Vpád Indoevropanů do Přední Asie
Toto je volné pokračování předchozího článku První předzvěsti indoevropských vpádů do Malé Asie. Článek je zkráceným textem PhDr. Bedřicha Hrozného z jeho knihy Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie. Autor v textu používá jméno Hethité, které je totožné s dnešním označením Chetité. Přestože se na egyptských kamenných reliéfech dochovalo zobrazení hethitské pěchoty neindoevropské podoby, byl nakonec vědeckými autoritami uznán indoevropský původ Hethitů-Chetitů. O toto uznání se zasloužil právě český vědec Bedřich Hrozný, který nade vší pochybnosti prokázal indoevropský původ hethitské řeči zvané nášili nebo néšumnili. Neindoevropské podoby hethitské pěchoty z egyptských kamenných reliéfů lze potom vysvětlit tím, že samotná Hethitská říše byla sice založena indoevropskými dobyvateli, ale etnicky byla různorodá. Těmto různým národům Hethitské říše se věnuje i Bedřich Hrozný v níže přepsaném článku.
Až do nedávna byl národům indoevropským, mezi něž kromě středoasijských Innů řadíme hlavně Řeky, Římany, Kelty, Germány a Slovany, přičítán jen skrovný podíl na kultuře starého Předního Orientu. Byli to až dosud jen Médové a především Peršané, kteří až v pokročilém starověku zasáhli významným způsobem do dějin Předního Orientu a vytvořili vlastní osobitou kulturu. Z dob starších nebylo o účasti Indoevropanů na vzniku a výstavbě starých kultur předoasijských nic známo. Veliká změna v názorech na věc tu nastala v posledním čtvrtstoletí rozluštěním záhadných dosud písem a řečí staroorientálních. Byla objevena celá skupina před tím neznámých národů indoevropských, kteří mocným způsobem zasáhli do dějin starého Orientu a kteří zanechali po sobě vzácné kulturní památky. A budiž již zde podotčeno, že to byla právě česká věda, jež se v prvé řadě a rozhodným způsobem zúčastnila těchto průkopnických objevů. Je to především skupina národů hethitských, jimiž poprvé vstupují národové indoevropští na jeviště dějin Předního Orientu. A je to Malá Asie a krajiny přilehlé, kde se odehrávají prvé boje mezi nejstaršími indoevropskými dobyvateli a starým světem orientálním. Kavkaz, Malá Asie, Syrie a východní břeh Kaspického moře jsou vpadní branou nejstarších Indoevropanů do starého Orientu. Současně nám tento fakt naznačuje, kde máme hledati indoevropskou pravlast: jsou to krajiny na sever od Černého moře, Kavkazu, Kaspického moře a Turkestanu.
V letech 1906 až 1912 vykopával berlínský assyriolog Hugo Winckler, byv upozorněn na místo to nálezy klínových tabulek, učiněnými francouzským archeologem Chantrem, v Boghazköi (145 km na východ od Ankary), kdež se mu podařilo zjistiti ruiny hlavního města hethitského Chattutaš či Chatti a objeviti v nich obrovský archiv hethitských králů, kolem 13 000 hliněných tabulek a fragmentů, popsaných písmem klínovým. Při bližším prozkoumání tohoto jedinečného nálezu ukázalo se, že pouze malá část těchto klínových nápisů, hlavně některé smlouvy státní, jakož i diplomatická korespondence hethitských králů je napsána jazykem babylónským, kdežto největší část nálezu tohoto je sice sepsána písmem klínovým, avšak v jazyku hethitském. Až dosud byl nám národ hethitský znám pouze nedokonale ze Starého zákona, z nápisů assyrsko-babylónských a egyptských. “Synové Hethovi” byli kromě Amorejců, Chivvitů atd. ne nedůležitou součástkou obyvatelstva kananejského; podle desáté kapitoly Genese byl Heath synem Kanaanovým. V nápisech assyrsko-babylónských je častěji řeč o mocném národu a státu zvaném Chatti, s nímž měli Babylóňané, tak i Assyřané druhého a prvého tisíciletí před Kr. mnoho co činit. Podobné zprávy o mocné říši Chetta, a o jejím nejčastěji nepřátelském poměru k říši egyptské v 15. až 13. století před Kr. podávají nám též nápisy egyptské. Tomuto záhadnému národu hethitskému, nazvanému tak podle hlavního města Chatti, byli připisovány zvláštní památky, nacházené v Syrii a v Malé Asii, památky to, jež jsou zcela jiného rázu, než památky assyrsko-babylónské a egyptské a jež jeví často nápadný typ anthropologický, charakterizovaný velikým ohnutým nosem a šikmým čelem a zvaný “typem armenoidním”, někdy také nesprávně “typem semitským” nebo “typem hethitským”; tento hethitský typ “armenoidní” objevuje se i na egyptských reliéfech na př. Ramsa II. Památky tyto jsou nezřídka doprovázeny také zvláštním písmem hieroglyfickým, jež bylo až dosud označováno jako “hethitské písmo hieroglyfické”. Toto hethitské písmo hieroglyfické nebylo dosud rozluštěno a tak se nic nevědělo o charakteru řeči hethitské a o jejích příbuznostech.
Tím horlivěji se vrhla věda na luštění nově nalezených hethitských nápisů klínových z Boghazköi. Rozluštění to podařilo se pisateli těchto řádků za světové války v letech 1914 až 1919: v roce 1915 uveřejnil prvé předběžné sdělení o svém rozluštění záhadného dosud jazyka hethitského v “Mitteilungen der Deutschen Orientgesellschaft” č. 56 pod titulem “Die Lösung des hethitischen Problems”; na to následovala v letech 1916 až 1917 úplná první gramatika jazyka hethitského pod titulem “Die Sprache der Hethiter” (Leipzig) a v r. 1919 pak překlad a výklad mnoha rozsáhlých textů hethitských. V publikacích těchto byl proveden překvapující důkaz, že řeč hethitská je nově objevenou řečí indoevropskou, a to řečí ze skupiny kentum, to jest řečí západo-indoevropskou.
Toto rozluštění řeči hethitské setkalo se nejprve s velikým odporem odborníků, kteří se zabývají studiem řečí indoevropských. Lecos z této starobylé řeči činilo na ně nezvyklý dojem, k čemuž přispíval též nezvyklý, “armenoidní” vzhled starých Hethitů. Než během asi jednoho desítiletí, když byly co nejkritičtěji prozkoumány všechny důvody pisatele těchto řádků a uznány správnými, stalo se jeho rozluštění řeči hethitské a jeho teorie o jejím indoevropském rázu ponenáhlu obecným majetkem vědy, o němž dnes již nikdo nepochybuje.
Než boghazköjský archiv hethitských velkokrálů, jehož tajemství se tímto rozluštěním otevřela, hýřil přímo dalšími překvapeními. Uchovaly se v něm totiž zbytky neznámé dosud řeči, jež je úplně odlišna od indoevropské řeči hethitské a jež je přes to tam zvána názvem chattili, to jest “řečí města Chatti” čili chatijštinou nebo hethitštinou! V náboženských textech, sepsaných v indoevropské hethitštině, nalézáme tu a tam jinojazyčné litanie, modlitby a zařikadla, jež jsou podle těchto textů sepsány v řeči chattili, to jest v řeči chattijské. V některých liturgických textech jsou chattijské litanie přeloženy do indoevropského jazyka hethitského. Vše nasvědčuje tomu, že obyvatelstvo země hethitské nebylo jednotné, nýbrž že bylo smíšené, při čemž důležitá úloha , již hrála chattijština v hethitském kultu, nasvědčuje tomu, že byla v Malé Asii, podobně jako sumerština v Babylonii, řečí starší. Tato chattijská řeč není však ani řečí indoevropskou, ani řečí semitskou. Snad nejlépe označíme tento jazyk za jazyk kaspický, vyšlý z oblasti kaspického moře.
Tak došlo k paradoxnímu zjištění, že chattijštinou čili hethitštinou se má nazývati vlastně tato starší neindoevropská řeč maloasijská a že indoevropská hethitština, řeč vlastních zakladatelů velkoříše hethitské, se nazývala patrně – jinak. V jednom hethitském textu je řeč tato označována slovem nášili, v němž pisatel těchto řádků viděl nejprve přivlastňovací zájmeno prvé osoby množného čísla jako latinské nós, české náš se smyslem “v naší (řeči), po našem”, kdežto E. Forrer chtěl odvoditi slovo to od jména hethitského města Kaneš, coj je však naprosto nemožné. Správný výklad názvu nášili pro indoevropskou řeč hethitskou podal jsem později, upozorniv na prastarý hethitský název jeden, jehož autorem je král hethitský Anittaš z 19. století př Kr. Král tento sjednotil brzo po vpádu indoevropských Hethitů do Malé Asie jednotlivá království nebo knížectví maloasijská, v jedno mocné “velkokrálovství”. Současně přeložil své sídlo z města Kuššar do města Néšaš, patrně pozdější Nyssy, již skvělým způsobem vybudoval. Néšaš bylo prvním hlavním městem velmoci, vytvořené indoevropskými Hethity. Za těchto okolností je velmi pravděpodobné, že podobně, jako řeč chattili byla nazvána podle města Chatti, byla řeč těchto indoevropských dobyvatelů podle města Néšaš nazvána nášili, t. j. řečí nésijskou; přechod samohlásky e v a je v hethitštině dosti častý. Tato domněnka byla potvrzena zjitěním, že indoevropská řeč hethitská v jiném nápise zvána néšumnili, což ještě zřetelněji souvisí s městem Néšaš. Néšité, resp. Nésité je tudíž pravým jménem indoevropských Hethitů.
Než vedle řeči chattili, to jest řeči chattijské, nebo, jak se také někdy na rozdíl od indoevropské řeči hethitské nazývá, řeči proto-chattijské, a nášili, néšumnili, to jest řeči nésijské nebo indoevropské řeči hethitské, je v textech hethitských, pocházející z královského archivu boghazköjského, zmiňována ještě řeč lúili, to jest řeč lújská. Slovo lúili je odvozeno od jména země Lúja, jež byl zvána též Arzava a již musíme hledati na jihovýchodu Malé Asie, především v západní Killikii a v Isaurii. Forrer prohlásil lújštinu nejprve za řeč ugrofinskou, přijal však později můj názor, že i tato řeč je v jádře řečí indoevropskou, kterýžto názor je dnes vědou všeobecně přijat. Zdá se ostatně, že se lújština s domácími řečmi maloasijskými daleko více smísila než klínová hethitština, nésijština. Lúité seděli patrně hlavně na jihovýchodu Malé Asie, v Lúja-Arzava v západní Klikkii a krajích sousedních, dále v Kizvatna-Kataonii až k zálivu issoskému a částečně i v hlavním městě Chattutaš. Kdežto indoevropští Hethité vnikli do Malé Asie asi kolem roku 1900 př. Kr., musíme příchod Lúitů, kteří byli jakýmsi předvojem indoevropských Hethitů a kteří byli s těmito úzce příbuzni, do Malé Asie klásti asi do r. 2300 př. Kr. Zajímavo je, že vládnoucí vrstva nésijská považovala lújštinu, řeč to sedláků, za řeč barbarskou a jí také pohrdala.
Kromě s Chattijci, Lúity a Nésity (indoevropskými Hethity) seznamují nás klínové nápisy hethitské z Boghazköi ještě s dvěma jinými, důležitými národy, jež jsou často rovněž zahrnovány do národů hethitských, jejichž těžisko leží ovšem spíše v Mezopotamii a v severní Syrii než v Malé Asii. Jsou to na prvém místě Churrijci či, jak byli až dosud zpravidla – zvláště H. Wincklerem a E. Weidnerem – zváni, Charrijci. Jejich jméno bylo totiž čteno Charri a považováno za identické se jménem Arijců Árija. Při tom bylo poukazováno též na fakt, že ve státních smlouvách, jež uzavřel král hethitský Šuppiluliumaš (14. stol. před Kr.) se státem Mitannu a s vládnoucími tam Charrijci, jsou též jmenováni arijští bohové Mitra, Varuna, Indra a Násatya. Než pisatel těchto řádků ukázal na základě dvou míst, kde jméno Churri je psáno místo dvojsmyslným znakem char, chur jednoznačnými znaky chu-u-ur, že jméno toto může být čteno pouze Chur-ri, takže nemůže nikterak býti totožné se jménem Arijců Arya. Ještě důležitějším je fakt, že řeč churrijská, zvaná Hethity churlili, zastoupena v královském archivu boghazköjském řadou textů, z nichž vysvítá nade vší pochybu, že řeč tato není řečí arijskou nebo indoevropskou. Důležito je, že je churrijština zřejmě příbuzná s řečí Urartejců, předindoevropských obyvatel Armenie prvého tisíciletí před Kr. Starším názvem pro národ churrijský nebo pro jiný národ velmi úzce příbuzný s tímto je pravděpodobně jméno Subarejci a subarejský. Jméno národa churrijského je patrně odvozeno od jména města Churri nebo Churra, zvaného churijsky Churvuche, jež pisatel těchto řádků identifikuje s pozdějším řeckým Orrhoë, syrským Orhói a dnešním tureckým Urfa. Dalším centrem Churrijců byl stát Mitannu.
Než ani země Churri a Mitannu nebyly v ohledu rasovém a jazykovém nijak jednolity. Vedle neindoevropského národa churrijského setkáváme se tam ještě s vládnoucí vrstvou původu indoevropského, jíž právě patří nahoře zmíněná již arijská božstva Mitra, Varuna, Indra a Násatya, objevující se jako Mitraššil, Arunaššil, Indar(a) a Našattijana ve smlouvách mitanských. Beze vší pochyby byli tito arijští bohové uctíváni ve státu Mitannu, jehož hlavním městem bylo město Vašuganni, lěžící pravděpodobně u dnešního Ra´s el-´Ainu. Tam nalézalo se středisko arijské šlechty vojenské, zvané marijanni, jejíž jméno souvisí patrně s indickým, védským slovem mária – “mladý muž, rek”. Tato vojenská aristokracie arijská ovládala ze severní Mezopotamie časem i širá území v Syrii a Palestině; tak se vysvětlují četná arijská jména syrských a palestinských knížat, doložená nápisy z Tell el-Amarna a z Boghazköi.
Dalšími doklady pro existenci Arijců, specielně Indů v Mezopotamii druhého tisíciletí před Kr. jsou arijské, ba přímo indické výrazy číselné, jež jsem zjistil v některých hethitských textech, jež jednají o chovu koní a cvičení jich v jízdě s vozy. Je to slavná příručka o dresuře koní ze 14. století před Kr., již sepsal nejstarší nám známý hippolog světa Kikkuliš z Mitannu. Ve spise jeho, sepsaném hethitsky na hliněných tabulkách, přicházejí odborné výrazy závodní jízdy vozů, jež jsou zřejmě původu indického. Ve státě Mitannu sedělo zřejmě též obyvatelstvo indické, jež bylo podle těchto textů učitelem Hethitů a jiných národů staroorientálních v chovu a dresuře koní, zapřaženým k lehkým vozům válečným. V dobách dřívějších, ve čtvrtém a třetím tisíciletí před Kr., byl kůň ve starém Orientě téměř neznám. teprve Arijci, Kašité a do jisté míry i Hethité tisíciletí druhého dopomohli koni v Orientě k jeho pozdějšímu významu. Používání lehkých vozů válečných, tažených koňmi, dopomohlo těmto Arijcům a jimi ovládaným Churritům k jejich velkým vítězstvím nad ostatními, špatněji vyzbrojenými národy starého Orientu. Trénovací systém Kikkulův jeví ostatně nápadné podobnosti s dnešním trénovacím systémem anglickým, zděděným patrně po britských Keltech. Není vyloučeno, že tyto prastaré zvyky trenovací, používané jednak mitanskými Arijci a indoevropskými Hethity, jednak podobně též britskými Kelty, jsou jednoho a téhož původu: z pravlasti indoevropské po obou stranách Urálu rozšířily se stěhováním indoevropských národů všemi směry do Asie i do Evropy.
Bedřich Hrozný (*)
Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie, PhDr. Bedřich Hrozný, 1943.
související článek: Objev Arkaimu (1)
obrázek bronzové standarty patřící patrně prvním Indoevropanům v Malé Asii [zdroj]
