetia = Benátky).
Veneti byli dále etnickou skupinou žijící podle klasických autorů v okolí Baltu a povodí Visly v Polsku a Bělorusku. Její etnická příslušnost nebyla nikdy vyjasněna, do diskuze ale může přinést rozhodující data genetika. Plinius starší Venety považuje za Sarmaty. Tabula Peutingeriana pak rozlišuje Venety na dunajské a sarmatské. Baltské Venety lze pravděpodobně ztotožnit s tzv. lužickou kulturou starší doby železné, jejíž původ je v oblasti Polska autochtonní (je doložena kontinuita jejích pohřebišť z doby bronzové).
Der rote Franz /Rudý Franz/ – mumie z doby železné uchovaná v severoněmeckém rašeliništi
Veneti byli dále jedním z galských kmenů obývajících Bretaň. Vedli válku s Římem a zmiňuje se o nich Caesar v Zápiscích o válce gallské. Caesar Venety porazil v námořní bitvě, nechal je vyhladit a zbytek přeživších prodal do otroctví.
Livonská kronika ze 13. století Heinrici Cronicon Lyvoniae popisuje neslovanský kmen Vindi, který obýval lotyšské Kuronsko a Livonsko. Jméno tohoto národa má znít v názvu města lotyšské řeky Ventava (Windau) a města Ventspils při jejím ústí. Střediskem venetského osídlení mělo být město Wenden, jak se dříve nazýval Cēsis v Livonsku.
Slovy Wenden/Winden a podobnými výrazy byly v germánských a ugrofinských jazycích ve středověku označovány slovanské národy a také Rusko, a to především slovanské národy začleněné ve svazku Svaté říše římské. Mezi Germány podobným způsobem sami sebe označovali Vandalové, kteří žili původně při pobřeží Baltu a v pátém století založili království v Africe.
Archeolog Zdeněk Váňa navrhl etymologii *vindos, bílí. Jmény, které bychom mohli přeložit jako bílí nebo jasní, velmi často samy sebe označovaly různé národy Eurasie či jejich vládnoucí dynastie (srovnej české Jeho Jasnosti). Nemusí se prvoplánově jednat o barvu pleti, ale o symbolickou barvu, protože bílá a černá jsou význačnými barvami středu.
literatura
- Blažek, V. – Schwarz, M. 2007: Tocharové. Kdo byli, odkud přišli, kde žili. In: Linguistica Brunensia, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity A 55, Brno, 83-111.
- Eliade, M. 2008: Dějiny náboženského myšlení I. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha.
- Puhvel, J. 1997: Srovnávací mythologie. Praha.
https://is.muni.cz/publication/571341/cs
milasko:
Já myslím, že pojem “Árijec” můžeme klidně dále používat…. Do Indie sice přimigrovali Árjové, ale průměrně sečtělý člověk tyto dva pojmy dokáže rozpoznat a odlišit. Tedy bych se používání slova “Árijec” opravdu nebránil.
V těch označeních je opravdu zmatek. Árijci nebo Indoárijci se v 19. století začalo používat v tom významu, jaký má dnes pojem indoevropané. Z tohoto chápání pak vyšlo i jeho použití u nacistů. Označení Árijci je dávno doložené, ale jednoznačně pouze pro skupiny východní, tedy Indoíránce, i když některé ty ohlasy v řečtině nebo irštině jsou určitě zajímavé a nepochybně mají také společný prapůvod. U Řeků jsou ale východní vlivy (zřejmě i genetické) celkem jasné.
Dobrý den , ta slova jako Don , Dunaj , Tanais a podobná mohou mít co do činění s pradávným slovem , cosi jako tůně , tonouti , tedy to , co je hluboké a to řeky vesměs jsou .
Takže asi záleží , co si přáli ti dávní lidé v tom slově slyšet .
Asi toho bude víc, ale měli bychom si nejspíš dávat pozor, abychom to nakonec neviděli všude
Já si ještě vzpomněl na Ardeny, a původní Ardénský les kde vládne bohyně Arduinna. Ten Ardénský les snad vychází z podoby tamní přírody s vysokými pahorky. Z toho asi vzešlo i jméno té Arduinny jako té vysoké. Takže to vidím tak, že Ardeny se nejmenují podle Árjů, ale asi dostaly jméno podle téhož slova jímž se pojmenovali i ti Árjové.
No a potom tu také máme jedno keltské jméno pro zimní slunovrat a to “Alban Arthuan”. Zde prý ve významu Artušovo světlo. Pokud se ale Artušovo jméno vykládá jako “medvěd” – tedy ten silný – tak tu máme zase něco podobného.
S tím kořenem “ar”: Co třeba Áres? Nebo Aeropagos v Athénách?
Hlutvig: Díky za upřesnění.
Prsa bohyně Dany v Irsku:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:The_Paps_of_Dana-01.jpg
K bohyni Daně: etnograf a folklorista M.I.Kostomarov připomíná, že jméno této bohyně vychází z velmi podobného základu v různých jazycích a též uvádí nápěv slovanské obřadní písně: “Dano, Dano, jsi jako voda, počátek všeho, věčně překrásná, věčně svěží, jsi pannou a zároveň ženou”. Chrám prý měla v Děvingradu, později Němci přejmenovaném na Magdeburg. Polský historik Dlugosz ji dokonce označil jako manželku Boha-Slunce.
H: Dvina (Daugava) je pravděpodobně odvozena od indoevropského dhávaté, dhávati (proudit) nebo dhautis (pramen, bystřina).
Dněstr je zřejmě z pozdějšího, skytsko-sarmatského, dānu (voda, řeka) a stūra (velký, ohromný), čili Velká řeka (voda). Existuje i verze skytsko-sarmatského dānu nazdya (blízká řeka).
Dněpr je opět patrně ze skytsko-sarmatského dānu apara (vzdálená, hraniční, řeka) nebo z danapras (rychle tekoucí). Podle Plinia byl tehdejší latinský název Borysthenes.
Irminones (Hermionové)
http://en.wikipedia.org/wiki/Irminones
Ještě by mě v této souvislosti zajímal germánský kmen Hermunduři
Od Arminia se možná dostaneme k Irminovi a je možné, že dále půjdeme k staroanglickému Eoménovi a Eomérovi, až nakonec skončíme u Tolkiena a jeho Eoméra.
Jenže to “Eo” už mi zavání úsvitem (Aurora, Eos, Eostre, Ostara, Aušriné, Auseklis, pohanský Earendel nebo Aurvandil, křesťanský anděl Earendel a Tolkienův Eärendil). Ale i u toho úsvitu máme asi co do činění se zářivou jasnou Jitřenkou, takže to třeba spolu trochu souvisí. Nevím.
http://en.wikipedia.org/wiki/Irmin
Gótský král Ermanarich, rich pokud vím souvisí se slovem rex, král – otázka tedy je co znamená ten začátek jména :
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ermanarich
Pokud by v tom zmíněném Irsku byl příchod Indoevropanů zaznamenán (i) jako příchod Tuatha Dé Danann, znamenalo by to, že ti Indoevropané sami sebe někdy mohli nazývat podle oblíbeného boha-bohyně. V tomto případě, jak autor článku ví, zde máme co do činění s lidem bohyně Dany. Tedy nazvali se po říční indoevropské bohyni, jejíž jméno se dodnes ozývá ve jménech některých řek na východě.
” *Deh2nu- ‘River goddess’ is reconstructed (Mallory & Adams 2006, p. 434) from Sanskrit Danu, Irish Danu; Welsh Dôn, and a masc. form Ossetic Donbettys. The name has been connected with the Dan rivers which run into the Black Sea (Dnieper, Dniester, Don, and Danube) and other river names in Celtic areas.”
http://en.wikipedia.org/wiki/Proto-Indo-European_religion
Docela by mě zajímalo, jestli s tímto souvisí i jméno lotyšské řeky Daugavy.
Další věc která by možná stála za prozkoumání je to, jestli se slovo Árjové neozývá i v saském pohanském sloupu (stromu světa) Irminsulu. Potom tu máme cheruského Arminia, jehož jméno se také píše jako Hermann. Co tři mýtické kmeny Germánů podle Tacita? Ingaevonové, Hermionové a Istaevonové. Mám na mysli ty Hermiony. No a potom tu také máme jednoho z germánských králů ještě z dob před velkými germánskými expanzemi Ariovista.
http://en.wikipedia.org/wiki/Japhetic
Předmoderní věda podmíněná biblickým světonázorem vyházela z Tabule národů tak, jak je uvedena v Genesis: »Synové Jefetovi: Gomer a Mágog a Mádaj, Jávan a Túbal, Mešek a Tíras. Synové Gomerovi: Aškenaz a Rífat a Togarma.« (Genesis 10) Lidstvo mělo být jednotného původu, lidé potomci Noemovi a jednotlivé národy pak měly pocházet od jeho synů. Tak Sasové odvozovali svůj původ od Aškenáze, Irové od Ríphata, Frýgové, Arméni a Gruzínci od Togarmy, Galatové měli být potomky Gomerovými apod. Nikdy jsem se tím detailněji nezabýval, ale určitě by to stálo za to.
Termín Indoevropané zavedl r. 1813 Thomas Young, ale neujal se, používal se Müllerův termín Árijci.
Slovo “Jáfetité” se používalo hlavně v 19. století. S tímto pojmem operoval už Ignatius Donnely v knize “Atlantida, předpotopní svět”.
Hezké, obsáhlé, přehledné, mám jen problém s tím ztotožněním Indoevropanů s jafetickou skupinou. N. J. Marr použil toto slovo pro skupinu příbuzných kavkazských jazyků a snad to dosud nějak zásadně zpochybněno nebylo. O tom, že by se to používalo pro Indoevropany slyším poprvé.
Velmi zajímavé.
Možný výklad základu -weneto- dle níže uvedeného zdroje:
Jména vycházející ze základu -weneto- měla sloužit (západním) Indoevropanům “k vlastnímu sebeoznačení a jeho původní význam byl „příbuzní“ nebo „spřátelení“ (Blažek, 2000, 13-14). V případě Slovanů by tak šlo zřejmě o alochtonní označení, které pro jejich identifikaci používala sousední etnika, zejména Germáni, a jejich prostřednictvím také Finové (Winidâ „Čechové“, něm. Winden „Slovinci“; fin. Venäjä „Rusové“), Blažek, 2000, str. 13. V této souvislosti nelze vyloučit, že se etnonymum ke Germánům dostalo keltským (či předkeltským) prostřednictvím což by vysvětlovalo souhláskovou změnu z původního Veneti na formu Venedi, doloženou u Plinia), srv. Klain, 2001, 27-30. V každém případě se -weneto- odráží také ve jméně východoslovanského kmene Vjatičů, což by mohlo svědčit o jeho částečné adaptaci samotnými Slovany (Blažek, 2000, 13)”
Celý text v kapitole 4:
https://is.muni.cz/th/86571/ff_m/DP-Kelto-slovanske_paralely.pdf?zpet=%2Fvyhledavani%2F%3Fsearch%3Dkosmologie%20agenda:th%26start%3D4