Obětní mísa bohyně Živy
Když se roku 1839 stavěla nová silnice od severu z údolí Botiče k vyšehradské Cihelné bráně, učinili dělníci při odkopávání stráně zajímavý objev. Asi padesát kroků od brány po pravé straně narazili prý na jakousi kamennou klenbu, kterou probourali a dostali se do nevelkého sklípku, do něhož nebyl žádný vchod. Ve sklípku objevili pouze jediný předmět bronzovou mísu s tělem zdobeným šikmými vypouklými žebry a širokým, vodorovně přehnu tým okrajem. Průměr mísy činil asi 25 cm, výška asi 5 cm. Nejzajímavější součástí nádoby byla vnitřní strana dna, na němž byla v nízkém reliéfu zobrazena ženská sedící postava, držící v jedné ruce květinu a v druhé patrně věnec z obilných klasů.
Nález vzbudil mezi milovníky starožitností značné nadšení. Konečně tu byl vzácný předmět, který podle svého uložení hluboko v zemi patřil jistě pohanské době a vzhledem ke své dokonalosti nemohl mít jiné poslání než náboženské. Ale jaké?
Klíč k tajemství mísy se našel kupodivu rychle. Zasloužil se o to Jan Erazim Vocel, který právě začínal svou archeologickou kariéru. Bylo to zejména v knize Základy české archeologie v roce 1845, kde upozornil na nápadnou podobnost ženy na vyšehradské míse s vyobrazením bohyně Živy v rukopise Mater verborum.
Tady musíme na chvíli odbočit pro vysvětlení, co tato analogie znamenala. Slovníkový spis Mater verborum (Matka slov) vznikl patrně koncem 9. stol. ve Švýcarsku a v knihovně pražského Národního muzea byl chován jeho opis ze 13. století. Knihovník Václav Hanka – zkušený objevitel literárních památek – nalezl v něm při studiu spolu s germanistou Graffem početné, dodatečně vepsané české i německé glosy (překlady latinských termínů). To byl ohromný filologický objev, neboť nejen že rozšiřoval a upřesňoval znalosti staré češtiny, nýbrž zejména uváděl spoustu mytologických jmen, jejichž smysl byl dán paralelizací s latinskými jmény. Tady se poprvé objevila např. bohyně Lada jako slovanský ekvivalent Venuše, Morana jako staročeská Hekaté či Proserpina atd.
Hanka s Palackým popsali tento objev velmi pohotově v muzejním časopise v roce 1827. Dobrovský označil glosy za podivné, ale romantickému myšlení mladší (Hankovy) generace vyhovovaly dokonale. Šafařík a Palacký provedli jejich rozbor a zasloužili se o jejich uznání spiskem o nejstarších památkách české řeči (1841). Bezvýhradně je přijal Vocel, Ignác Jan Hanuš i další znalci starožitností a mytologie.
A mezi těmito vzácnými staročeskýmiglosami se vyskytla i další bohyně Živa, srovnávaná s římskou bohyní plodnosti a úrody Ceres, a to dokonce na několika místech rukopisu. Nejvýznamnější byla výzdoba iniciály A na samém počátku rukopisu, kde páska s nápisem AESTAS SIVA (tj. léto, Živa) obtáčela okrouhlý medailónek s kresbou horní poloviny ženské postavy, držící v rukou jakési rostliny, snad i obilný klas. Vykladačům bylo z těchto okolností jasné, že staročeský autor (který mohl ještě pamatovat pohanské přežitky, udržující se na českém venkově nejméně do 12. století, zanechal tu doklady o existenci pohanské bohyně Živy, o jejímž významu pro plodnost a úrodu svědčí spojení s Cererou, s létem, a také rostliny jako atributy. Navíc se zdálo být velmi významné, že jméno má určitou tvarovou a významovou podobnost s indickým božstvem Šivou – to znamenitě posilovalo úvahy některých romantiků kollárovského ražení o blízké příbuznosti starých Slovanů s Indy a jejich náboženství s indickým. Za autora glos byl označen písař Vacerad, který se na jedné ilustraci rukopisu dokonce podepsal i s datem 1202 (1102?) a “kterýžto bez pochybování i glossy české k ostatním přidal”.
Zmíněná kresba téměř odpovídala figuře na vyšehradské míse. Bylo tedy nasnadě, že i mísa představuje bohyni Živu a sloužila nepochybně ku přinášení obětí (snad klasů nebo zrní?) tomuto božstvu. Vyšehradský nález vešel do české archeologie pod názvem “mísa Živy”.
Osudy Živiny mísy byly zajímavé. Od nálezců ji získal inženýr Josef Pachl, pracující při zemském stavebním ředitelství i na opevňovacích pracích a budující právě v té době sbírku, která se během čtyřicátých let stala největší českou archeologickou kolekcí vedle Národního muzea. Pach I koupil mísu velmi levně, avšak v seznamech své sbírky ji cenil vysoko. Tyto seznamy byly pořizovány v průběhu jednání o koupi sbírky pro Národní muzeum, jež se vlekla několik let. Během této doby, když J. E. Vocel začínal jako jeden z prvních na světě s cllemickými rozbory pravěkých kovových nálezů, byla pro něj v laboratoři pražské polytechniky roku 1848 prováděna i analýza ,vyšehradské mísy a stojí za zmínku, že to byla poslední chemická práce Arthura Gorgeie, který zde studoval, než odešel zpátky do rodného Maďarska a stal se nejslavnějším vojevůdcem maďarské revoluce.
Ke koupi Pachlovy sbírky pro Národní muzeum došlo konečně roku 1850 za obrovskou částku, kterou bylo možno sehnat pouze subskripcí, prováděnou podobně jako později sbírky na Národní divadlo. Mísa Živy byla jedním z největších argumentů pro nákup sbírky a Palacký jako muzejní jednatel ji také neopomněl vyzdvihnout, když prováděl vyúčtování subskripce, nadšenými slovy. Význam nálezu byl o to větší, že ani Němci nemohli popřít jeho slovanský původ: jmenovaný už Legis Glückselig např. připouští, že staré pověsti o Vyšehradě jsou české a “z toho plyne, že cokoliv ze skutečných pohanských starožitností bylo a ještě bude nalezeno na Vyšehradě či kolem něj, nutno připsat spíše Čechům než českým Němcům”. Pachl si dal ostatně tento národní klenot dosti dobře zaplatit – 400 zlatých za jediný kus byla v té době pozoruhodná suma.
Osud tomu chtěl, že. vlastenečtí starožitníci se z této nové ozdoby muzejné sbírky “pohanských starožitností” netěšili dlouho. Zklamání jim přinesl týž Vocel, který upozornil na shodu s Mater verborum, a tím posloužil zejména inženýru Pachlovi pro krátké kritické období oceňování jeho sbírky. Už za dva roky uviděl Vocel při sve návštěvě lineckého muzea mísu odpovídající vyšehradské, pocházející však prokazatelně z novější doby, tehdy datovanou do 14.-15. století. Uvědomil si, že byl, i když ne snad původcem, tedy rozhodně hlavním patronem omylu, a nebál se to přiznat. Mísa byla přenesena do sbírky historické archeologie a označena jako výrobek 16. století.
Také na její naleziště se přestalo hledět jako na místo, které svou povahou uzavřeného sklepení, zbudovaného výlučně pro kultovní skvost, zdůrazňovalo jeho význam a cenu. Ve skutečnosti není vyloučeno, že si tuto legendu vymyslil sám Pachl, nadaný nemalým obchodním duchem. Vocel se totiž už dříve snažil ověřit údaje o nalezišti, ale přestože uplynulo teprve několik let, nenašel nikoho, kdo by mu jako svědek Pachlovo líčení potvrdil. O Vyšehradu jako nalezišti není nutno pochybovat; správnější však zřejmě bude předpoklad, že se mísa při stavbě silnice našla v navážkových vrstvách, do nichž se dostala během francouzských stavebních úprav v této části Vyšehradu v 18. století.
A druhý člen vzájemně se podporující dvojice – Živa z rukopisu Mater verborum – nepřežil svůj protějšek příliš dlouho. V roce 1877 se v muzejním časopise objevila studie knihovníka A. Patery a znalce středověkých památek arch. Ant. Bauma, věnovaná českým glosám a miniaturám tohoto rukopisu. Odhalovala, co Baum věděl už roku 1866, ale s čím se tehdy svěřil jenom několika přátelům, protože dosud neměl jistotu. Nyní bylo zjištěno a zdůvodněno, že jen nevelký zlomek glos vznikl skutečně ve 13. století. Naprostá většina – asi 900 vpisků – byla doplněna v první polovině 19. stol. a poslední k nim přibývaly dokonce ještě po r. 1840. Měla to být jedna z opor pro básnická falza Rukopisů?
Falzátor, využívající staré i nové češtiny a jiných slovanských jazyků, vpisoval své výtvory jednak přímo do textu, jednak mezi řádky. Některá jména početných slovanských bohů si vymyslil, jiná našel u středověkých kronikářů nebo použil jména různých nižších bytostí z lidové mytologie. Bohyně Živa vznikla usilovnými (a trestuhodnými) zásahy přímo do textu rukopisu. Falzátor k tomu použil především latinskou spojku sive (psáno siuc) = nebo, či – a vytvořil latinskou formu jména Živa (siua): názorně je to přepsání vidět na nápisu provázejícím vyobrazení. Na jiném místě textu z výrazu “diua dea siue imperatrix” vznikla “diua dea siua” – tedy opět “bohyně Živa”. V místě, kde je Živa zdánlivě ztotožněna s římskou bohyní Ceres, vznikla “si ua” ještě důmyslnějším vyškrabáváním a přepisováním.
“Pohanští bohové Mater verborum navěky byli zažehnáni,” napsalo něco později ve Světozoru Čeněk Zíbrt,” a rozprchli se, když na ně A. Baum a A. Patera posvítili a dokázali, že celý roj praslovanských bohů jen na povel padělatelů dostal se do staré památky a odtamtud rozletěl se daleko a daleko, kde všude na základě padělaných gloss budováno bájesloví slovanské.”
Do zaslouženého zapomenutí odletěla i bohyně Živa, kterou už dávno za slovanské božstvo nepovažujeme [1]. Jen jedna upomínka na doby její slávy nám zbyla dodnes: název časopisu Živa, dosud vydávaného Čs. akademií věd, který dostal své jméno před více než sto lety od svého původního vydavatele – Přírodovědeckého sboru Národního muzea.
Karel Sklenář
ukázka z knihy Slepé uličky archeologie, Praha, 1977
[1] Karel Sklenář si podle mého názoru zasluhuje velký dík za vyvracení romantických bubáků a jejich úvodu na pravou míru, ovšem v případě božstva jménem Živa přestřelil. Živa je pojmem a božstvem u dávných Slovanů skutečně doloženým (Siwa). Můžeme pochybovat o ženském rodu jména Živa, který se ustálil v představách kronikářů 17. století. Živa klidně mohla být mužského rodu. Podobně můžeme pochybovat o její “plodivé” úloze, která je neprůkazná. Více o tomto božstvu prozrazuje srovnávání bájesloví a jazykozpyt, pozn. M.
související články:
