Slovanští bůžkové a modly

Každá doba – jak ještě uvidíme – měla svá oblíbená archeologická témata, z nichž některá byla v určitých obdobích vysloveně módní. Nezřídka se později ukázalo, že skutečnost je docela jiná. K typickým omylům nejstarších dob archeologického výzkumu patří představy o přírodním původu “samorostlých” nádob nebo kamenných nástrojů (“hromové klíny”). První z těchto představ pozvolna vymizela v 17. století, druhá byla definitivně potřena až v první polovině století osmnáctého. Ale tyto omyly nelze ještě označit jako módní, neboť jde o názory přežívající řadu století jako přirozený vývojový stupeň ve výkladu “starožitností”. Módní jev má jinou povahu: vzniká poměrně rychle, podmíněn určitými předpoklady často na širším než pouze archeologickém základě, stává se předmětem mimořádného zájmu badatelů, je dokumentován prudce vzrostlým množstvím nálezů záměrně hledaných – ať už správně či chybně vykládaných, pravých či nepravých – a po čase opět ustupuje do pozadí (stává se běžným majetkem vědy, nebo přichází vystřízlivění, zkoumaný jev nachází své místo ve vědě nebo je z ní vyloučen) a ovšem spolupůsobí i objevení nových módních směrů, které potlačují dosavadní zájem.

Jedním z nejstarších jevů popsaného druhu je hledání pohanských bůžků a model. Už v minulých stoletích věděli učení znalci starožitností, hlavně díky zprávám antických písemných pramenů, že “barbarské”, pravěké obyvatelstvo Evropy vytvořilo různé formy náboženských představ, označovaných z křesťanského stanoviska souborně jako pohanské. Byly mezi nimi ovšem četné rozdíly, které způsobily, že kolem otázek pohanského náboženství vyrostla rozsáhlá literatura, rozebírající ze všech stran chudé údaje starověkých autorů. Není divu: náboženství bylo považováno za vrcholnou formu kulturního projevu člověka a také archeologické nálezy se dosud skládaly téměř výhradně z hrobů nebo objektů za hroby považovaných jejich výklad spadal tedy do náboženské sféry. Staré antické zprávy o pohanských bozích a bůžcích a o jejich hmotných zpodobeních vyvolávaly už ojediněle v 17. a častěji v 18. století u starožitníků zájem, zda se podobné předměty nevyskytují také mezi archeologickými nálezy.

Pak přišla doba romantismu, který kořenil v kultuře konce 18. století a v plné míře se v Evropě projevil během první poloviny století minulého. Střízlivé úvahy osvícenských učenců byly vystřídány plastickou vizí “šerého dávnověku”, kdy pohanští kněží v posvátných hájích obětovali před sochami bohů. Tato představa, pro svou dobu skutečně vzrušující a pouštějící uzdu fantazii, byla hlavní složkou romantického ovzduší pravěku, jak je cítili a prožívali tehdejší archeologové. Není nic samozřejmějšího, než že se i jejich výzkumné úsilí obracelo k získání dokladů o modloslužbě a uctívání bůžků a k jejich výkladu – vzniká první skutečná archeologická móda.

Když po polovině 19. století nastoupila opět střízlivější vlna pozitivistického myšlení, rozptýlila se romantická mlha kolem těchto památek: nálezová skupina “bůžků a model” zmizela až na nepatrné výjimky jako sníh na slunci a zbyla jen tradice houževnatě udržovaná v pracích a názorech amatérů.

S doklady této archeologické víry se v romantické době setkáme téměř po celé Evropě. Ale snad nikde nebyla tak výrazná jako ve slovanské archeologii. Obraz “staroslovanského panteonu” se vytvářel po několik století v dílech kronikářů, barokních starožitníků i pozdějších učenců, stále narůstal počet jmen pravých i domnělých bohů a bohyň, aniž by si ti, kdo o slovanském pohanství psali, uvědomili, že zdaleka všechna jména nejsou spolehlivá a že na rozsáhlém území raně historických Slovanů nemohla být ani ta skutečně existující božstva uctívána všude a současně.

Některá jména jsou doložena u středověkých kronikářů, ponejvíce z oblasti polabskýcha pobaltských Slovanů (odtud byly tyto poměrně pozdní formy přenášeny do starší minulosti celého Slovanstva), jiná dodali kronikáři, kteří je často přímo vytvářeli, jako třeba náš Hájek z Libočan v 16. století. Romantikové je pak odvozovali z místních jmen či z různých folklórních nadpřirozených bytostí v domnění, že stará jména osad a lidové podání uchovávají přímé stopy pohanství. Vesměs byli vedeni snahou najít protějšky ke všem článkům řecké a římské soustavy bohů, a kde nebyly k dispozici ani kronikářské výmysly, objevila se brzy falza (např. “staročeská” jména bohů v glosách středověkého rukopisu Mater verborum, jejichž původcem byl patrně Hanka).

Ale nám tu nepůjde o detaily “slovanského panteonu”, nýbrž o to, jak se odrážel v archeologickém materiálu. Romantikové začali hledat staroslovanské bůžky a modly – a pochopitelně je také nacházeli. Pomohla jim malá dobová znalost hmotné kultury minulých věků; ti méně zásadoví si pomáhali i vlastní tvorbou a mnozí další, důvěřivě opakující jejich tvrzení, uváděli pak falza do oběhu. Naprostá většina bůžků, jak byli tradováni v romantické literatuře, byla buď produktem chybného výkladu starších předmětů (nejčastěji středověkých) nebo přímého podvrhu.

Karel Sklenář

ukázka z knihy Slepé uličky archeologie, Praha, 1977