Bílá paní – výklad pověsti, díl 3.
Druhý díl výkladu pověsti zde.
S bílou paní spojil Krolmus nejrůznější výmysly své i cizí a rozmanité postavy mythické v nejpestřejší a nejnemožnější směsici: Bílá paní, Lada, Živa, Milina, Hola (Holka), Halda (Ladah), Hřímbaba atd. jsou mu jednou a toutéž postavou. S bujnou obrazotvorností Krolmusovou kontrastuje nepůvodní racionalistický výklad Mikšíčkův a Menšíkův, Jul. Fejtalikovi zdá se téměř jistým, že německé Perahtě, Holdě odpovídá u Slovanů Morana, Murana, Mořena atd. Na jeho mínění navazuje i Grohmann, ale spojuje Moranu, bílou neb černou paní, bohyni smrti po příkladě Grimmově s německou Hel a tím vysvětluje věštebný charakter zjevu. J. I. Hanuš má bílou paní za bělbohyni vzduchu, srovnává ji s německou Perachtou, Holdou, Hollou, ale také s Prijou a Ladou, při čemž jest mu pramenem a autoritou domnělý Vacerád. V jižních Čechách podle jeho mínění přešla Berchta, bílá paní z bájesloví obecného do rodinného. Mythologická část spisu F. Dvorského nevyrovná se nikterak části první, historické. Pověst o bílé paní pokládá Dvorský za znetvořenou báji o „zeměmáti Bábě“, již líčí obšírně podle bájeslovných studií J. I. Hanuše. V sladké kaši vidí vzpomínku někdejších hodů na počest bílé paní, bohyně Báby, jež proměněna za křesťanství v památku večeře Kristovy. Výklad Dvorského má v celkovém pojetí mnoho podobnosti s Grimmovým; Dvorský postaral se ovšem o slovanský nátěr a tam, kde mluví Grimm o hlavní bohyni Berchtě, dosadil on „zeměmáteř Bábu“.
Uvedené výklady pokoušejí se vysvětliti bílou paní z půdy domácí; avšak již K. J. Erben spojuje podle Grimma bílou paní s německou bohyní Berchtou, a dokládá to i rozšířením pověsti o Berchtě v jižních Čechách, kde zovou prý ji Peroutka. Podobně domnívá se i A. Sedláček, že bílá paní má původ v mythické německé Berchtě, zcela ve shodě s většinou výkladů německých.
Přihlédneme-li však blíže k oněm výkladům, jak jich přehled a rozbor byl podán, jest nápadno, že bílá paní souvisí podle nich s Berchtou a Holdou, ať už původ těchto postav jakkoli vysvětlují, jen velmi povrchně, formálně: souvislost obou mythických postav je vynucena. Ještě nejvíce důvodů pro spojení měl Grimm, pokládaje dohad Balbínův za správný. Pozdějším pokusům jest vlastně jediným důvodem synonymita Berchta = bílá paní, na kterou ukázal Grimm, a jež setrvačností udržuje se ve všech téměř výkladech pozdějších; teprve na konci století chce ji Mogk popříti jinou etymologií.
V německých tradicích není nikde smíšení obou typů: Berchta jest zjevem celkem rysů groteskních, bílá paní jeví zřejmě odlišný vážný charakter. Perchta v Německu doložena jest již ve 13. století, bílá paní doložena teprve r. 1486, a sice jako zjev na hradě; pověsti o vysvobození bílé paní nepřekročují r. 1520. Již tyto okolnosti svědčí, ne-li o různém původu, tož aspoň o zcela samostatném, nezávislém navzájem trvání pověstí o Berchtě a pověstí o bílé paní.
To potvrzují i tradice české. Berchta něm. podání pronikla do českého již velmi záhy. Jména Peruchta, Parychta, Šperachta na Hané zdají se ukazovati na starou hornoněmeckou formu „Perahta“ a ne na středohornoněmeckou „Berchta“; snad tedy již před velikou kolonizací německou za Přemyslovců pověra byla přejata. Již v postille Jana Milíče z Kroměříže z r. 1367 v kázání ke dni sv. Šimona a Judy jest nejstarší zmíňka o Perchtě; je z ní patrno, že ve 14. století věřili v Čechách, že se zjevuje Perchta, což však Milíč pokládá za klam ďábelský. Ale z velmi starého přirovnání o Perchtě, která prý má „zlatou hlavu, cínové oči, měděné uši, železný nos, stříbrnou bradu a olověný krk“, v českých glosách rkru. z r. 1418, lze souditi, že Perchtu představoval si lid tak, jak si ji představuje ještě nyní, totiž jako strašáka dětí. Jest to patrno i z toho, že perchty, paruty, perychty, parychty atd. i dnes jsou vázány určitou dobou, svátky vánočními, hlavně však Štědrým dnem. Tak vykuchá Peruta na Vamberecku ty, kteří se na Štědrý den nepostí, dětem, které se na týž den příliš najedí, rozpárá Parychta břicho, podobně činí Perchta v týž den na Rakovnicku, stejně si vypravují ještě nyní o Perchtě na Bzenecku, že chodí před Štědrým dnem po lidech, páře jim břicha a cpe jim tam slámu.
Ve všech téměř vesnicích na Podřipsku chodí ještě nyní peruhty na Štědrý den z večera a straší děti. Podobně chodívala Perechta neb Barborka večer před sv. Barborou na Milevsku. Jako mužský Šperechta na Hané a Brněnsku v masce ďábla s rohy a červeným jazykem na Štědrý den, tak chodí také Peroutka na Budějovicku o třech králích s nebozezem a vyhrožuje provrtáním, nedá-li jí kdo, čeho žádá. Podobně vyzbrojena chodí Perchta i na Táborsku. Chození s „perchtou“ neb „klibnou“ v Plavě na Budějovicku v průvodu 17 osob ukazuje zřejmě, že Perchta má naprosto ráz pitvorného strašáka.
Tedy: Perchta, Parychta přejata byla do českého podání lidového už v době velmi staré, nemá nic společného s postavou bílé paní, ba nikde ani nejsou typy spleteny. Naproti tomu zjištěno bylo, že porušení české historické pověsti o bílé paní německou pověstí o bílé paní možno klásti nejdále do 16. století. Z obojího plyne, že obě pověsti pronikly do Čech samostatně a v době různé, že nemají k sobě žádného vztahu, a připojí-li se k tomuto výsledku i poměr obou pověstí v tradicích německých, že jsou také různého původu.
Jak již uvedeno, předpokládá Födisch, že bílá paní má určitě jméno Perchta a podobně domnívá se i Sedláček, že Balbín „snad i bílou paní slyšel Perchtou jmenovati“. Předpoklad Födischův jest naprosto neoprávněný, domněnka pak Sedláčkova pro výklad pověsti lhostejna. Zval-li kdo bílou paní „Perchta“, mohli to být jedině obyvatelé zámku v Jindřichově Hradci, kteří viděli v křídle zámku obraz Perchty z Rožmberka, označený slovem „Perchta“ a rožmberským znakem. Rovněž tak lhostejno jest pro původ pověsti, byla-li křestním jménem za živa odstrkované a po smrti až příliš často vzpomínané Rožmberkovny, vybavena představa strašidla Perchty. To bylo možno jedině u cizinců Němců, kteří byli na J. Hradci návštěvou, po případě u německých manželek pánů z Hradce neb z Rožmberka, avšak není žádných dokladů a nic nenasvědčuje spletení těch představ. Strašák Perchta asi v kritickou dobu v okolí Českého Krumlova a Jindřichova Hradce známa nebyla; jednak není myslitelno, že by hrdý pan Oldřich z Rožmberka byl dal pokřtíti dceru tímto dvojsmyslným jménem, jednak by se byl Balbín jistě zmínil o podivném spektru tohoto jména, kdyby mu bylo strašidlo známo, v oné části svého pojednání, kde vysvětluje jméno „Perchta“ a shledává, že to jest jméno jedné gallské královny. Ještě jedna okolnost by se mohla zdáti podezřelou: proč vykládá Chanovský bílou paní jako Perchtu ze Švamberka, když není Perchty z tohoto rodu? Námitka tato padá, uváží-li se že i Chanovský mohl viděti na J. Hradci obraz bílé vdovy se jménem „Perchta“.
Bílá paní jest jiná postava lidového podání než Perchta. Jaký jest tedy její původ? Velmi rozmanitý. Již Ludvík Laistner pronesl, že bílé paní nelze uvésti na nějakou jednoduchou mythickou představu. Padající sníh, šedobílá mlha, vznášející se nad úbočím stráně, nejistý měsíční svit, oblak zvláštního útvaru mohly vésti k představě bílé paní. Bílá paní jeví se pak jako personifikace těchto zjevů a stýká se tu ovšem s Perchtou, Hollou, pokud tyto mají podobný původ. Stejný vjem, který u starého Němce vzbudil představu Perchty, mohl vzbuditi daleko později, ještě pod vlivem mythického myšlení, představu bílé paní. Perchta obdržela zatím v lidové tradici nové, groteskní rysy, kdežto bílá paní, která vznikla mnohem později, podržela svůj mythický vážný charakter.
Mocným a někdy i výhradním činitelem při tvoření pověstí o bílé paní byla víra v duši. Často jest ovšem nejisto, dlužno-li přičísti vznik oné postavy této víře či víře v oživení přírody démony. Podobá se pravdě, že většinou oba tyto základy mythického nazírání působily společně při vytváření pověsti, aniž se dá určiti míra jejich vlivu. Celkem lze říci: čím více se blíží zjev místům obydleným, tím více ztrácí rysy přírodního démona a stává se pouze vyjádřením v další život duše po smrti.
Má-li bílá paní již v některých jednoduchých pověstech ráz duše, na př. v českých pověstech zaznamenaných Krolmusem, podle kterých se ztrácí za větru, v hoře, vystupuje tento charakter ještě zřetelněji v oněch pověstech, které spojují bílou paní s pokladem. Bílá paní v hoře , sídlu mrtvých, má péči o poklad. Zcela jasně jeví se již povaha duše v pověstech o zakleté bílé paní, které vypravují obyčejně, kdo byla bílá paní za živa a proč jest zakleta.
V motivu zakletí nelze hledati nějaké mythické představy; jest to přirozená odpověď na přirozenou, z aetiologické tendence lidové pověsti vzniklou otázku, proč se bílá paní zjevuje. Představy o zakletí – pykání, o vysbobození – spasení hlásí se zřejmě v okruh myšlení křesťanského. To dokazuje i motiv o předpověděném vysvoboditeli v kolébce ze dřeva spasného stromu. Bedřich Ranke ukázal správnost tvrzení, vysloveného K. Weinholdem a přejatého E. H. Meyerem, že motiv tento jest vzat z legendy o Adamovi a dřevě kříže. Stanovil, že pochází z příběhu o duši uprostřed muk očistcových jásajících nad blízkým vykoupením, vázaným vzrůstem určitého stromu, kterýžto příběh se již v první polovici 18. století vypravoval a který souvisí s jásotem Adamovým před sestoupením Krista do předpeklí, jak jej podává evangelium Nikodemovo; věštba o stromu a tím i motiv o vysvoboditeli v kolébce má původ ve věštbě o stromu kříže Kristova, nad jejímž blízkým vyplněním se Adam v evangeliu Nikodemově raduje. Motiv tento, který byl vyvinut trojím způsobem byl navázán na stávající již kruh pověstí o nezdařeném vysvobození bílé paní.
Zakletí v hada neb jiné ohavné zvíře, proměny v rozmanité netvory souvisí asi s velmi rozšířenou vírou v další život duše v podobě zvířete a vírou, že duše může vzíti na sebe rozličnou podobu; Laistner vidí v tom obrazy těžkého snu, můry. Originélní vysvětlení, jenž dává tento mytholog pověstem o nezdařeném vysvobození bílé paní, vyhrazuje v nich snu právo jako síle tvořící mythy, jest namnoze velmi pravděpodobné. Moravská pověst od Uherského Hradiště a alpská pověst vyjadřují vskutku velmi charakteristicky situaci spáčovu; v české scházel by jen výkřik neb pohyb, osvobozující od můry. Motiv, pevně držeti bílou paní, který bývá podmínkou vysvobození, souvisí podle Laistnera s tím, že jest pevně držeti můru, aby se ukázala v pravé podobě, podobně spojuje zákaz mluvení v pověstech o vysvobození s tou okolností, že můra zmizí, jakmile spáč jest s to promluviti neb vyraziti nějaký zvuk. Mínění Laistnerovo potvrzuje i motiv veliké rány, po které ihned všecko zmizí. I Ranke chce vykládati tyto pověsti jako sny osamělých pastýřů, dřevařů atd. a srovnává nezdar vysvobození s náhlým procitnutím spáče, které přerve sen těsně před dokončením.
Z víry v duši vyplynul pravděpodobně věštebný charakter bílé paní; neboť duše zná budoucnost, její zjevení musí tudíž míti hlubší význam. Možno jest také, že i bílá barva zjevu, která měla dříve zlověstný význam, účastnila se na vytvoření pověstí o zjevení bílé paní před neštěstím.
Pověsti o bílé paní na místech neblahých událostí jsou jen druhem četných pověstí o zjevení nebožtíků a prozrazují daleko pozdější, přímo spiritistický původ; jest tu i silné náboženské zabarvení.
V některých pověstech bílá paní béře na sebe rysy P. Marie a najde se dokonce, že P. Maria zaujímá zcela místo bílé paní. Hlavně jest to v českých pověstech o bílé paní u studánek, ale také v pověstech o bílé paní a pokladu; též bílá paní, která ošetřuje dítě v hoře, vykládá se jako P. Maria.
Zajímavé jest sledovati začátky pověsti o bílé paní na hradech, která jest nejméně lidová. První doložené zjevení r. 1486 v Bayreuthu není věštebné. Věštebný charakter vyvinul se teprve později. Následující zjevení na Plassenburku dělají dojem podvodu. Bílou paní z r. 1540 shodil markrabě Albrecht Bojovný se schodů; dole našli kancléře který mu strojil úklady, se zlámaným vazem. A tak sledovati se dá podvod a klam, jež vytvářel spolu pověst, až k posledním zjevením z r. 1812 v Bayreuthu, kde nalezeno bylo v pozůstalosti kastellána, pruského vlastence, několik zvláštností, ukazujících na bílou paní. Mystifikace má na pověsti lví podíl; neutuchá ani v čase nejnovějším, jak ukazuje Gaidoz ve svém článku, kde označuje „pověst“, vypravující o zjevování bílé paní v Schönbrunně a zvláště o zjevení bílé paní v čas smrti císařovny Alžběty, za novinářský výmysl.
Také klam smyslů a suggesce byly důležitými činiteli při vzniku těchto pověstí. To bylo hlavně později, když už představa o bílé paní žila. Četné bílé paní v pověstech německých, které jsou spatřovány o polednách, česajíce svůj zlatý vlas, aneb rozsívajíce v troskách stříbrňáky, mohou býti vysvětleny jednoduchou hallucinací zrakovou: oko, oslněné prudkým svitem slunečním, příliš jasnými obrazy upře se na nějaký temný předmět, na př. tmavě zelený les, černé trosky hradu a předrážděná sítnice, reagujíc ještě, vyvolává jasné skvrny na temném pozadí. Fantasie zmocňuje se těchto dojmů a vykouzluje plachou bílou paní či pannu, jež vystoupí náhle z lesa a ihned v něm opět zmizí, zlatovlasou hradní pannu, jež pobíhá po náspu zřízeniny a rozhazuje stříbro (zvlášť tato okolnost ukzuje na obvyklé jiskření při únavě oka). Některé pověsti prozrazují zcela patrně takový klam smyslů: bílá paní mizí v kalužině vody, zakleté hradní panny mění se v pavučiny, bílou paní berlínskou v jedné věži nad Sprévou vysvětlili jako odlesk vodní hladiny, osvětlené měsícem, vypravování v J. Hoškových „Nářečích českomoravských“ I. 1900 s. 178, líčí, jak za bílou paní pokládán byl březový pařez atd.
Při zjeveních na hradech a zámcích jest nápadné, že jest tam obyčejně obraz zjevující se bílé paní. Tak tomu bylo již na Plassenburku (obraz bílé paní měl dokonce tahy slečny z Rosenau), obraz bílé paní měli také v Berlíně, na J. Hradci, v Krumlově, v Telči, na Tollenštejně atd. Byly to většinou obrazy vznešených vdov v smutečním, t. j. bílém šatě podle tehdejšího zvyku. Uvědomíme-li si, jakou pozornost mohou vzbuditi velká, bíle pomalovaná plátna, jak snadno se může tento působivý vjem reprodukovati ve snu aneb jako přízrak v situacích, kdy smyslová činnost jest oslabena, připočte-li se k tomu, že bílá barva obsahovala význam neblahého, a ví-li se kromě toho, že bílá paní se vynořuje v době, kdy jest všeobecná víra ve strašidla, může se bílá paní na hradech vysvětliti z těchto okolností, aniž jest třeba odvozovati její původ z mythické bílé paní v přírodě. Potvrzuje to i spojování bílé paní na hradech s historickými osobami; co učinil kronikář Lucas v Německu neb u nás Chanovský, Balbín způsobem učeným, opakuje se mnohokráte v lidové tradici. Bílá paní na hradech chápala se vždy jen jako duch, necítilo se v ní naprosto nic mythického; a tak vrací se výklad tohoto zjevu přes všecky mythologické dohady minulého století tam, kde počali vykladatelé 17. století, k vysvětlení ze stále živé víry v duši.
Celkově jeví se pověst o bílé paní jako několik nejednotných skupin různého původu, jak naznačeny byly v obrazu české pověsti. Jednotlivé skupiny na sebe vzájemně působily, půjčujíce si navzájem některé motivy; byly to ovšem hlavně skupiny: bílá paní a poklad, zakletá bílá paní, zakletá bílá paní a poklad.
Zbývá ještě odpověděti na otázku, jak se mají české tradice k německým. Německé podání má netoliko všecky druhy české pověsti, nýbrž má i nad to několik útvarů jiných; tak například jsou četné pověsti německé o bílé paní se světlem, o tom jak bílá paní obdarovává nepatrnými na pohled věcmi, které se pak mění v zlato, v německém podání jest velmi rozšířena pověst o bílé paní – hadovi, velmi četné jsou pověsti o hradní paní atd. Pověst německá převyšuje českou, jak počtem útvarů, tak i rozšířením, a to i poměrným.
V české pověsti o bílé paní Vítkovců zjištěno bylo historické jádro domácí, ale také již vliv pověsti německé v charakteristické právě vlastnosti věštevného ducha. Bílá paní, věštící důležité události, jest původu německého a dostala se do Čech pravděpodobně v 16. století; ale teprve na české půdě ve spojení s domácí tradicí byl vytvořen méně strašidelný, ušlechtilejší typ ochranné pramateře rodu, který putoval zase nazpět do Němec a odtud šířil se i jinam, hlavně ovšem cestou literární. Pověst o bílé paní a pokladu zná sice již Balbín, ale pověst německá jest asi mnohem starší, neboť pověst o zakleté bílé paní, která jest složitější, vyskytá se v Německu už r. 1520. Bílá paní jako zjev v přírodě mohla vzniknouti ovšem také zcela samostatně na základě stejných dispozic psychických, neboť i Slované tvořili stejně jako Germáni mythy vírou v démony a duši, avšak není pro to dokladů; nutno tedy i tu přijmouti ve shodě s ostatními útvary pravděpodobný původ německý. V českém podání není shodných parallel; jest patrno, že český lid pracoval dále na přejatých prvcích, podstatně je měnil a doplňoval. Takovým českým přídavkem zdá se býti hlavně pověst o bílé paní, která hlídá zapomenuté dítě v hoře s poklady.
Literatura: Národopisný věštník českoslovanský, ročník VII, č. 9-10, autor textu Prof. Ph.Dr. František (Frank) Wollman.
Zdroj obrázku s bílou paní zde.
