Bílá paní – výklad pověsti, díl 1.

Toto je první díl několika stránkového pojednání o bílé paní vydané v roce 1912 v Národopisném věštníku českoslovanském. Autorem textu je Prof. PhDr. František (Frank) Wollman. Původní text se nejdříve věnoval pověstem o bílé paní a na závěr přinesl výklad těchto pověstí. Osobně jsem zvolil jinou možnost, takže první tři díly se budou věnovat výkladu pověsti a za nimi budou následovat samotné příběhy vztahující se k bílé paní. Jak je z následujícího textu patrné, existovaly (a existují dodnes) teorie různých autorů, kteří viděli v postavě bílé paní a Perchty pozůstatek uctívání germánské bohyně. K této teorii se přikláním i já. Z tohoto důvodu jsem zvýraznil ty části textu, které se mi zdály zajímavé.

VÝKLAD POVĚSTI O BÍLÉ PANÍ
Díl.1.

Pověst o bílé paní byla vysvětlována již velmi záhy a rozmanitým způsobem. Ve velmi četných výkladech zračí se celý vývoj bádání mythologického od prvních nesmělých a neobratných pokusů latinských auktorů 17. století až k složitému srovnávacímu studiu posledních dob; každá z rychle se střídajících generací mythologických chápala se záhadné pověsti a užívala jí k potvrzení svých dohadů.

Největší pozornosti těšila se pověst o bílé paní na hradech, neboť týkala se rodů šlechtických a jest již sama sebou senzačnější všech ostatních útvarů pověsti. U nás byla záhy předmětem velmi učeného bádání pověst o bílé paní Vítkovců, jež zaujímá také zcela zvláštní místo mezi rozmanitými pověstmi toho druhu; vyniká nad všecky české pověsti o bílé paní doloženým stářím a z velké části původem domácím.

První zabýval se výkladem této pověsti jesuita Albert Chanovský, r. 1621 rektor jesuitské kolleje v Krumlově; zemřel roku 1643 jako rektor kolleje v Klatovech, ale jeho spisek “Vestigium Bohemiae piae” vyšel teprve roku 1659. Chanovský pokouší se tu o historický výklad, zcela ovšem v duchu své doby; bílou paní pokládá za ducha a hledí zjistiti historickou ženu, jejíž duch se zjevuje. Podle něho jest to Perchta z rodu Švamberků, manželka jednoho pána z Rožmberka. Výklad jeho je ovšem naprosto mylný, už z toho důvodu, že historie nezná Perchty z rodu Švamberků.

Daleko důkladněji obíral se problémem bílé paní Bohuslav Balbín. On zaznamenal netoliko celou pověst se všemi podrobnostmi, nýbrž přidal k tomu i svůj historický výklad; zmíněné již pojednání má 18 fol. stran, z nichž 7 jest věnováno výhradně bílé paní hradecké, “dobrému geniovi”. Meškaje jako kněz a profesor kolleje jesuitské v J. Hradci, poznal Balbín na začátku druhé polovice XVII. století místní pověst o bílé paní a seznámil se i se zprávami tamních jesuitů. Pověst pokládá za starou tradici. Z psaných svědectví uvádí kromě Řehoře Richtera a Melchiora Picarta hlavně Slavatu, který mluví o pověsti jako o známém faktu; lituje jen, že se Slavata dal svésti jakýmsi duchovním – míní tím asi vysvobozovatele duší z očistce P. Gladicha – k bludu, že bílá paní nemůže býti vysvobozena z muk očistcových, pokud stojí zámek jindřichohradecký. Balbínovi byla bílá paní pravzorem dobrého, dobročinného zjevení, zbožným, ochranným duchem rodu; dokazuje to jejím vzevřením, tím, že založila sladkou kaši a rozhněvala se, když jí Švédové na Telči r. 1645 nerozdávali, tím, že přivedla r. 1604 k loži umírajícího kněze, jakož i úslužností, s jakou nesla světlo před paní Kateřinou z Montfortu za jedné její návštěvy v Bechyni. Shrnuje pak všecky rysy pověsti a prohlašuje ne bez sebevědomí svou konjekturu: bílá paní je Perchta z Rožmberka.

Hlavním důvodem jest mu obraz v zámku jindřichohradeckém. Nápis “Perchta” a rožmberský znak ukazovaly na Perchtu z Rožmberka. Balbín popisuje podrobně obraz a poznamenává, že ti, kteří někdy viděli bílou paní, potvrdili, že obraz její je tak podobný bílé paní, že nemůže býti vejce vejci podobnější. Pak uvádí životopis nešťastné Perchty z Rožmberka, jež znal asi ze ztracené kroniky Březanovy. Mísí tu správná data s omyly. Klade správně narození Perchtino mezi 1420 až 1430, zná její matku, ví, že Perchta v neděli před sv. Martinem 1449 byla provdána na Krumlově za Jana z Lichtenštejna, a charakterisuje správně toto nešťastné manželství; rovněž ví, kdy bratr její Jindřich nastoupil ke vladařství a že zemřel r. 1457, zná dokonce i její starostlivý dopis Jindřichovi. Činí však těžko pochopitelnou chybu a klade rok smrti jejího surového manžela Jana z Lichtenštejna tak záhy, že se Perchta stěhuje do Čech ještě k žijícímu bratru Jindřichovi, a dopouští se dalšího hrubého omylu tím, že činí bezdětnou Perchtu ihned vychovatelkou sirotků Menharta z Hradce, ačkoliv je zpraven z Hájka o poručnictví Arnošta z Leskovce. Když synové Menhartovi dospěli, nechtěli prý propustiti své pěstounky, a tak zůstala u nich až do smrti; když pak bezdětni zemřeli a dědictví přešlo na linii telčskou, stala se prý ochranným duchem pánů z J. Hradce a Rožmberka. Balbín dokládá to pověstí o zjevování bílé paní u kolébky Petra Voka a pověstí o nalezení pokladu. Pojednává pak dále o hostině, jež každoročně v Hradci a v Telči lidu byla připravována pode jménem “sladká kaše”. Popisuje ji podrobně a vypravuje o svém pátrání po zakládací listině a o výslechu starců. Bílou paní, již starci jmenovali zakladatelkou sladké kaše, shledává ovšem opět shodnou s Perchtou z Rožmberka a domnívá se, že tím jest jeho konjektura skvěle potvrzena.

Objev Balbínův rozrušil velice celý tehdejší vzdělaný svět, víra v něj se záhy rozšířila a trvala velmi dlouho. Důvody Balbínovy zdály se tak pádnými, že Perchtě z Rožmberka připočtena byla i zjevení bílé paní v Německu. První pravděpodobně pronesl toto mínění Erasmus Francisci, vysvětluje to sňatky Viléma z Rožmberka s princeznami rodu brunšvického, bádenského a hlavně jeho sňatkem se Sofií, dcerou kurfürsta Joachima II. z Brandeburgu r. 1561. Všecky dosavadní zprávy a pojednání o bílé paní sebral pak dr. Nagel a propůjčil jim pseudovědeckou formu ve své dobře míněné “Dissertaci”. A po Nagelovi téměř všichni, kdo se zabývali touto pověstí, namáhali se dovoditi pracnými důkazy o příbuzenství Rožmberků rozšíření pověsti po Evropě. Německý spisovatel Cosmar na př., aby měl pádný důvod, proč se bílá paní zjevuje Hohenzollerům, vykládá, že Perchta byla princezna hohenzollernská. I P. Jan Schmidl vykládá o bílé paní, především podle Balbína a vypravuje o novém zjevení v Telči, kterým oznámena smrt synků tehdejšího majitele hraběte Lichtenštejna; jest to jen opakování pověsti zaznamenané Balbínem z úst P. J. Müllera.

Ani telčský urbář z konce 18. stol. nezná lepší autority pro pověst o bílé paní a sladké kaši nad Balbína. Balbín a Nagel jsou prameny i pracím z polovice 19. století. I nejstarší česká pojednání o pověsti, uveřejňovaná porůznu v časopisech, jsou podle Balbínova vzoru, a také Palacký částečně přijímá výklad Balbínův a vidí v bílé paní historickou osobnost, nešťastnou dceru Oldřicha z Rožmberka. Poslední dozvuky Balbínova objevu najdou se netoliko v belletristické reprodukci pověsti od dra. A Alexise z r. 1887, nýbrž ještě také ve velmi učené “Germanische Mytologie” E. H. Meyera z r. 1891.

Ale mezitím již uprostřed století nastal obrat. Kniha Minutoliho zjistila, že se bílá paní vyskytuje již r. 1486 v Německu, a sice v Bayreuthu, a po té zvláště na Plassenburku u Kulbachu. Od F. B. Mikovcových “Malerisch historische Skizzen aus Böhmen” 1860 nepochybovalo se mezi odborníky, že Perchta z Rožmberku nebyla nikdy na J. Hradci a že tudíž není zakladatelkou sladké kaše a bílou paní pověsti. K tomuto výsledku přispěla hlavně znalost dopisů Perchtiných, podle kterých vylíčil F. Dvorský v Květech, VI., 1871 neutěšenou její životní dráhu. V knize své “Perchta z Rožmberka zvaná bílá paní. Historický kulturní obraz” ukazuje dalšími historickými daty naprostou neudržitelnost Balbínova dohadu. Toto mínění opakuje i A. Sedláček v předmluvě k vydání “Listů paní Perchty Lichtenšteinské z Rožmberka. K stejnému výsledku nutně dospívá také F. v. Krones, který vylučuje především život skutečné Perchty z pověsti a ukazuje, od koho to obé bylo změteno. Tím jest omyl Balbínův nadobro odbyt; držel se jen v literatuře, do podání lidového nepronikl. Historická podstata pověsti se tím značně sesouvá, a pověst přestává býti vlastní historickou pověstí.

Pravděpodobný vznik, vývoj, rozbor a historickou podstatu pověsti o bílé paní Vítkovců snažil se ukázati J. Salaba ve své důkladné práci. V rozboru pověsti možno Salabovi přisvědčiti. Jsou v ní tři podstatné rysy: 1. bílá paní je zakladatelka sladké kaše; 2. bílá paní věštebným duchem ponenáhlu všech Vítkovců a s nimi zpřízněných rodů; 3. bílá paní se stává katolickou. Historicky pevný je v ní toliko jeden bod: každoroční hostina “sladká kaše”. Sladkou kaši vysvětluje Salaba jako fundaci náboženskou, která založena byla někdy ve 14. století a v ničem se neliší od podobných nadání. Hypothesa třeboňského archiváře Theodora Wagnera, kterou Salaba přijímá, jak již dříve učinili F. Dvorský a A. Sedláček, je velmi pravděpodobná. Podle Wagnera jest bílou paní Markéta z Leuchtenberka, choť Jindřicha II. z Hradce, příjmím “Divokého”. I tato žena byla v manželstvím svém nešťastna, a ovdověvši r. 1364, nosila na Hradci vdovský bílý šat, v kterém byla vymalována. Také za jejího živobytí se na Hradci mnoho stavělo; byla paní zbožnou a dobročinnou a brzy po smrti manželově vstoupila do kláštera sv. Kláry v Krumlově. Lid zval svou dobrodějku podle charakteristické barvy jejího šatu. Tím tedy jest vysvětlena první část pověsti: založení sladké kaše bílou paní; pověst vypravovala ovšem též, že bílá paní byla pěstounkou pánů z Jindř. Hradce, avšak tento rys jest méně důležitý a mohl přistoupiti až později.

Druhou část pověsti vykládá Salaba přenesením věštebné povahy bílé paní berlínského zámku do české historické pověsti, a sice pokládá Marii Maxmilianu Hohenzollernskou, od r. 1598 choť Jáchyma Oldřicha z Hradce, s její družinou a rok 1600 za zdroj té pověsti; přímá souvislost a analogie se zjevením berlínským zdají se mu patrnými. Salaba usoudil totiž, podobně jako před ním již Krones v uvedené studii, z mlčení současných spisů dějepisných, hlavně děl Březanových, “Pamětí Třeboňských” od Vavř. Ben. Mecera. Heermannovy “Rožmberské kroniky”, ve kterých není podivnou náhodou zmíňky o bílé paní, když nenalezl ani Slavatova svědectví, na něž kladl Balbín velikou váhu, a jež citoval asi z nějakého spisu nyní ztraceného, že pověst o bílé paní není skutečnou rodinnou tradicí pánů z Rožmberka aneb pánů z Hradce, nýbrž fiktivní a posmrtnou a že nebyla před r. 1600 v Čechách a v těch rodech. Tím dospěl k uvedenému pozdnímu datu. Avšak jeho mínění, kterým se vše zdánlivě hravě vysvětluje, odporuje 1. svědectví Řehoře Richtera, jež uvádí Balbín pro stáří pověsti, jehož však Salaba, s nepochopitelného stanoviska “vědecké kritiky”, jak sám zdůrazňuje, opomíjí a přednost dává negativním důvodům “ex silentio”. Richter již před kritickým rokem 1600, kdy tištěna byla též jeho kniha, znal ve Zhořelci pověst, že v Čechách oznamuje žena v smutečním t. j. bílém rouše úmrtí manželky některého člena slavného rodu; zpráva jeho jest dosti kusá, ale v každém případě potvrzuje existenci podobné pověsti v Čechách již před rokem 1600. 2. nesprávnost výkladu Salabova potvrzuje i tradice: r. 1656 prvili letití starci, že otcové říkali, že bílá paní, zakladatelka kaše, je tatáž, která se zjevuje na hradě; ostatně, kdyby se důvody “ex silentio” pokládaly za vážné, nemohla by se připustiti ani celá tradice o bílé paní a sladké kaši, neboť ani o této tradici se současní spisovatelé nezmiňují, a přece je tato tradice historickou hostinou zaručena. 3. Jsou dva deníkové zápisy německé ze 16. stol., které ukazují (jeden přímo, druhý nepřímo) existenci pověsti o bílé paní, věštebném duchu, v rodě rožmberském už v 16. stol.; zprávám těmto nedůvěřovati není příčiny.

Jisto jest: k české historické pověsti o bílé paní přidružily se nové, cizorodé rysy, jež učinily z bílé paní ochraného ducha rodu, oznamujícího důležité pro rod události. Přenesení těchto rysů stalo se nejpozději v 16. století z jižního Německa, snad přímo z Bayreuthu; pravdě podobá se, že pověst pronikla nejprve k Rožmberkům, jichž přátelské styky s bavorskými knížaty, navázané již ve 14. století, stupňují se v 15. a 16. století až k vřelosti. Od Rožmberků asi teprve se pověst dostala k spřízněným pánům z Hradce, kde navázána na pověst domácí.

V 17. století zmocnili se bílé paní jako vhodného prostředku jesuité, a to jest třetí stadium pověsti: bílá paní stává se dobrou a nesnášenlivou katoličkou, sloužíc tendencím jesuitským. Pro tradiční studium jest toto literární pokračování bezvýznamné.

Pověst o bílé paní Vítkovců jeví se jako nejednotná směs různých živlů: historie, lidového podání reflektujícího historii a německé tradice, která se šířila z kruhů šlechtických mezi lid.

S prokázaným vlivem pověsti německé jest se vrátiti k starším již mythologickým i mythomanským výkladům, které, nerozlišujíce historického jádra v pověsti o bílé paní hradecké, pokládaly ji za parallelu podobných pověstí německých a hleděly z celkového materiálu všech útvarů pověsti dobýti předpokládaného společného mythu.

Jakob Grimm spojuje bílou paní s Berchtou, mythickou postavou německých tradicí; Berchta jest podle Grimma stará germánská bohyně, jež již v nejhrubších rysech vykazuje dvě stránky: laskavou a hrůznou. Podobá se scela Holdě, a objevuje se tam, kde přestává tato: v Elsasku, Švýcarsku, Švábsku, Bavorsku, Rakousku. Jméno její Berchte vykládá Grimm ze starohornoněmeckého perahta t. j. svítící, zářící, jasná. Podle jména jest to prý bohyně dobrotivá, ale obyčejně jest stupňována její hrůzná stránka, a Berchta je strašákem děsící děti.

Pro spojení bílé paní s Berchtou jest mu důvodem jednak souznačnost jmen Berchta – bílá paní, jednak dává se svésti dohadem Balbínovým, aniž by sledoval domnělý mythus v jeho historickém vývoji, a domnívá se, že mythická bílá paní trvá dále a že má ještě své jméno, ačkoliv jest prý již spojována s určitými rody, na př. Berchta z Rožmberka. Omyl Balbínův zapřádá dále: sladká kaše jest prý starodávné jídlo na počest bohyně Berchty; srovnává s ní dokonce durynský zvyk, jísti na poslední den roku knedlíky a ryby atd. Ale i bílé paní v přírodě pokládá Grimm za božské, polobožské bytosti pohanské, které se ještě někdy smrtelníkům ukazují. Domnívá se, že nemusí býto odvozovány od keltických matron a fejí; elbinny a labutí paní zdají se mu bližšími, než přece spojuje bílou paní spíše s bohyněmi Berchtou, Holdou, Ostarou. Mythologicky chápe i myšlenku zakletí a žádoucího vykoupení bílé paní jako zavržení božstva, s čímž zdá se mu souviseti i motiv pokladu: tam, kde jest zakleta stará pohanská bytost, leží i ohromný poklad.

Stručný poukaz Grimmův na bílou paní hradeckou rozvedl později J. E. Födisch. Omyl Balbínův jest Födischovi sice patrný, avšak on zakládá svůj výklad na dvou momentech: bílá paní má určitě jméno Perchta, a bílé paní se připisuje založení sladké kaše; tím dochází ovšem nezbytně k mythické bohyni Berchtě a k jejímu “berchtentagu”. Podle Födische identifikoval Balbín mythickou Berchtu s Perchtou z Rožmberka; než předpoklad Födischův, že bílá paní má jméno Perchta, není ničím odůvodněn, a proto i závěry jsou chybné. V sladké kaši, v které vidí Födisch ve shodě s Grimmem upomínku na bohyni Berchtu, uváděje jako parallelu rozdílení chleba v Bolle na den sv. Berthy, poznána byla fundace náboženská.

Pokračování výkladu pověsti  >zde<

Související článek: Pověsti o bílé paní

Literatura: Národopisný věštník českoslovanský, ročník VII, č. 9-10, autor textu Prof. Ph.Dr. František (Frank) Wollman.

Obrázek: Wojciech Gerson (1831-1901)