O perníkové chaloupce

Byl jeden chudobný otec a měl dvě děti, Honzíčka a Marušku. On chodíval do lesa dříví kácet a nemohl na děti pozor dávat; proto když jim, malým dětem, matka umřela, oženil se, aby měly děti zase matku. Ale ta druhá matka nebyla hodná, neměla ráda ani otce, ani děti, a otec měl proč naříkat. Jednou se té macoše děti tak zprotivily, že muži poručila, aby je zavedl a více aby domů se nevracely; darmo se tomu muž zprotivoval děti svoje zavést, ale žena pokoj nedala, on se jí bál, a proto smutným srdcem jednoho dne dětem řekl: „Vezměte si džbánečky, půjdete dnes se mnou do lesa na jahody.“ Děti radostí skákaly, vzaly hned džbánečky a s otcem do lesa se ubírali. Když přišli hluboko do lesa, zavedl je otec na velkou mýtinu jahod, kde se vše jen červenalo, a řekl jim: „No, milé moje děti, tuto sbírejte si jahody, a já tamto půjdu dříví kácet, dokud mne budete slyšet tlouci, budete vědět, že jsem na tom místě.“ Děti dychtivě padly na jahody a otec odešel opodál, přivázal mezi stromoví palici, která větrem pohazována do stromů tloukla, jako když dříví kácí. Když tak děti ošálil, vrátil se domů, a děti v lese nechal. 

Když měly děti plné již džbánky a dosyta se najedly, začaly myslit, aby se k otci podívaly. I šly tam, odkud se po chvílích udeření palice ozývalo, ale nenašly tátu, jen jeho palice visela na stromě. „Kdepak jen náš tatínek bude, snad šel domů a nás tu nechal,“ řekl Honzíček. „Ale copak si to myslíš, však on tatínek někde bude a přijde zajisté pro nás, jen tu buďme,“ řekla Maruška. A tedy čekaly a z dlouhé chvíle jedly zase jahody ze džbánku, až byly džbánky prázdné, musely je tedy zase naplnit, a tak jim ušla chvíle. Než začalo se stmívat, přestal tlukot palice a dětem bylo úzko, i vzaly džbánky a šly hledat otce. – „Slunéčko se níží, k večeru se blíží, táto, pojďte domů!“ volaly lesem; ale žádného ohlasu neslyšely. „To jsme už, milý Honzíčku, zabloudili a tatínka nenajdeme; musíme tu zůstat přes noc,“ řekla Maruška; ona byla starší a moudřejší. – „Ale já se bojím,“ Honzíček na to. „No, tedy počkej, já vylezu na strom, jestli uvidím nějaké světlo, a v tu stranu bychom se potom dali,“ těšila ho Maruška a hned taky na strom lezla. – Ze stromu se dívala kolem dokola, když viděla zdaleka světýlko, zavolala na Honzíčka, aby se už nebál, slezla dolů, a v tu stranu, kde světlo viděla, se daly. I přišly z lesa ven, na zelenou louku; na té louce viděly hezkou chaloupku a ta chaloupka byla perníková. Šly až k okénku, koukly dovnitř a viděly tam sedět starou bábu a dědka. – „Počkej,“ řekl Honzíček, „já vlezu na střechu, ulomím kus perníčku a budem se mít dobře.“ – „A jestli na nás přijdou,“ Maruška se strachovala – ale Honzíček byl už na střeše a loupal perníček a Marušce dolů házel. – I poslala bába dědka, aby se šel podívat, že se jí zdá, jako by někdo loupal perníček. Šel dědek ven a ptá se: „Kdopak to na mé střeše loupá perníček?“ – „I ne, dědečku, to větříček,“ tenkým hláskem odpověděla Maruška pod oknem – a dědek se spokojil. Děti se byly najedly a pod oknem se uhnízdily k spánku. – Ráno si vlezl zase Honzíček na střechu, aby si uloupl kus perníčku, a bába zase poslala dědka se podívat. – Maruška chtěla zase dědečka odbýt, ale on je viděl a šel to bábě povědít. – „Chutě, Honzíčku, musíme utéct, sice bude s námi zle,“ volala Maruška na Honzíčka, neboť slyšela, jak bába dědka posílá, aby jí ty děti přivedl, že si je upeče.

Honzíček skočil ze střechy, Maruška ho chytla za ruku a teď utíkaly, co mohly a kam je oči vedly, a dědek se hnal za nimi, ale že byl tlustý a nemotorný, nemohl jim přece stačit. Než nebyly by mu ty dětičky utekly, kdyby se tu byla pojednou žena nevyskytla na lenném poli.

„Prosím vás, panímámo, povězte nám, kudy bychom se daly; zlý dědek z perníkové chaloupky nás honí, chtějí nás upéci, že jsme jim kousek střechy ulouply.“ – „Tuto se dejte do lesa, tou cestičkou, však já dědka zdržím,“ řekla plečka a ukazovala dětem do lesa. Děti utíkaly dále, a za chvíli přiběhl dědek a silně si odfukoval. „Osobo,“ ptal se plečky, „neviděla jste tudy jít děti?“ – „Pleju len,“ odpověděla žena, jako by mu byla nerozuměla. „Osobo, já se vás ptám, jestli jste tudy viděla jít děti?“ „Až vypleju a uzraje, budem trhat.“ – „Osobo, rozumějte pak, ptám se vás, jestli jste viděla tudy jít děti?“ „Až vytrháme, budem drhnout semeno a pak len močit.“ – „Osobo, cožpak nerozumíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Po vymočení prostírat a v peci sušit.“ – „Osobo, vy jste snad hluchá, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Nu, a po vysušení budem třít a po vytření vochlovat.“ – „Osobo, neslyšíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Tak; nu, a po vochlování budem nadívat na kužele a příst.“ – „Osobo, co mi do toho, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Až napře dem pěkných tenkých podvazků, budem soukat.“ – „Osobo, osobo, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „Až nasoukáme, budem tkát pěkné tenké plátno.“ – „Osobo, co je mi do plátna, ptám se vás, viděla-li jste tu jít děti?“ – „Až utkáme, budem bílit, až vybílíme, budem stříhat a šít košile, košilky, pleny a vínky, sukně a zástěrky.“ „Osobo, cožpak si na uších sedíte, ptám se vás, viděla-li jste tudy jít děti?“ „A tak, co s tím budem dělat? – nu, budem se do toho odívat a nosit se čistě bílé.“ – „Osobo, prosím vás, neviděla jste tudy jít děti?“ – “Až to roztrháme? Nu, pak to podpálíme, uděláme z toho troud. Nu, do troudu budem pak křesat tak dlouho, dokud nevydá živou jiskřičku, a boží ohníček ho nestráví. Boží ohníček rozejde se v dým, dým pak v povětří, a to je konec mojí řeči.“ – „Osobo, já se vás na to neptal, ptám se vás, neviděla-li jste tudy jít děti?“ – „Děti, nu to jste měl hned říci, bodejť neviděla, ba viděla, šly tamtudy tou cestičkou po polích, a přímo k tomu potoku, co ty vrby jsou. Ale už je nedohoníte, skákaly jak poštolky,“ – při těch slovech ukázala žena dědkovi na opáčnou stranu, kudy byla dříve děti poslala. Dědek to poznal, zlostí odplivl a zpátky domů šel, a když odešel, i žena z pole zmizela, a děti přišly domů.

Božena Němcová, Národní pohádky

obrázek Josef Lada, Alena Ladová

…

poznámky k výkladu, Karel Jaromír Erben, Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských: „Vůbec povědomá naše pohádka  Operníkové chaloupce sama o sobě zatmělá jest, a nesnadno lze se domysliti, jaký smysl se skrývá v báji té; ale když ji srovnáme se zkazkou velikoruskou „Špalíček“, kdež Ivánka husy letíce berou na křídla svá a donášejí domů, tuť ihned prosvitne, že „Ivánkem“ míní se jaro čili jarní slunce, s nímž husy divoké se navracují z krajin jižních, a že česká „lidojedná baba“, ruská „vědma“ a „jaga-bura“, lužická „Vjera“ i slovinská „židovka“ jsou jedna a táž bytost bájeslovná, znamenajíce zimu, která všecko stvoření hubí a požírá, a která také tím Ivánkem – jarem béře svůj konec. Vše ostatní jest jen nahodilá úprava, kterou si každá krajina zřizuje dle své chuti. “