Místní jména a bádání
Roku 1894 vydal J. Černý zajímavou knížku Příspěvky k české etymologii lidové. Druhou kapitolu věnuje vlastním jménům místním, třídě, která »representuje nejstarší tvary jazykové, pocházející jednak ze starobylých, nyní již vymizelých a neporozuměných appelativ, na př. střítež, benátka, pleso, blata, náklo, slatina aj., jednak z vlastních i obecných jmen osobních, která se postupem času, vyhynuvše, nezřídka v lokálním názvu zachovala, na př. Kojetín, Kojecko od Kojaty, Vsetín a Vsacko od Vsaty, Rataje, Kocerady atd.« Ukazuje pak na četných příkladech, které mají svůj pramen i v Dalimilově a Hájkově kronice, jak prostodušně, bez znalosti slovních kmenů a přípon, se vykládají jména měst a vsí. »Dle nich Praha se odvozuje od tesání Prahu, Kouřim od kouření dýmu, Vltava jako by řekl vhltava, všechny vody hltá, Říp od zření dolů, pročež i Štelcar píše Zřit, hrad Klepý od ženského klepu, Strahov od stráže, Plzeň od množství plžů, Domažlice aby Němci doma zlí byli, Peruc, že tam našel Oldřich Boženu perúcí atd.« Ještě hloupěji než Hájek vykládal Stránský v Respublice, že Budějovice = bude jich více, Domažlice = doma zlice, zlé ženy, Krumlov = kde se kry melou, Litoměřice, líto mi měřice, která spadla do vody, Litomyšl, líto mi šlí apod.
Nenalézáme tu žádné vědomí o odvozování slov, a proto s oblibou vychází výklad vždy od nějaké »pověstné události«. »Nedaleko Dobrušky – cituji ještě ze spisu Černého – leží vesnice Pulice a Pohoř; kdysí prý tvořily jednu osadu, která slula Líce; když pak požár strávil půl této velké vsi, přezděno prý zbývající polovině Půlice, jako by řekl Půl Líce, a části shořelé Pohoř. Není třeba mnoho rozvažování, abychom poznali, že Pulice, stejně jako Police a Polička je zdrobnělé pole (míní Černý), zatímco Pohoř je osada táhnoucí se po hoře… O původu Kutné Hory vykládá domácí kronikář, že tam mnich sedlecký naleznuv stříbro, kutnou si je přikryl a Sedlec prý od sedla, které si biskup ke spánku položil pod hlavu. Naivita pak shrne i řadu sousedícíh míst pod jediný řetěz událostí: Roku 1422 Husité se srazili se Zikmundem blízko Seče; v té seči se prosekali, ale ustoupili, pak si vše přemyslili, prosekali se podruhé, zahnali Maďary nadobro, takže tito bojíce se o život, modlili se za záchranu…« Takže tady máme hezky pohromadě, včetně data založení Seč, Proseč, Prosíčka, Oustupek, Přemyslov, Bojanov a Modletín…
Takových a podobných výkladů by se nalezlo na sta. V lidu se udržují svou přístupností i také tím, že není pohotovosti, aby se jim správným výkladem čelilo. Věc zdá se prostému člověku tak samozřejmou, že se drží svého. Jméno si také např. na Hrachovou Týnici přizpůsobí a nedá si je vymluvit. Bučoves a Sedmákovice je mu vždy pochopitelnější od bučení a sedmi makovic, nežli od Budiše a Sedmáka, o nichž nikdy neslyšel.
Ale konec konců nezbývá než přiznat, že výklad jména není věcí lehkou. Již tím, že značná řada jmen buď odsouváním nebo zase přisouváním (zejména v násloví) pozměnila svou dřívější podobu. Černý uvádí jen namátkou Dvacetín místo Vacetín, Hertina místo Rtyně (= ve Rtyni), Nětín m. Vznětín, Netěš m. Mnetěš, Lastiboř m. Vlastiboř, Šebořice m. Všebořice, Hlubočepy m. Hlubočerpy, Sviník m. Svidník, Deštná m. Desná, Křivoklát m. Krvoplat atd. Podobně činili u nás všichni vážní badatelé: Palacký, Jireček, Brandl, Šembera, Prasek, Černý, Váša, Vydra, Profous, Straka aj. I nejeden z uvedených výkladů není plně uspokojivý, nebo je již prokázaně mylný, aniž byla bez omylu kritika nebo práce sama. Jsou to tytéž a podobné případy, jaké nalézáme i v knížce Černého, s nímž nejsme zajedno ani ve výkladu Police = políčko, ani Sviník = Svidník, ani Deštná = Desná, Hlubočepy = Hlubočerpy nás ještě úplně neuspokojuje, byť i autor »poskytoval již výkladu rozumějšího« atd. Leč ponechme své mínění na další řádky, kde se mu dostane bližšího osvětlení v rámci celku. Přes odchylnost názoru v podobných případech je každý hlubší výklad vítati; každý přináší trochu světla a již tím, že ještě plně neuspokojuje, upravuje cestu dalšímu badání.
Palacký již r. 1834 (Rozbor etymoligcký místních jmen českosl.) stanovil dvojí základní rozdíl v původu podnesplatný. »Sestavivše veliký počet staročeských jmen místních a pokusivše se o roztřídění jejich, nabyli jsme toho přesvědčení, že původně i za starodávna všecka jména místní jen ze dvou pramenů polovina byla, totiž buď ze jmen osobních zakladatelů nebo pánů některé osady, aneb okolností přírodních téhož místa…« Tím byly vyloučeny všecky povídky, vztahující se k domnělým příhodám a událostem a byl položen badání i metodě základ vědecký. Hned v první době kategorie, jež zahrnuje snad převážnou většinu v rozmanitosti, t. j. jména poosobná, jež ostatně již Kosmas dosti jasně poznával a odlišoval (i dle přípon -ov, -in Krakovec, Tetín, Libušín, Divín, Podivín), byla dosti přesně vytčena a doložena. Po Palackém byl to jednak Miklosich ve vídeňských »Denkschriften der Akademie«, podavší bohatý rozbor i rejstřík k oběma kategoriím, u nás pak zejména H. Jireček, jenž v čl. »Běh kolonisace české« (Pam. Arch. 1859) pronikavěji než r. 1834 (ČCM.) fr. Sláma vytkl jako novou kategorii k rodovému, nikoli k osobnímu původu se hlásící, jména rodová (patronymická), utvořená příponou -ici (-ice) a zachovávající formu pomnožnou. Přihlédl blíže ke konocovce -y a stanovil i šest pododdílů těchto jmen, jež nazval »charakteristickými«:
1. podle duchovní povahy, mravu a způsobu,
2. podle zevnějšku,
3. podle zaměstnání,
4. podle povahy místa,
5. podle »případností«,
6. přezdívky.
Na tom místě vysvětlil i četná jména z těch – Brť, Kluky, Zďář aj., jež Palackému se jevila záhadnými, výslovně uznávaje jejich starobylost. Pokračuje pak novým článkem (Místní jména v Čechách) o badání, určil posléze i četná jména geografická a hydrografická, rozvíjeje, čeho se byl prve jen dotkl (také stránku filologickou a historiografickou). Tytéž kategorie pak shrnuje ještě r. 1893 v dodatku svého spisu »Antiquae Bohemioe… topographia historica,« kde je též srovnání některých jmen s keltickými a s litevskými.
Ostatně v těchto obrysech se více méně ustálily i ostatní zmíněné práce, snášejíce nový materiál a objasňujíce nové řady jmen, jako zejména Černý a Váša, kteří sí vzali za úkol sebrati a osvětliti takřka všechna »Moravská místní jména« (1907) a to přísně dle zákonů o odvozování jmen z kořenů zatím vědecky seznaných i vysvětlených a na základě nejstarších dochovaných zápisů.
„Většíně výkladů (jde o etymologie A. Prokopa v Die Markgrafschaft Mahren z r. 1904: Buchlov = bůh lovu a p.) lze vytknouti, že spočívají pouze na názvech nynějších, které přece jsou výsledkem staletého vývoje, kdežto hledíme-li k dokladům starým, leckde jinak musíme vysvětlovati“, dí jistě právem. Jako však již u Palackého nalézáme v kategorii poosobných na př. Benátky, Chuděnice, Kutovice, Libáň (a p.), Chotoviny aj. bez bližšího vysvětlení, u Jirečka celou kategorii »dle případností« a přezdívek, jako Zajekury, Žabovřesky, Třibřichy, Kozohlody, již připomínají odbyté výklady lidové, nebo Dobřané, Modlané, Olšané, Píšťané, Poříčané, Řečané a p. v kategorii »charakteristických«, tak i u Černého-Váši mezi poosobnými nalézáme na př. Stráže, Třebová, Kloma, mezi patronymiky Podbřežice, Žarovice, Šaratice, Žirovice bez bližšího objasnění atp.
O těchto a podobných případech se objevily a objevují pochybnosti, případně nové poznatky, které otvírají nové výhledy jak do odvozování jmen samých, tak do našeho dávnověku vůbec, ve shodě s předeslanými vývody z jiných hledisek.
Tak J. Peisker v úvaze »Pomezný hvozd« (1885) se ptá: »Co je znamením starousedlosti osad? Jedno z našich dogmat stanoví, že jména souborná s koncovkou -ici = ice. Nesčetná jsou však jména s touto koncovkou a se základním osobním (ne rodovým) jménem latinským nebo německým. Jakým právem by Seměřice nebo Velenovice a p. musila býti řazena mezi souborná, ukážeme.« Uvádí pak řadu případů z Regest, že -ice časem namnoze za pův. -ov nastupuje; podobně také příp. -y. Tak za Budákov, Štědrkov, Drochov, (r. 1379), Budáky, Stědrchy, Drochy, i také Budákovice, Štědrkovice, Drochovice ap., že pak se podařilo otřásti dogmatem, je zjevno; ovšem, jen do míry; nejde o příponu -ice, jako spíše -ovice. O příponě -ov (-ovice) , též napsal r. 1910 Jos. Straka (»Původní tvořivost čes. jazyka příponou -ovo«) Od -a kmenů ženských i mužských a od -i kmenů tvořena původní adjektiva přisvojovací příponou -ino. Již Kosmas byl si toho vědom, praví-li, že Teta založila hrad po ní pojmenovaný. Podobně Gnewotine, Dobratin (= Dobřetín), Radotin, Levin k os. jmenům Hněvota, Dobrata, Radota, Leva a p. k os. muž. jm. Česta-Čestín a Čestín Kostel, k Hněva Hněvin Most, k žen. os. jm. Budiše Budišín, k Libuše Libušin, k Slavěna Slawnyn a p. již u Kosmy. Jména tato (vedle na -ice) čítá k nejstarobylejším. Místní jména na -ov (původní to přisvojov. jm. přídavná) mívala vedle sebe tvary na -ovice, jež se vykládají ze starobylých patronymik, aniž lze zjistiti, že by ta nebo ona byla mladší; jen některá z -ovice přeměnila se na -ov: Benešov, Bělov, Bludov, Holešov, Buchlov aj.
U jmen na -ov jde tu tedy jednak o novou diferenciaci, jednak o přiznání případného rovného stáří (osad) s jmény o příponě -ice, ježto se vykládají »ze starobylých patronymik, aniž .. « Důležitý je ovšem dodatek, že »příponou -ov (-ovice, -in) tvořena byla později jména míst docela analogicky z nejrozmanitějších základů; jí byly nově založené, původně německé osady, počešťovány, jak svědčí Římařov z Römerstadt, Sanov z Schönau, Harrachov z r. 1760 [1]), Terezín (1789), Jednov (1801),« Karlín, Žofín a dnes i Spořilov. »Žádný však z dokladů takového mechanického tvoření ne jde pod století XV.«
To má pro nás onu důležitost, že např. jm. Žalov, Želkovice a podobně, jež i Niederle má za připomínku starého pohřebiště, [2] je-li staré, může pocházet jen od jména osobního (podobně jako Strakov, Břevnov), nebylo by tedy vůbec ve spojení s věcným důvodem?
Leč dovídáme se, že toto osobní jméno může pocházet ze starého patronymika, či spíše kolektiva: Provodov, Strážov, Strakov, Střekov. Jasněji řečeno: jako u jmen Strážov, Makov, Prachov, ap., tak i u Střekov atd. genitiv na -ov (-ův) může být i z plurálního tvaru: střezi (kdo střehli), straži ap. (srv. i Smrdov). Nejsou to tedy nutně a vždy jména poosobná, nýbrž lze je odvodit stejně i ze souborných (kolektivních), které nemusí být ani patronymika, nýbrž odvozená i od povahy půdy nebo zaměstnání, jinak »dle osazení«.
V tom směru důležité jsou pro nás ještě dva souhlasné výsledky badání o jménech na -in a -ice:
1. Místní jména od osobních jmen vyznívajících na -ata, jež Straka čítá k nejstarobylejším, Hoďata; Juřata. Kojata, Mladota, Myslata. Slavota, Strachota, Zdata a podobně, vyznívají buď na -in nebo -ice: Hodětín-Hodětice, Juřetín-Jiřetice, Kojetín-Kojetice a podobně, takže i přípona -in se vlastně stává značkou jména kolektivního (čeledného?), jakou je přípona -ice. Týká se však toto odvozování skutečně jen osobních, jmen na -ata?
Ladislav Horák, 1928
poznámky:
[1] Osobní jméno Harrach vzniklo z »de Huor« (t. j. z Hor) a na Horách
[2] Slovanské starožitnosti 1. Jinak však Miklosich: Die slavischen Ortsnamen aus Appelativen I. jak Niederle sám uvádí, vykládá strsl. žal = břeh.
