O symbolice moravských kraslic, 1888

Bez výjimky všem čeledím daleko široko rozvětveného kmene slovanského společný jest obyčej pomlázky, kterážto souvisí s podarováním kraslicemi nejrozmanitějšího, mnohdy podivuhodně umělého vyzdobení.

Starodávný obyčej tento nebýval za dřívějších dob onou hříčkou nepatrnou, za kterouž doba naše přivykla jej považovati; hluboce bylyť zapuštěny kořeny jeho v jemné, pobožné i vděčné mysli slovanské, tak že posud kvete nejen v jádru lidu našeho, než i tam se ještě po něm stopy objevují, kde po tisíciletí a déle již hlahol řeči slovanské zaniknul na prosto.

Jak jméno samo  – pomlázka – od omlazení, omládnutí odvozené dosvědčuje, obyčej ten zakládal se na procitnutí či omlazení jarním přírody celé, k níž Slovan od nepaměti lnul s tělem i s duší, a kteráž jej v ustavičném styku bezprostředním vychovala v onu bytosť vnímavou, chápavou a pozornou, jakouž on se všude skoumateli jeví.

Příroda obdařila Slovany záhy oproti jiným národům též myslí zjemnělou, hlubokou a soucitnou, a za příčinou tou setkáváme se ve starých obyčejích slovanských napořád s myšlenkou ušlechtilou, s důmyslem nevšedním a snahou ochrannou, nikoliv ničící; význam pak obyčejů bývá nejen něžný, nýbrž i případný a jadrný.

Nedivíme se tedy, že Slované začínali nový oběh roku právě v čas nejpříhodnější, totižto při obnovení a procitnutí všech sil přírodních na jaře, a že toto jim tak důležité omlazení slavně i významně světívali.

Jak nám znatelé starodávných zvyků slovanských vypravují, stotožňovali předkové naši pruty, jimiž o pomlázce se šlehávali, se šlehnutím blesku jarního, zem otevírajícího, zúrodňujícího, zároveň odznaku Perunova. V pohádkách našich otevírá takový prut zemi i skály, ba rozděluje i vody ku příbytku vodníkovu neb morských žen. I polévání vodou  o pomlázce místo šlahání ve zvyk vešlo, (snad později již, se vztahem ku křestu vodou?) a taktéž obrození znamenalo. A i k tomuto obyčeji připojeno bylo obdarování barevnými vejci a sice, pokud víme, slepičími.

Kurám či slepicím nemalá přednosť dávána před jinou drůbeží domácí, náleželyť snad k nejprvnějším ochočencům slovanských usedlostí. Ba i vyznamenání docházely nadobyčejného: na kuří noze točí se v pověstech slovanských ráj v podobě hradu, a slepici i s kuřátky povýšili Slované až na oblohu nebeskou mezi hvězdy.

Hanuš myšlí, že není nahodilé, počítáme-li vzrůst čili přibývání dne na nový rok „o slepičí krok“ a nazýváme-li rostlinku jarní primula veris (prvosenku) po starodávnu „kuří stopou“.

Slepičích kůstek po večeři jí darovaných uschovati káže poustevník v našich pohádkách děvě, která zkrkavčelé bratry v širém světě hledá, a z kůstek těch utvoří se děvě žebřík až nade vše vrchy sahající, až tam kde matka slunce umdlená usedá k odpočinku, když za dne celičký svět byla obešla.

Slované obětovali na den sv. Jana (o slunobratu) taktéž slepici, z níž kůstky uschovávali, by jejich pomocí dostati se mohli na skleněný vrch, totižto do ráje, a báje ta rozšířena zůstala i mezi Slovany již poněmčelými.

Slepice vařívá se koutnicím pro posilu a lože jejich zastíráno za starodávna boudnicemi, na jichž spojkách vyšívány ponejvíce kohoutky.

Mezi ptactvem, které vždy styk bohů s lidmi prostředkovalo a vzkazy přinášívalo, uctíval se zvláště kohout jako „posel Boží“ a na doplnění obřadův svatebních přinášel družba, kokrhaje, kohouta živého. Ba zemřelí předkové starých Slovanů pásávali na zelené louce v ráji kohoutky a v mohylách jarohňovických u Kroměříže shledána vedle lebek nebožtíků kostra kohoutí.

Taková váženost vysvětlí nám snad poněkud obyčej, dle něhož druhdy v Čechách i na Moravě, taktéž i v Sandomírsku i Mazovsku kohout okrášlený nosíván byl o šlahačce od domu k domu; zdali stínání jeho v Čechách a na Moravě hned prvopočátečně náleželo ku zvyku tomuto, či za pozdější doby povstalo, záhodno by bylo vypátrati.

Báje a zvyky podobné poukazují na dobrou stránku ochrannou; však děsný význam má řčení až po tuto dobu lidem užívané: „usedl mu na střechu červený kohout“, když buď druhý „posel Boží“, totiž blesk s nebe se na ni byl svezl, neb jinou příčinou oheň byl v domě vznikl; řčení to naznačovati snad má pomstu bohův za spáchaná provinění?

Starý zvyk lidu našeho, vejce na zelený čtvrtek snešená přehazovati přes střechu a tam je do země zakopati, kde byly dolů spadly, „aby toho roku o stavení hrom nezavadil“ značí zajisté oběť svědčící Perunovi, neboť jak známo, čtvrtek v každém týdni zasvěcen jemu býval a nad to přinášel „veliký čtvrtek“ na počátku jara, kterýž nejdříve připadal v čase od 19. až do 23. března, jemu; neboť 19. března až po dnes lid náš světívá zbožným způsobem první jarní svátek, a na ten den objevují se u mládeže při jarních hrách i první kraslice, byť i svátky velikonoční, církví katolickou stanovené, teprv na pozdější dobu padly.

V Rusku metají v požár pro uhašení velikonoční vejce, za tímto účelem uschované.

Za doby ještě pohanské počítávali – jak Hanuš praví – Slované počátek nového roku vždy od 25. března.

Nemalou radosť působí našim hospodyním, když kuřat březnových se dochovají, neboť kohout březňák líp prý doma hlídá nežli devět psů.

Jak pilně všeho naše staré hospodyně šetřily, co s chovem kuřat a se zeleným čtvrtkem, Perunu zasvěceným, souviselo, vidíme z pověry, která se zejména na Luhačovsku udržela. Dříve než zápalky se tak rozšířily, chodívala sousedka k sousedce „ohňa ptávat“, když jí samé uhlí řeřavé na ohnisku vždy popelem pečlivě ukryté, náhodou bylo uhaslo; na zelený čtvrtek však ani za svět hospodyně „ohňa nepošťala“ (nepůjčila), by se jí toho roku šťastně líhla kuřata.

Jest-li že černá slípka po devět let již při domě se živí, s tajemnou hrůzou a podezřivostí bývá pozorována, neboť prý by se každé chvíle mohla proměniti ve „skřítka“.

Skřítek taktéž vylíhne se z vejcete černé slípky, jest-li že se kdo tak dalece zapomenouti může, aby po tři neděle se nemodlil, nemyl i nečesal a to vejce ďábelské pod paždí nosil. Že skřítek takový majiteli svému vše, nač by jen pomyslil, zaopatřiti může, toho zvlášť obšírně Kulda v sebraných pověrách a obyčejích valašských připomíná.

Místy věří lid, že vejce, z něhož se skřítek líhne, snášívá kohout březňák, a takovou pověru mohli bychom snad počítati ku zbytkům všelijakých zápovědí proti zvykům pohanským, srovnáme-li ji s bájí krajinskou „O božím kohoutu“ (překladem Erbena), jež takto počíná: „Země byla pusta, nikde nic nebylo, než kamení. I bylo toto Bohu líto a proto poslal svého kohouta, aby ji zúrodnil. Kohout posadil se na jednu jeskyni a snesl vejce podivné moci a platnosti. Vejce se prorazilo a vyplynulo z něho sedmero řek. Řeky zavlažily celou tu krajinu a v krátkém čase zazelenala se všecka, všude bylo plno kvítí i ovoce, bez všeliké práce lidské rodila se na poli pšenice a na stromoví netoliko jablka a fíky, nébrž i chléb nejbělejší a nejsladší a t. d.“

Tato báje slovanská poukazuje zřejmě k vejci jakožto nejpřirozenějšímu symbolu tvoření zvlášť a počátku všeho organického života vůbec; také další vývoj báje té poukazuje k tomu, že míněno jí stvoření světa, neboť v tomto ráji zemském člověk zpupněl, vejce rozbil, z čehož nastala povodeň – potopa světa.
S podobnými názory shledáváme se u nejstarších národů kulturních a sice u Egypťanův a Peršanů, nacházíme je však i v Indii a Japonsku.

Ale i podarování vejcemi červeně obarvenými zvykem bylo jak u Egypťanů tak u Peršanů.

Může-liž býti významnějšího daru na začátku roční doby nad symbol tvoření a vznikajícího nového života?

Barva červená, totižto radostná, zřejmě obsahuje přání dárcovo: „započínáš novou důležitou dobu, nechť ti jest k radosti!“

Avšak dobré srdce a bohatá mysl lidu našeho nespokojily se pro vždy s tímto jednotvárným přáním, mělyť kraslice zřejmě věstiti ještě jiná přání dárcova obdarovanému; vznikla brzo z kraslic – krása, která znamenala dle Hanuše původně červenosť. Dále vznikly názvy „písánek“, jak Poláci a Rusové kraslice zovou dle bohatého obsahu na vajíčkách psaného, malovaného i rýsovaného. U Korutanů slovanských slove velikonoční vajíčko „pyřič“, od pýřiti, červenati se, a barvitosť ta značí prý barvu červenou vycházejícího jarního slunce.

Velikonoční  svátky proto za dřívějších dob a místem až dosud „červenými“ zvány.

Rčení „nebude tu víckrát červených vajec jísti“, znamená tolik co: nedočká se více velikonoci. „Chrání jej jak červené, jak malované vejce“ znamená šetrnosť, opatrnosť jedněch k druhým, a děti naše domáhají se o pomlázce obou, těch červených i těch malovaných:

„Zkázal tkadlec i tkadlčka,
by jste dali tři vajíčka,
jedno bílé i červené,
naposledy malované.“

Že snad někde v této novoroční době i slípkám podestýlán býval proutek jakožto znak jarního vzkříšení, můžeme se domnívati z říkadla:

„Hody, hody, o provody,
dej červené vajíčko!
Nemáš-li červené,
daruj jenom bílé,
však ti je slepička snese
u Pánbíčka v koutku,
na u zeleném proutku.“

V rohu neb koutě jizby umístěny bývaly podoby bohův i dědův, jakož až po dnes lid náš tam věšívá obrazy svatých i světic a kříž s Vykupitelem světa.

V Čechách zpívají:

„Proutek vohnoutek,
sedí na něm zlatý kohoutek.“

Možná že i červené stuhy a pestré ostřížky, jež lid náš po způsobu odstávajících křidélek do pomlázek vplétá, připamatovati mají nadzmíněného zlatého kohoutka.

Skořepiny z vajec velikonočních lid náš do země zakopává, by zúrodněla a skořepiny z vajec obyčejných k vaření upotřebených každá řádná hospodyně spaluje; neboť lačni prý jsou zlí lidé uchvátiti takovou pohozenou skořepinu, by jí v neprospěch domu, z něhož ona pochází, čarovali. Vskutku vkládány od závistníků do takových skořepin rozmanité věci, zejména škodlivé nebo smrduté byliny a zakopávány tajně pod prahy domů nebo pod žlaby cizích stájí, by dobytku majitelovu uškodily.

Povšimnutí hodna zdá se býti také pověra, že divoženy vyměniti mohou dítko své za dítko neopatrné té hospodyně, která skořepin domácích vajec nedbá. Ukládá divoženka pomocí uchvácené skořepiny dítě své do kolébky a dá si je chovati a živiti jako vlastní. Podvržená děcka taková pak jsou „nesyty“ a „nemluvy“, však ač se s obyvateli domu „neshovárajú“, přece křikem zlostným všeho, co jim libo jest, se domáhají, tloustnou, rostou na úkor domácích, jimž celá úroda na jejich živení nepostačuje. Taková prastará již pověra tají v sobě pravdu význačnou a poučnou velmi. Nedbáním na oko malicherného, nepotřebného již předmětu, však jednotu značícího, dobývá si viďma moci nad všemi obyvateli, nad výtěžkem perné práce jejich, nad celým statkem ve prospěch cizáctví, cizím jazykem promlouvajícího, nebo zcela němého.

Velmi případná jest i odhodlanosť jedné moravské hospodyně, o které v okolí Rožnova pověst dí, že po nějaké době prohlédnuvši lesť viďmy, podvržence ošklivého, náramně již odrostlého – oproti soucitnému zvyku žen slovanských – počala bíti a týrati, a to tak dlouho, pokud se viďma neobjevila. A hle, viďma přinesla dítě hospodynino, arciť prý hrozně zbědované nazpět, hodila je hospodyni pod nohy, vzala své vykrmené a zmizela na vždy. Zbědované pak dítě v materském ošetřování brzo se zase úpně zotavilo. Není-li pověra taková co do smyslu velmi poučná?

Něžného zajisté a hlubokého významu jesti též pěkný zvyk, se soudruhem snísti o velikonoci posvěcené vajíčko; poukazuje ku sbratření, k duševní vzájemnosti, neb tak praví lid, že nemůže žáden zblouditi ani v nejhlubším osamělém lese, když tak byl učinil, neboť vázán jsa s milým druhem ku pomocné vzájemnosti, i kdyby s pravé cesty sešel, vzpomenutím na druha ihned pravou cestu zase najde.

V Polsce, kde minulého roku při všeobecné výstavě domácího průmyslu u všech navštěvovatelů neslovanských na sta uměle zdobených kraslic obdiv, ba ustrnutí vzbudilo, taktéž všeobecně rozšířený tento pěkný zvyk panuje, že sám římskokatolický biskup Lvovský po vykonaných službách Božích přivítá hosti své hojné, jak Hanuš vypravuje, tímto obyčejem, nesa příchozím vstříc na míse velké hojnosť rozkrájených vajec a požívá jich za přání vespolného s nimi. A taktéž činívají hospodáři s členy rodiny a s čeledí v Čechách.

O starodávných obyčejích a pověrách velikonočních, či vlastně nám Slovanům novoročních, celé knihy by se napsati daly, a přece by bohatá látka zcela nebyla vyčerpána; proto budiž zde pouze o vyzdobení vajec podotknuto, že kromě napsaných průpovědí schválně a případně dárkyní zvolených, kromě významného „písaného“, totiž malovaného neb rýsovaného přání na kraslicích, i „vyšívané“ přání vídáme, totiž: známky a znaky jako: srdce planoucí, neb dvé srdeček spojených, umučení Páně, holubice s nějakým poselstvím a t. d.  Známky a znaky ty bývají obstoupeny, spojeny neb okrášleny všelijakými částicemi ornamentu našeho všeobecně užívaného a větším dílem z výšivek braného. Poněvadž tento umělý výkon a nákres na choulostivém a nesnadném pro kreslíře oblém předmětu, jakým jest vejce slepičí, takořka vykouzlen bývá a sice pravidelně rukou ženskou, Slovanek, dlužno ruku tuto nadobyčejně dovednou nazvati.

Podobají se za příčinou tou výzdoby kraslic výšivkám v tom neb onom kraji obvyklým, vyjma arciť mnohého prastarého motivu, jenž podobá se šperkům, jakéž na našich starých pohřebištích se nacházejí, čím dvojnásobné vzácnosti a důležitosti nabývají pro nás.

I v barvitosti shoda s vyšíváním se nalézá. Na příklad vejce z okršku slovenského, kde zdrobnělý ornament čárkový či geometrický vyšitý pestrým hedvábem v obyčeji jest, kraslice v podivuhodném stejnoměrném rozdělení malované živými barvami zrovna smaltovým ozdobám a zlatnické práci se podobají.

Tak každičký kraj své zvláštnosti jeví, jak ve kraslicích, tak ve výšivkách.

Kraslice moravské do podrobna popsati, naprosto nemožno; vždyť  různosť a rozmanitosť jejich vyšperkování  jest nekonečná, což o podivuhodně zdokonaleném krásocitu svědčí a našim hospodyním s velkou ctí jest.

Juž mnoho krásných obyčejů národních u nás bohužel zašlo, ten nejvýznamnější nemá – nesmí zmizeti. Míním tu společné pojídání vajíček velikonočních, při němž si předkové naši blaho přávali, přátelství obnovovali a ze vzniku a zdaru všeho dobra se radovali, čehož znamení jest vejce, znamení – vzkříšení!

Použitá literatura:

• Wankel, Jindřich; Wanklová, Madlenka; Havelková, Vlasta; Stránecká, Františka (autorka textu). Moravské ornamenty. 1888.