Slovanští bohové z Retry

Prototypem a zároveň nejslavnějším dokladem se staly tzv. prillwitzské či retranské idoly. Po desítiletí trval zápas o jejich uznání či odmítnutí, mnoho kniha článků bylo napsáno k jejich obhajobě nebo proti nim. Retranské idoly poznamenaly slovanskou archeologii celé romantické doby a v pracích nekritických amatérů se s nimi setkáme ještě mnohem později. Jak to s nimi vlastně bylo?

Již od počátků hádání o rané historii a starožitnostech bylo v severním Německu známo, že tam kdysi sídlili Slované. Svědčil o tom dostatek kronikářských i jiných dokladů. Z nich si starožitníci minulých století vybírali náměty nejzajímavější, tj. podle tehdejšího vkusu náboženské. Jednou z nejznámějších prací o těchto věcech byla kniha H. G. Masia Schediasma historico-philologicum de diis Obotritis o božstvech a bůžcích starých Slovanů na území Meklenburska, vydaná v Kodani 1688 a pak ještě dvakrát do r. 1700. V univerzitním městě Wittenberku vyšla v téže době práce Ludtwigova De idolis Slavorum. Podkladů – ať už kriticky či méně kriticky zpracovaných – bylo tedy dost k dispozici podnikavému člověku, který přišel na myšlenku doložit teorii skutečnými “nálezy”.

Merseburský biskup Dětmar v 11. stol. zachoval zprávu o Retře, kultovním středisku jednoho ze severoněmeckých slovanských kmenů, kde prý ve svatyni stály modly hrubého vzhledu, oděné zbrojí a popsané různými jmény; nejvýznamnější z nich byla modla nazývaná Svarožic. Kronikář Helmold o století později znal jako předního mezi retranskými bohy Radegasta, zřejmě místní božstvo, vyvinuté časem z obecněji slovanského Svarožice. Že tito kronikáři psali o podobě slovanských model jen z doslechu, stěží někoho napadlo. Byl tu historický doklad o existenci primitivních soch s nápisy – proč by se takové památky nemohly najít? Nikdo nemůže vyvrátit domněnku, že třeba některý pohanský kněz po zničení Retry ve 12. století ukryl modly do země!

Kolem roku 1760 se roznesla mezi znalci starožitností překvapivá zvěst, že modly z retranské svatyně se skutečně zachovaly a jsou v majetku zlatníka Gedeona Sponholze v Neubrandenburgu. Majitel mohl podat i podrobnou informaci o jejich původu, podle níž měly modly už svou historii: vykopal prý je roku 1687 – uložené ve dvou schránkách – protestantský pastor Friedrich Sponholz ve vsi Prillwitz v Meklenbursku na farní zahradě, ležící prý v místech dávné Retry nad břehem Tollenského jezera. Když pastor roku 1697 zemřel, koupil je podle tohoto podání zlatnik Pälke v Neubrandenburgu, který schránky i některé bůžky rozlil. Zbytek vyženil s Pälkovou dcerou zlatník Sponholz, majitelův otec a příbuzný nálezcův. Byl to stále ještě velký soubor, v němž vedle nějakých kamenů s runami, “obětních nožů” atd. tvořily hlavní složku neforemní kovoví bůžkové s runovými nápisy, přesně odpovídající líčení kronikářů.

Čtyřicet šest kusů získal od Sponholze lékař Hempel, který je popsal a pokusil se o čtení nápisů v práci vydané roku 1768. Tak se problém retranských idolů a runových nápisů dostal na svět. Vzbudil zároveň senzaci i podezření. O památkách z raného středověku nebylo tehdy ještě známo mnoho, ale různé okolnosti oslabovaly důvěru k velkolepému objevu Sponholzovu. Téměř vzápětí po publikaci uveřejnil warlinský pastor C. F. Sense v novinách článek Několik rozhodných pochyb o nově objeveném a zveřejněném domnělém panteonu starých Ratarů a Wendů v Meklenbursku. Vystoupili však i obránci – zejména stargardský probošt Genzmer a rostocký profesor Taddel – a rozvinula se polemika, především novinářská. Mezitím jiný protestantský duchovní, superintendent A. G. Masch, získal jak Hemplovu část souboru, tak i dalších dvacet kusů od Sponholze a dal je nakreslit malíři Wogemu, který vydal rytiny podle těchto kreseb v Berlíně roku 1771 pod dobově květnatým titulem “Bohoslužebné starožitnosti Obotritů z chrámu v Retře na Tollenzském jezeře. Podle originálů c0 nejpřesněji vymalovány a v mědirytinách vydány Danielem Wogem, vévodským meklenbursko-střelickým dvorním malířem, s vysvětlivkami k těmto předmětům od pana Andrease Gottlieba Masche, vévodského meklenbursko-střelického dvorního kazatele, konzistorního rady a superintendenta.” Polemika tím uzavřena nebyla, ale protože nebylo možno dospět k jednoznačnému závěru, v polovině sedmdesátých let pomalu usnula.

Zatím se pozvolna rodil evropský romantismus a pro jeho vkus byli retranští bůžkové vynikajícím objektem: třeba soška s nápisem Radegast lidská postava s hlavou lva, na které sedí pták podobný kachně, a s vyobrazením hlavy tura na prsou; Perun zase má na jedné straně tvář vousatého muže s přílbou, na druhé tvář lví a kolem hlavy jakousi paprskovitou svatozář, která se později stala oblíbenou charakteristikou slovanských model vůbec, jak svědčí třeba Alšovy kresby nebo ilustrace Věnceslava Černého k Jiráskovým Starým pověstem českým. Fantastické podoby nebyly ovšem zcela vymyšleny – měly své vzory v různých smyšlených vyobrazeních slovanských bohů a bůžků v kronikách 17. a 18. století.

Mezi rané romantiky patřil i Jan hrabě Potocki, který v roce 1794 přijel do Německa, aby prostudoval prillwitzské nálezy a jiné slovanské památky. Návštěvou v Prillwitzi byl zklamán, stejně jako setkáním s Maschem, neboť ten už mezitím svou sbírku prodal do Ratzenburgu. Potocki se tam za ní vydal, ale ještě zajímavější bylo vidět v Neubrandenburgu sbírku Gedeona Sponholze, která nebyla přístupna každému a v níž Potocki objevil nové, dosud neznámé sošky s runovými nápisy a obětní předměty. Sponholzova sbírka byla pak těžištěm líčení, které Potocki podal ve francouzsky psané Cestě do některých krajin Dolního Saska, vydané v Hamburku roku 1795. Knížka s více než stovkou nepříliš povedených kreseb urozeného polského romantika Potockého přispěla k popularitě retranských idolů, a zejména k tomu, že meklenbursko-střelický vévoda koupil jak sbírku Sponholzovu (za doživotní rentu), tak i bývalou Maschovu sbírku v Ratzenburgu. Spojené kolekce uložil roku 1804 nejprve v zámku Prillwitzi a později je dal převézt do svého sídla v Neustrelitzi.

Tam strávili retranští bůžkové zase řadu let v klidu, neznepokojováni příliš pochybami skeptiků, mezi něž patřil i náš Josef Dobrovský nebo W. Grimm. Další dějství zápasu o jejich pravost nastalo v roce 1825, když do vévodského sídla v ploché a jezernaté severoněmecké krajině přijel archeolog Levezow z Berlína. Čtyři týdny studoval retranské starožitnosti a nakonec usoudil, že způsob provedení i patinace ukazují na dobu podstatně mladší, než do které jsou předměty kladeny. Jinými slovy, jde o falzifikáty.

Meklenburský panovník potřeboval ovšem získat jistotu, zda nevynaložil své peníze na nějaký podvod. Nařídil proto zavést vyšetřování, které se protáhlo na léta 1827 -1829. Ukázaly se zajímavé věci: jako výrobci byli usvědčeni Gedeon Sponholz a jeho bratr Jakub. Oba už byli sice mrtvi, ale hlavní svědek – zlatník Neumann, který býval u Jakuba Sponholze učedníkem – viděl tenkrát hrnčíře Pohla vyrábět a dodávat formy na odlévání bůžků i jiných věcí a sám dokonce ryl do čerstvých výrobků runy podle obrázků v Maschově spise.

Už z tohoto svědectví je vidět, že Neumann měl na mysli druhou, novější část Sponholzovy sbírky, kterou ve svém spisku popsal hrabě Potocki. Gideon Sponholz byl zámožný sběratel, který vlastnil ve svém “kabinetu rarit” (jak se tenkrát říkávalo) řadu cenných originálních uměleckých a historických předmětů (dnes jsou povětšině v muzeu v Neustrelitzi). Byl to on, kdo stvořil návrhy, vycházející z ducha “původních” bůžků, a jeho bratr Jakub je provedl. Takto připravené věci se pak “našly” při vykopávkách v Prillwitzi, ke kterým Gideon Sponholz pozval řadu hostů; nekopalo se sice na farní zahradě, ale přesto byla kořist – samozřejmě – nemalá. Pozornost vzbudilo zjištění, že noví bůžkové byli vesměs vyrobeni jako plné odlitky, kdežto starší série byla dutá. Pro to se ovšem našel výklad: ty první, lehčí sošky stávaly přímo v pohanském chrámě (na farní zahradě), nové nálezy byly umístěny pod širým nebem, a proto prý musely být trvanlivější.

Levezow se soustředil na druhou skupinu. Zjistil kromě jiného, že výrobce nebyl příliš zkušený v užívání run, některá písmena si pravidelně pletl. Ještě zajímavější byla příhoda při odlévání jednoho z bůžků do sádry, kdy ze sošky odpadla patina – hlavní důkaz stáří. Nebylo pak nesnadné zjistit, že starobylá patinace byla vyrobena uměle pomocí přípravku koupeného v lékárně a zpevněna přelakováním.

Odpověď na otázku, za jakých okolností vznikla starší (Maschova) složka retranského souboru, zůstalo zatím vyšetřování dlužno. Ale přesto Levezow zcela odůvodněně rozšířil podezření na celý soubor. Přednášel o tom v berlínské královské akademii věd, v jejíchž pojednáních uveřejnil roku 1835 úvahu O pravosti tzv. obodritských runových památek v Neustrelitzi. Časopis akademie byl však poměrně málo dostupný a práce tedy zapadla bez většího ohlasu. Ostatně kdo nechtěl připustit, že by bůžkové a runy z Prillwitze mohly být falešné. nedal se žádnými důkazy ve své víře zviklat.

K takovým lidem patřili zejména slovanští romantikové. Byli přesvědčeni, že slovanský panteon by utrpěl nenahraditelnou újmu, kdyby byl ochuzen o různé podivné Radegasty a Peruny, Czernebogy a Belbogy, Porevity se čtyřmi hlavami, Karevity s několika mužskými a ženskými tvářemi… Odmítání – i ze strany badatelů tak významných, jako byl kodaňský J. J. A. Worsaae nebo meklenburský C. F. C. Lisch – považovali za germánskou zášť a nepřátelství (i když nepochybně u některých německých oponentů i toto hledisko hrálo svou roli).

Ale kolem poloviny 19. století už i tady vítězil zdravý rozum a kritický pohled; falza zrobená v duchu představ 17. a 18. století nemohla natrvalo obstát před úsudkem vědy. Pavel Josef Šafařík psal už v roce 1852 neustrelitzskému archiváři a knihovníku J. F. Gentzenovi, že část kolekce je určitě podvržena, a tedy i celek je podezřelý. Zakrátko nato byly “retranské idoly a runy” již obecně uznávány za podvrh.

Z význačných osobností doznívající romantické slavistiky zůstal neochvějným obráncem těchto podivných stvoření Jan Kollár, k stáru učenec v poezii a básník ve vědě. Poslední léta svého života zasvětil pokusům o důkaz jejich pravosti. Roku 1852 – krátce před svou smrtí – prostudoval v Německu originály a na vídeňské univerzitě, kde byl od roku 1849 prvním profesorem slovanských starožitností, přednášel pak o nich několik hodin týdně. Začal dokonce psát obsáhlý německý spis pod názvem Prillwitzské idoly čili neustrelitzské sošky bůžků a slovansko-indická mytologie. Mohl to být další krásný příklad nadšené romantické nekritičnosti – ale Kollár zemřel dříve, než mohl dílo dokončit. Tiskem z něho vyšlo v Neustrelitzi jen několik archů a jedna litografická tabulka s rytinami bůžků.

Bůžkové však nezůstali bez obránců; fantasté potírající “oficiální” vědu se najdou vždycky. Kdyby byl Kollár mohl vidět, jaké úctě se těší retranské “památky” v tlustých knihách Žunkovičových nebo Růžičkových ještě v našem století, měl by jistě radost.

Konečnou, smrtící ránu zasadil tomuto po generace se vlekoucímu sporu známý slavista Vatroslav Jagić, když roku 1881 uveřejnil v berlínském časopise Archiv für slawische Philologie svou studii K otázce slovanských run. Jagić upozornil zejména na několik důležitých okolností (když už pomineme fakt, že falzátoři druhé části souboru se přiznali nebo byli usvědčeni):

“Retranský” soubor, zejména jeho druhá část sponholzovská, je dokonale přizpůsoben dobovým představám o slovanském náboženství podle literatury z první poloviny 18. století; předměty jsou typickými produkty tehdejší učenosti. Jestliže Masch zdůrazňuje, že přesně odpovídají všemu, co je o věci známo, je to ve skutečnosti právě svědectví jejich podvrženosti.

Zároveň je zřejmé, že jejich autorem nemohl být pouze Sponholz či někdo na jeho úrovni: duchovním podílníkem při výrobě falešných bůžků a run musel být někdo z vědeckých kruhů.

Ve složení materiálu se odráží dobová představa, že slovanské náboženství (včetně náboženství pobaltských národů) bylo všude stejné. Proto jsou tu zároveň božstva polabská i třeba staropruská, známá ze spisů Laziových či Hartknochových. Proto je na Perunově modle vyryto litevské zaříkadlo, otištěné ve spise polského šlechtice Lasicia – Lasického ze 16. století.

Falzátor zřejmě neovládal slovanský jazyk. Nejvýraznějším novotvarem je nápis, čtený obvykle SCHWAIXTIX, na modle Bělboha. Jaké slovanské jméno si pod tím tvůrce představoval?

Domnělá slovanská runová abeceda je použita podle druhého vydání spisu Filipa Cluveria – Klüvera o germánských starožitnostech (1737), založeného v tomto směru i na starším díle probošta Arnkiela z konce 17. stol. Nejsou tedy “retranské” padělky starší než rok 1737.

Po Jagićově kritice se už téměř žádný seriózní badatel prillwitzskými nálezy nezabýval jako pravými. Mocný proud inkoustu, obětovaný až dosud jejich problému, rychle vysychal a ztenčil se na pouhý pramének.

Karel Sklenář

ukázka z knihy Slepé uličky archeologie, Praha, 1977