Kdo byli Čechové?
Dejme si prostou otázku – Kdo vlastně byli Čechové? Co o nich víme z pramenů, a co nám o nich řeklo dosavadní bádání?
Běžné, obecné je mínění, že to byl jeden z kmenů země, sídlící uprostřed, jehož lid bez jakékoliv diferenciace (sociální) přijal jméno po svém (byť i báječném) vůdci. Tato představa není jen v tomto posledním vymezení, ale patrně celá od počátku až do konce mylná a falešná. Věnujme zjištění malou úvahu v rámci celku a jak nám ji umožňuje dnešní stav bádání.
Nejvýznamnější z tohoto jeví se nám, co vyvozuje František Vacek: „Přistupujme k popisu společenské svobody v lidu. Z doby, kdy všichni příslušníci národa byli svobodni, pochází zvyk označovati svobodné prostě jménem národnosti, ke které náleželi. Zajatci odkudkoliv přivedení a porobení, nebyli přičítáni k národu, jakoliv s národem v zemi přebývali. Za ně v národě nikdo nemluvil. Byliť otroky nejen v domácí radě rodu, kterému náleželi, ale i v radě národa, kdež za rody mluvil stařešina. V dějinách nadcházejí zmínky o schůzích starost rodových, a tu podle zvyku svrchu řečeného označováni jsou oni prostě jménem národnosti, ke které náleželi. V našich písemných památkách zvyk ten dále jest veden až do 13. století. Přízní »Čechů« dosedal kníže na vévodský trůn země (Kosmas II z roku 1061), »Čechové« za přítomnosti knížete soudili velezrádce, konali generální roky za přítomnosti krále (List kr. Přemysla O. I. z roku 1219, Erben Reg. č. 615 ), atd. Když přehlédneme koho míní letopisci tím slovem, naskýtá se autentický výklad z roku 1130, kdy mezi »Čechy« jsou počteni »urození i neurození«, velký počet mužů, téměř tři tisíce, podle kmetské kompetence jejich soudě stařešina z celé země spolu s kanovníky pražskými jako zástupci duchovenstva.“
Ať moderněji díme, slovem »Čechové« byli tenkráte označováni zákonití představitelé šlechty, svobodného lidu a duchovenstva. (Letop. kl. hradišťsko-opatov.) Tento výklad je jen zdánlivě shodný s dosavadním pojetím. Je zde však přece z větším důrazem vyznačen onen rozdíl, který v obyvatelstvu byl mezi lidem svobodným a porobeným, a to patrně i v té době, kdy tento lid porobený po stránce národní dojista už splynul s vrstvou vládnoucí (13. století!), takže jméno »Čech« vystupuje ostře ve významu sociálním, významu společenské svobody s atributy určitých veřejných práv a povinností; mezi těmito byla zejména povinnost vojenská, právo zbrojné, patrné například u »Čechů« neurozených, dle Kosmy »sprostnějších«, chudých, malých národa českého, tj. štítníky, bojovníky druhého řádu.
Právní význam slova jako přežitek dávné doby patrně nabývá převahy nad národním. Je více a více zřejmé, že jménem Čechové v historických dobách je míněn bojovný, branný a svobodný lid – krevní vrstva pozdější šlechty! – naproti vrstvě porobené, zemanstvo naproti bezzemkům, robotně ovšem pracujícím. Přeneseme-li tyto pojmy do prvověkosti, obdržíme ozbrojené bojovníky a pastýře (zemany) naproti porobeným skrčkům – políčkářům. A k tomuto výzanmu samého slova Čech se vrátíme svým místem v pozorování a rozboru jmen a názvů.
Připojme nyní, co o těchto Češích-bojovnících praví kronikáři od IX. až do XII. století, mezi nimž Saxo Poeta nazývá je národem zbojovnatělým, kněz Helmold velebí zemi slynoucí mužstvem bojovným, klerk Ansbert chválí jejich statečnost v nejtěžších příhodách výprav křižáckých. »Vévodský družina Čechů čili kmetstvo českého vévody« bylo původně sborem osvědčených bojovníků, jejichž služeb potřeboval vévoda ne tak na ochranu země jako spíše k výboji a výpravám za hranice svého knížectví a jež cizí autoři, pohledajíce k bojovnické stránce kmetství, nazývají právě »milites«.
»Zemané, kteří pro hmotný zisk připověděli se šlechticům za bojovníky, konali službu nejvíce na výpravách do cizích zemí… Ve Würzburku roku 1197 nedohodli se námezdní bojovníci se svými pány a velký počet se jich vrátil zprostřed cesty domů« atd. »Staré, národové vojsko bývalo po většině hlav sborem pěších bojovníků, avšak i první zmínka o jízdecké (a znamenité) hotovosti u nás se naskýtá k roku 871, létu válečnému, kdy pro bezpečnost vévodské dcerky z Čech, když vezena byla za mužem na Moravu, se ubíralo v jejím průvodě více než 644 jízdních štítníků« (Anales Fuldenses).
Nedokazují všecky tyto doklady, že Čechové byl lid právě toho rázu a téže povahy, o jakém mluví u nás přímo – klasičtí kronikáři? A není ve shodě to, co jsme o československém lidu vyvodili za doby avarské se zprávami – např. Jordanovými, že Slované všichni ve IV. století sloužili Gothům a – když byli Gothové přemoženi Huny – opět Hunům? A zde konečně je styčný bod těchto Slovanů a Markomanů, neboť naslouživší se v kolika pokoleních ve vojště římském (c. Comoda) i Markomané s Kvády byli v V. století pod mocí Hunů a s jejich vojsky účastnili se r. 451 veliké výpravy do země gallické, utrpěli s nimi hroznou porážku na polích katalounských a od těch dob – mizejí z dějin.
Historie není s to, aby datovala příchod Čechů do našich zemí a logika úvah ukazuje, že nezbývá než předpokládat je zde již za dob Markomanů, ať již bod názvem Baimi nebo pod společným názvem „Markomané“ [doslova hraničníci, pozn. M], kdy poprvé se objevily Čechy „zbojovnatělé“ a ozbrojené – „Bohemia armata!“
Tvářnost staré Suévie, onoho reservoáru každoroční stotisícové hotovosti, se poněkud změnila, neboť právě z ní vyproudilo ono „stěhování národů“, jež od Galie a Hispanie přes Italii, horní i dolní Uhry zasáhlo až na Balkán, a jež – srv. např. Longobardy kdesi od Lugického Brodu (?) na dolním Labi! – nebudeme považovat za jiné než za vystěhování se vojenských a zvojenštělých družin. Toto vystěhování rozhodně zasáhlo (vyprázdnilo?) i naši vlast a snad i rozselo česká místní jména po vší jihozápadní Evropě… Soudíme-li z analogie pozdějších výprav, které se vracely a to obtížené kořistí, vyložili bychom ojedinělé nálezy zbraně, zbroje a šperků cizího rázu rovněž z prvověkého kořistění a stáli bychom dokonce před otázkou, pokud i výskyt cizokrajného rázu např. na keramice, jenž se připisuje toliko vlivům obchodním, nesouvisí s těmito výpravami, jichž data jsou aspoň částečně známa?
Po všech těchto vývodech a perspektivách nevyhneme se závěru, že nutno činiti rozdíl, který sice činí i klasičtí kronikáři, ale jen ve věci, nikoliv v názvu, mezi Markomany jako kmenem a lidem bojovným počtu celkem omezeného a mezi vlastními kmeny našich vlastí, které klasické prameny pod týž název Markomanů zahrnují. Všechny skutečnosti uvedené o Češích od nejzazší doby nás přesvědčují, že je-li odůvodněno stanovisko Niederlovo, kterým čelí domněnkám Bachmanna, Lipperta, Bretholze a jiných, že Markomané (a Kvádi) se roku 451 z výpravy do někdejších svých vlastí nevrátili, neplatí toto tvrzení nikterak o mnohočetném branném lidu všech zdejších kmenů (prve tím jménem shrnovaných), nýbrž, že tytéž kmeny – arci ztenčené žily u nás dále, daly se strhnout na čas výboji avarskými, ale vzchopily se k osamostatnění, znovu zabezpečily svoji zemi hrady i strážným řádem, zápasily s Franky, kteří opět nejen ztenčili a ochudili populaci, ale obklíčivše je nepřátelskou mocí, zdusili i jejich kulturní život (z důvodu jejich pohanství?), take se ztrácí nit dějin i paměti a pochopitelné je i mlčení archeologie.
»Co se tu dálo v té době, proč je obchod tak zaražen a omezen, proč vůbec je takový nedostatek domácích slovanských hrobů a sídlišť od V. – VIII. století? Kde jsou vlastně ti slovanští Čechové té doby, kteří se Sámem v čele poráželi a vyháněli vojska franská?« ptá se Lubor Niederle v knize O počátcích naší kultury hradištní. Již v době Sámově byli patrně oslabeni odchodem (»stěhováním«) zvojenštělých družin, jež »nebyly nakloněny věnovati se životu zemědělskému« (Giddings), byli oslabeni nejen početně, ale i – jak svědčí dějiny – na bojovnickém duchu. Ale byly to nepochybně tytéž kmeny, které pak na úsvitě domácích dějin a to ze střediska slovenského, vzchopily se k novému životu a k obnově veškeré té politické i vojenské organizace, která jim byla vlastní. O ní ostatně svědčí i absolutistická, ne-li despotická organizace státu v době knížecí.
Nedokazují tyto vývody nic jiného, než co se stalo přesvědčením archeologů a mělo i mezi dějepisci četné přívržence, že kmen český (a slovenský) s kmeny jinými, historicky od IX. století zde uváděnými, žil zde již od doby klasické Germanie a patrně i v stoletích předcházejících? Dokážu to metodou, jež k historické i archeologické se připojuje a jejímž doslovem jsou – místní jména a pomístné názvy!
Ladislav Horák, 1928
