1. Máj

Prvního Máje
půjdem do háje.

Toho dne po půl noci chodí mládenci do háje pro májové stromy, totiž pro břízy, a kde těch není, i jedličkami, jeřábky a jinými stromky se spokojí. Utnuvše jednu velikou takovou máji, zdůli až po korunu hladce ji oklestí a potom u prostřed návsi do země zarazí. Krom toho také každé mladé zachovalé děvče svou májku dostane, kterou jí před okny anebo na dvoře postaví její milý, a nemá-li ještě žádného, jiný mládenec. Všecky májky po vsi musí postaveny býti prvé, než se rozední.

Máj pod okny

Na rozloučení,
mé potěšení!
postavím pod okny máj:
aby věděli,
falešní lidi,
že jsem já chodíval k vám.

Toho dne vyvolávají děti:

Vítej, vítej Máji!
my jsme tobě rádi.
Vítej léto líbezné,
obilíčko zelené.
Co nám léto přinese,
zima nám zas odnese.

Potom v první neděli májovou po polední sejdou se mládenci v hospodě, a vezmouce s sebou hudbu a pivo, chodí po vsi dům od domu, kde děvčatům byly májky postaveny. Jeden jich, nesa májku fáborem ozdobenou, je vede. Když přijdou do stavení, vezme mládenec, jenž toho domu dceři postavil máji, děvče své k tanci, a potancovav podá jí na talíři poctu, t. j. s pivem sklenici, řka:

O májko, májko zelená!
přes hory doly nešená:
nebude panna taková,
aby nedala tolar nebo dva.
Páni muzikanti! tuš!

Někdy bývají takové přípitky více méně improvisované, jako ku příkladu tento:

Málo, málo, malíčko
staň se pomlčeníčko,
ať já mohu s mojí ctnou pannou
promluviti slovíčko.
Má ctnostná a šlechetná panno!
mně se na dnešek o vás zdálo,
že před vašima okny
pár zelených májí stálo,
jedna krásnější než druhá,
červenými pently opletená.
A vy páni muzikanti!
hleďte na mě dobrý pozor dáti:
až já budu mé ctné a šlechetné
panně připíjeti,
hleďte jí nahoru zahráti
tuš!

Hudba hraje, a dívka přijmouc poctu pije a potom na talíř položí nějaký peněžitý dar. Na to zahrají hudci:

Poděkování

Andulka hodná je,
dala nám od máje;
dala nám dvá česká -
my od ní dost máme.

Potom vezmouce dívku sebou, jdou odtud do druhého stavení, a tak dále, až obejdou celou ves, načeš buď na návsi anebo v hospodě s děvčaty se veselí, tančíce, zpívajíce i hodujíce, dokud peníze od děvčat vybrané postačují.

Karel Jaromír Erben

Z knihy Prostonárodní České písně a říkadla vydané roku 1886