Život Hermana Wirtha

Prof. Dr. Herman Wirth (1885-1981)

Herman Wirth se narodil roku 1885 v nizozemském Utrechtu učiteli rýnsko-falckého původu Ludwigu Wirthovi a jeho holandské manželce Sophii (roz. Roeper Bosch). V devatenácti letech složil Herman Wirth maturitu na místním gymnáziu a nastoupil  studium germanistiky, filologie a historie. Studoval nejprve ve svém rodném Utrechtu a  posléze, když ke stávajícím oborům přibral muzikologii, dokončil studium v Lipsku, kde r. 1908 složil státní zkoušky. Následující roky působil jako lektor nizozemského jazyka  a literatury na Berlínské univerzitě a 9. března 1911 obhájil u etnografa Johna Meiera na univerzitě v Basileji svou disertaci Der Untergang des niederländischen Volksliedes (Zánik nizozemské lidové písně). Kromě muzikologie se Wirth intenzivně zabýval etnografií. Jeho sbírky pravěkých symbolů a tzv. uleborden, fríských štítových a střešních symbolů, vznikaly právě v tomto období. 

Roku 1914 začala válka, jejíž první dva roky strávil Wirth jako dobrovolník v německém vojsku v Belgii. V roce 1916 byl jmenován profesorem na konzervatoři v Gentu, ale 8. srpna se přestěhoval do Berlína, aby se oženil s Margarethou Schmittovou, dcerou akad. malíře Prof. E. Vitala Schmitta. 12. prosince téhož roku byl Wirthovi udělen čestný titul berlínského profesora. Po skončení první světové války založil – již zpět v Nizozemsku – obdobu německého hnutí Wandervogel, ‘Landsbond Dietsche Trekvogels’ což znamená doslova Zemský svaz německých ‘tažných ptáků’, romantickou obdobu našeho skautského hnutí (která byla ovšem silněji ‘národní’). Cestoval po venkově automobilem s celou řadou nástrojů a ‘laternou magikou’ a pořádal přednášky o lidové kultuře a pravěkých symbolech s historickými hudebními vložkami podobně jako současný slovenský ‘buditel’, hudebník a spisovatel Žiarislav.

Od roku 1922 po nějaký čas učil na gymnáziu ve fríském Sneeku, kde vytvořil základy svých prací o pravěkých symbolech a vývoji prvotního náboženství, které nadále prohluboval.  Díky svým častým přednáškám se stal známým v Německu. V roce 1924 se s rodinou přestěhoval do nového domu do Marburgu a v roce 1928 se u známého vydavatelství Verlag Eugen Diederichs v Jeně objevila jeho první velká práce Der Aufgang der Menschheit (Vzestup lidstva).

Společnost Hermana Wirtha založená roku 1928 působí pod názvem Ur-Europa dodnes.

Vzestup lidstva vyšel poprvé v Jeně v r. 1928, přepracované vydání v r. 1934. Po válce se ve východním Německu ocitl na indexu zakázaných knih. Přestože tato kniha byla ve své době a do určité míry i dlouho poté považována za základní kámen nordické či polární teorie, v Čechách zůstává vyjma malý okruh lidí zcela neznáma.  Toto “embargo” se na práce německy píšících odborníků vztahuje snad vzhledem k jazykové bariéře, která vznikla po Druhé světové válce, a rovněž vzhledem k Wirthově silné germánsko-skandinávské orientaci, která byla na opačné straně železné opony (především ze strany komunistické “slovanské archeologie”) vnímána značně nepřátelsky.

V r. 1931 Hermanu Wirthovi vyšel u známého nakladatelství  Verlag Koehler und Amelang první svazek jeho druhé velké práce Die heilige Urschrift der Menschheit (Posvátné písmo lidstva). Dvanáctý sešit ukončil tuto řadu v roce 1935. V tu dobu byl Herman Wirth známou osobností a často přednášel pro svobodné zednáře i národní socialisty. Roku 1925 vstoupil do NSDAP, ale již po roce opět vystoupil.

Vzhledem ke svým názorům a vědecké metodě byl etablovanými vědci často vnímán jako persona non grata či jako “kontroverzní kolega”. Přesto jej jeho sponzoři povolali roku 1932 do Rostocku v Mecklenburgu, aby zde vytvořil vysokoškolské pracoviště a krátce na to jej ministerský předseda  Walter Granzow pověřil založením a vedením “Institutu pro duchovní dějiny pravěku” (Instituts für Geistesurgeschichte) v Bad Doberan. Wirth v této době plánoval vytvoření pravěkého skanzenu a podařilo se mu zorganizovat výstavu “Der Heilbringer” v Berlíně  a Brémách (což lze přeložit jako “mesiáš” nebo doslovněji “nositel posvátného”). Vzhledem k tomuto úspěchu byl znovu povolán zpět do Berlína na místo universitního profesora a zároveň se přestěhoval do Michendorfu u Postdamu. Zmíněnou výstavu Wirth brzy rozšířil a změnil v soukromou “Sbírku pro  národopis a pravěké duchovní dějiny”. Navzdory tomu mu chyběly potřebné prostředky pro živobytí a další bádání. Vysoké dotace židovského ropného magnáta Ludwiga Schindlera nevydržely dlouho a dokonce ani berlínská Společnost Hermana Wirtha (zal. 1928) mu po několika letech již nemohla dále finančně pomáhat, a tak ji Wirth opustil.

 Léta 1933 – 1938 a Wirthova činnost pro Ahnenerbe

Jako mnoho jiných doufal Wirth se vznikem Třetí říše ve finanční podporu. Ale po svém uveřejnění komentovaného překladu “starofríského” romantického falsa z 19. století Die Ura-Linda-Chronik (1933) se zvedla mnohem ostřejší kritika, tentokrát nejen z akademických kruhů. K Wirthovým nejhlasitějším odpůrcům patřili Alfred Rosenberg a přední německý prehistorik Bolko von Richthofen, kteří Wirthovi vyčítali především kontakty, které udržoval s Židy a svobodnými zednáři. Navzdory tomu jej ministr Walther Darré v roce 1935 jmenoval předsedou nově založeného sdružení “Deutsches Ahnenerbe” (dosl. “Dědictví po předcích”). Státní dotace umožnily Wirthovi v letech 1935 a 1936 podniknout dvě expedice do Skandinávie, aby mohl zdokumentovat skalní rytiny symbolů a doložit tak své teorie.

Společnost “Deutsches Ahnenerbe” včetně Wirthovy sbírky  byla na příkaz Himmlera v roce 1937 převzata SS a společnost byla přejmenována (název Ahnenerbe ovšem v názvu zůstal). Wirth byl zbaven profesury a jmenován “čestným předsedou”, aby byl zbaven vlivu. Nepomohlo mu ani to, že se znovu stal členem NSDAP a důstojníkem SS. Na Wirtha byli nasazeni donašeči z řad vědců udržujících “stranickou linii”, přičemž lingvista a runolog Karl Theodor Weigel měl vypracovávat posudky na jeho práce a “dohlížet” na jeho světový názor. V roce 1938 – ještě před vypuknutím války – se Wirth navdory nesouhlasu strany s úřadem Ahnenerbe (nyní nazývaným SS Ahnenerbe) znechuceně rozešel se slovy, že s ním nechce mít již nikdy nic společného a na jeho místo byl jmenován indoevropeista se zaměřením na sanskrt Walther Wüst (česky Smrt a nesmrtelnost v edici Tradice budoucnosti). Wirth tak obětoval svou cennou sbírku knih, obrazů a svou dokumentaci pravěkých výzkumů v severoatlantickém prostoru. Byl také po sedm let do konce války potrestán zákazem vyučování, veřejného vystupování a publikování. Byl obviňován z toho, že místo válečnických “mužských společenství” (Männerbünde) pokládal za ideální vzor pacifistickou matriarchální společnost řízenou ženskou kněžskou kastou, kterou předpokládal u pravěkých Evropanů, což je teze, s níž o 46 let předběhl litevskou archeoložku Mariju Gimbutienė (včetně výrazů jako “Velká Bohyně” či “bohyně Velká matka”). Lze dodat, že podobným způsobem byli krátce nato “vytěsněni” i Otto Höfler (Kultische Geheimbünde der Germanen, 1934 [Tajná kultovní společenství Germánů]) a Martin Nick (Wodan und germanischer Schicksalglaube, 1935 [Wodan a germánská víra v osud]), jejichž ideální představu válečnických “mužských společenství” (Männerbünde) nahradil koncept “krve a půdy” (Blut und Boden): indoevropský válečník musel ustoupit konzervativnímu ozbrojenému sedlákovi (Bauernsoldat) střežícímu rodnou hroudu a “germánské hodnoty”.

Wirth byl až do pádu režimu držen v domácím vězení ve svém domě v Marburgu/Lahn a věnoval se zde dalšímu studiu. Nebylo mu umožněno odstěhovat se zpět do Nizozemí ani nastoupit na místo kustoda na universitě v Göttingenu, které si zprostředkoval v listopadu 1944. Z toho důvodu by bylo nespravedlivé přičítat mu podíl na bizarních zločinech, které byly Ahnenerbe po válce připisovány.

vlevo Wirthův Nový průvodce Externsteine (1969), vpravo Weigelovy Příspěvky k výzkumu symbolů (1943)

Léta 1945 – 1973

Roku 1945 byl Wirth spoluobčany udán jako “nacistický zločinec”  americké okupační správě.  V souvislosti s tím byl do roku 1947 vězněn a jeho dům (včetně nově sestavené vědecké sbírky a bibliothéky) byl zkonfiskován. Rok po svém propuštění byl rehabilitován a získal zpět svou sbírku, třebaže značně poškozenou. Navzdory důchodovému věku začal potřetí ve svém životě vše od začátku. Počátkem roku 1948 odcestoval za svou sestrou do Dierenu (Nizozemí), na podzim navštívil Švédsko. V roce 1951 je přijat na univerzitu v Lundu. O tři roky později je zpět ve svém domě v Marburgu, kde vytváří “Evropskou sbírku pro prehistorii” a konečně roku 1957 je pod novým názvem obnovena Společnost Hermana Wirtha.  Wirth pracuje a je neustále na cestách (pořádá například expedici do Bohuslänu ve Švédsku). Mezitím mu vychází několik útlejších monografií – Die symbolhistorische Methode, 1955 [Symbolicko-historická metoda],  Um den Ursinn des Menschseins, 1960 [O prapodstatě lidství], Die Frage der Frauenberge (1972) [Otázka Frauenbergů], zatímco mnohem obsáhlejší rukopisy čekají dodnes na vydání: Die eurasiatischen Prolegomena der indoeuropäischen Urreligion [Eurasijské základy indoevropského pranáboženství], Des großen Gottes heilige Runen [Posvátné runy velkého boha] a další.

Mezi léty 1974 – 1981

S podporou členů a příznivců Společnosti se podařilo uspořádat výstavu s více než 700 muzejními předměty. Výstava s názvem “Ur-Europa Museum” byla zřízena a otevřena r. 1974 ve Fromhauenu u Externsteine na jednom neobydleném statku, ale vzhledem k absenci zájmu veřejnosti a z finančních důvodů byla pod dvou letech opět zrušena. Přestože Wirtha na počátku sedmdesátých let hysterické sdělovací prostředky nazývaly “starým náckem” či “vůdcem esesáků”, zažilo jeho učení o matrilineárních přírodních kulutrách  malou “renesanci”, kdy jeho představy a sbírky upoutaly některé příznivce New Age a zájemce o přírodní indiánské národy Severní Ameriky. Krátce nato jej zcela neočekávaně navštívil bývalý předseda SPD Willy Brandt, který rovněž obdivoval jeho etnografickou kolekci. Brandt Wirthovi nabídl zprostředkování výstavy na hradě Lichtenburgu a osobní podporu. Zisk státní dotace na obnovení muzea Wirthovi ale znemožnila intervence Mladých socialistů a denunciační kampaň časopisu Der Spiegel. Ve stejnou dobu zemřela Wirthova paní Margarethe, která jej obdařila čtyřmi dětmi, z nichž dodnes žije (ve Švédsku) již pouze dcera Ilge (naroz. 1929).

Herman Wirth se po smrti své ženy stěhuje do Thallichtenbergu, kde pokračuje v práci. Zkoumá údolí v Horní Falci, v nichž prolézá jeskyně (filmuje například údajné skalní rytiny ve Schlangenhöhle) a účastní se archeologických vykopávek. Navzdory další denunciační kampani médií pořádá v roce 1980 ve svém “Institutu” v Thallichtenbergu výstavu s názvem “Ostermaien” (“Velikonoční májky”) a vede několikahodinové přednášky v přeplněné posluchárně na univerzitě v Augsburgu.

Herman Wirth zemřel v roce 1981. Jeho dědictví – knihovnu, fotoarchiv, rukopisy a část sbírky – převzala dcera Ilge.

Dění po Wirthově smrti

Roku 1982 se Společnosti Hermana Wirtha podařilo uspořádat skromnou výstavu na zámku Magenheim ve Würtembergu. O tři roky později byla většina Wirthovy pozůstalosti převedena do péče předního rakouského etnografa Prof. Dr. Ernsta Burgstallera z Linze, který r. 1978 založil (dodnes fungující) “Muzeum skalního umění” (Österreichische Felsbildermuseum) v alpském lyžařském středisku Spital am Pyhrn. Burgstaller v roce 1998 zajistil  dva sály, kde byly umístěny Wirthovy odlitky skalních rytin z Bohuslänu. Následně na základě anonymního udání proběhla u profesora Burgstallera (bezvýsledná) domovní prohlídka a následovala další pomluvačná kampaň. Během ní (v r. 2000) profesor Burgstaller zemřel a muzeum pod mediálním nátlakem výstavu stáhlo. Následně přibližně polovinu Wirthovy knihovny uzamklo v archivu.

Poznámky

Další informace o osudech Wirthovy pozůstalosti nám nejsou známy, ale jistě by stály za další výzkum. Bývalá Společnost Hermanna Wirtha je v Německu registrovaným sdružením a působí pod názvem Ur-Europa dodnes. Provozuje vlastní internetové stránky www.ur-europa.de a pořádá každoroční semináře. Knihy Hermana Wirtha vycházejí v reedici u specializovaného německého nakladatelství Parzival Versand. Průřez dílem zde.

Jednotlivé části tohoto článku byly sestaveny volně podle životopisu na webu Ur-Europa. Informace byly doplněny a upřesněny podle archivních vydání časopisu Der Spiegel, autorova krátkého životopisu na webu Parzival Versand, informací uvedených na webu Alpského výzkumného spolku ANISA a monografie Davies, P. 2010: Myth, Matriarchy and Modernity. Johann Jakob Bachofen in German Culture 1860-1945. Berlin-New York.