Boží dárky
Dávní předkové naši jakožto lid po výtce zemědělský živili se především stravou moučnou. Pečením připravovali si zejména takové pokrmy, které bylo lze používati nejen čerstvé, ale i po několika dnech, a které tedy bylo možno bráti s sebou i na výpravy přes pole. Záhy asi rozlišovali moučný pokrm denní od jídel, jež byla upravována jen o svátcích a slavnostech. Rozdíl jevil se jak v látce, tak ve způsobě výroby a přípravy. Chléb – “denní koláč”, jak mu lidé tu a tam žertem říkají, byl ode dávna rolnickému lidu našemu pokrmem nejpřednějším, po přednosti božím darem, a používal obzvláštní úcty, která se přenášela i na stůl, na němž v koutě světnice ležel. Z té úcty vyrostly též rozmanité úkony symbolické, a naopak za zajištěním chleba šly přehojné pověry a pověrečné úkony, zabezpečující zdar úrody a hojnost “chleba do syta”. To byl prostý chléb z hrubé mouky, o němž dí pořekadlo, že je “všude o dvou kůrkách”. Už dávno, kdy lidé ještě ničeho nevěděli o bílkovinách a uhlohydrátech, bylo ze zkušenosti známo, že chléb sám stačí na výživu člověka, ale že je mnohem chutnější a výživnější s máslem, zejména čerstvým. “Pomazánka” nabyla odtud i přeneseného významu, který v ústech lidu drží podnes. A také výražkový chléb byl pokládán za panštější, než byl černý jeho bratr. Ale tím neklesla vážnost ku prostému božímu daru. Ani drobet z něho nesměl přijíti na zmar. “Drobty patří ohníčku”, říká babička u Boženy Němcové, smetá drobty se stolu a hází je do ohně. Je to zbytek nevědomého uctívání ohně, oněch dávných obětí, které byly kdysi přinášeny “božímu ohni” na domácím krbu, jak se o něm Němcová zmiňuje v Obrazech z okolí Domažlického (I), jak zjistil Sumcov a jiní.
Vedle celoročního “božího daru, bez něhož je zle”, bylo asi poměrně záhy robeno také pečivo jemnější, bílé, jak mu říkali středověké řády pekařské. Lákala k němu sama látka, dařilať se pšenice snad ve všech krajinách slovanských, v některých pak, na př. v podolském Černozemí, zvláště výborná, a z ní již technikou dosti jednoduchou získávala se mouka poměrně hebká. Dále sama všednost denního chleba žádala, aby svátky a slavnostní události byly vyznačeny pokrmy jinými, lepšími. Pokrmů takových bylo několikrát do roka v určité dni potřebí především proto, že byly božstvům a rozmanitým vyšším mocnostem přinášeny v oběť. Tak vzniklo a vyvinulo se svátkové pečivo, jež alespoň o některých svátcích podrželo u týchž kmenů a nebo alespoň v týchž krajích po staletí tytéž tvary.
Nejstarší zprávu o takovém pečivu svátkovém máme ze života Slovanů Polabských. Ranové konali na počest mocného Boha Svantovíta slavné hody po žních. Jak líčí J. Máchal v Bájesloví slovanském (str. 127.), prvá část obřadu záležela ve výměně vína v nádobě, kterou měla socha Svantovítova v pravici. “Po tomto obřadě přinesen byl slavnostní koláč sladký okrouhlého tvaru a velikosti takové, že se téměř rovnal vzrůstu člověka. Kněz postaviv jej mezi sebe a lid, otázal se, zda ho Ránové vidí. Jestliže odpověděli, že vidí, vyslovoval přání, aby ho za rok neviděli. Věřilo se, že tímto obřadem žádal za hojnější úrodu v příštím roce.”
Tu tedy máme příklad svátkového pečiva obětního a obřadového. Velikost koláče, o níž netřeba míti pochybnosti, svědčí o značné pokročilosti výrobní techniky. Nebyloť možno koláč tak veliký, který jistě také měl šířku k délce přiměřenou, péci jinak než v peci značně veliké o ústech zvláště širokých. A také sázení a vyjímání takového pečiva jistě vyžadovalo nemalé obratnosti.
Svátky slovanské – právě jako svátky jiných kmenů – byly výroční a občasné. Výroční vracely se v pravidelných obdobích, jsouce podmíněny určitými zjevy přírodními nebo hospodářskými. Takovými svátky byly uctívány slavnost slunovratu zimního a letního, jejichž přežitky máme posud ve zvycích štědrovečerních a v pálení ohňů svatojánských. Rovněž stálým svátkem bylo vítání jara, jež žije posud v obyčejích velikonočních, a oslava skončení sklizně, jejímž dědicem stalo se pozdější posvícení. To byly asi hlavní milníky na dráze celoročního života, vyskytující se nad úroveň průměrné všednosti. Mezi těmito svátečními hody vyskytovaly se ovšem ještě slavnosti menšího významu, jak svědčí ostatně některé dni, jež v lidovém zvykosloví posud vynikají. Takové jsou na př. ostatky masopustní , vynášení smrti, oslava rozkvetlé přírody a plodivých sil jejích v slavnosti májové, začátek pastvy, dožinky a j.
Pravidelně vracely se též slavnosti na paměť předků, jež zajisté bývaly také u nás, jako jsou u Rusů, Bulharů a jiných Slovanů, zejména pravoslavných. A také u nás asi bývala nějaká “radunica” – zádušní slavnost jarní, a po ní nějaká slavnost “dziadů” letních, jak se koná o letnicích na Rusi a jak ji znají v Bulharsku. Všecky tyto slavnosti měly svá svátková pečiva – slavnosti zádušní měly zejména koláče, jež se kladly nebožtíkům na hrob. Pravoslavní činí to posud o některých svátcích, na něž přešel dávný význam obětí, přinášených duchům předků, a kněží chodí na hřbitovy posvěcovat pečivo, položené na hrobích za dar nebožtíkům.
Vedle těchto obecných svátků, slavených ode všeho kmene zároveň, vyskytovaly se svátky rodinné, jak je přinášel nahodilý postup domácího života. Slavností rodinnou byl příchod nového člena rodiny, obdobný dnešním křtinám, slavností však byl i pohřeb a bylo nutno rozmanitým způsobem – především obětmi – zabezpečiti se proti vlivům nepřátelských bytostí záhrobních. Oběti ty i jinak záležely v pečivu, u nás stopy jich zachovaly se také až na naše časy. Nejhlučnější událost rodinná – svatba – měla rovněž své význačné pečivo, jež v jednotlivých krajích dlením doby vyrostlo v tvary zvláště složité a umělé.
Stará tradice žádala, aby o všech těchto svátcích obecných i soukromých bylo robeno pečivo určité, ustálených tvarů. Vedle toho však v jednotlivých krajích umělecká tvořivost žen a hojnost příhodného materiálu pobízela vymýšleti pěčivo přerozmanitých podob, jež těstem napodobily oblíbené tvary přírodní. Jako Slovačka vymýšlela barevné ozdoby na žudru a stěnách svého domku, jako jiná žena vyšitými jablíčky, růžičkami, srdíčky atd. své pleny, jako jiná rýsovala nebo malovala velikonoční vajíčka, tak Hanačka, ať tak dím, básnila v těstě. Z jejích obratných rukou za kterékoli příležitosti vychází množství větších i drobných buchtiček a koláčků, jež se jen rozsýpají, ale i roztodivných rohlíčků, makovníčků, skládanců, ptáčků, dolečků, pletenek, zavináčků, svítků, bábovek a jiných výrobků, o nichž mníte, že jsou přinášeny od vynalézavého cukráře.
Tvary lidového pečiva vyvíjely se tedy z příčin několika, jež se v některých případech, kde určitá tradice nežádala nezměněných tvarů, vzájemně pojily a posilovaly. Pohleďme, která byla – a většinou posud jsou – nejznámější naše pečiva svátková.
Slavnost zimního slunovratu – vánoce – mají štědrovnice neboli vánočky, v některých našich krajích posud prostě housky zvané, jak jim “húscě” říkaly ve věcích minulých. V starých zápisích říká se vánočkám také calty, ale tím jménem původu německého se označovalo pečivo ploché, plackám podobné. Název “housky” jest, tuším, nejpřípadnější a věcné označení vánoček, neboť houskami sluje všecko pečivo pletené, z těstových provazců nebo pramenů dohromady svíjené. (Předpokládá se ovšem při tom také přiměřená šířka; úzké pletenky totiž slují také karásky).
Není nezajímavo sledovati, jak a kde se štědrovnice vyskýtají. Jsou majetkem především naší české výspy, posunuté na slovanském západě do germánského moře. Podle zpráv M. Höflera jsou rozšířeny také v Horních Rakousích a zasahují i do Štyrska, na sveru je pak mají je v sousedním Sasku a Slezku. Lze vysloviti domněnku, že se do těchto krajin dostaly od nás. Mají jinde v německých krajích (i v Němcích, zasahujících z Bavor a Smrčin na půdu naší vlasti) pečivo jiné, především t. řeč. veky (Wecken), kruhovky, u Němců vůbec oblíbené. Základní tvar vek je podoben žemlím, je to malý bochníček, na vrchní straně uprostřed rýhou rozpůlený. Z této podoby buď protažením do délky, prohnutím, skřivením, vyvýšením nebo rozvinutím okrajů u rýhy a jinak nabyla veka rozmanitých podob a s nimi i rozličných jmen.
Z ostatního, zejména figurového pečiva germánského, jež k vánocům robili a robí pernikáři a pekaři, zajímá nás skandinávský kančík a prasátko proto, že ho jako symbolu štěstí užívají Němci na gratulačních lístcích novoročních, které se vloudily i k nám, a pak švédská slepice s kuřátky, upomínající poněkud na zlatou kvočnu ze starých bájí našich (na př. kvočna levohradecká).
Slavnost slunovratu letního, nenalezši příslušné opory v nějakém zasvěceném svátku křesťanském, u nás zcela vymizela a jen pálení ohňů a četné pověry v noci svatojánské jsou po ní zůstatkem. Nemůžeme tedy ani hádati, jaké asi pečivo bylo jejím význakem. – Slavnost vítání jara, přenesená na křesťanské velikonoce, má posud zachované svátkové mazance, jejichž okrouhlý, podle některých vykladačů slunci podobný tvar je značně rozšířen a teprve pozdějšími dodatky (kříži, křivými čarami, zářezy a j.) všelijak měněn. Velikonoce samy však jsou svátky příliš složité a jejich zvykové bohatství příliš hojné, aby na rozmanité fase jejich bylo stačilo pečivo jediné. Je třeba především si všimnouti Zeleného čtvrtku, v kterýžto den pekou se jidášky, totiž pečivo okrouhlé, ploské, jako dolky nebo placky, po případě (jako na př. na Slansku) uprostřed vyvýšené točenky, vesměs mazané medem.
Zdá se, že med býval jakousi specialitou velikonoční v našich krajích přes to, že se kdysi obecně sladívalo medem a že naši předkové měli také opojnou medovinu. V Jindř. Hradci mívali starý zvyk hostiti na Zelený čtvrtek prostý lid sladkou kaší a v zápisích panských posud se čte, kolik kdy spotřebovali na ni medu. Medu užívá lidové lékařství vůbec v rozličných chorobách za lék, na Zelený čtvrtek však jest jeho ochranná moc zvláště vydatná. Staří i mladí požívají v ten den na lačný žaludek kousek chleba s medem a tím se zajistí proti zmijím, štírům, jedovatým mouchám, ano i proti – blechám. Také dobytek dostává po kousku chleba s medem, aby mu nic jedovatého neuškodilo, ba hospodář hází záhy z rána takový dárek taky do domácí studně, aby měla hojnost dobré vody a aby jí neznešvaroval škaredý hmyz a žáby. Pěkný to zajisté přežitek dávných obětí živlu, který je každé domácnosti přímou podmínkou existence. Taková oběť je známa také z Lužice a sousedního Slezska.
Tážeme-li se, proč právě v ten čas bylo (a jest) medu užíváno hojněji než jindy, proč se družil ku pečivu svátkovému a spolu s ním obracel se v zmíněné oběti, shledáme zajisté odpověď velmi prostou. V ten čas včelaři přehlíželi včely a vybírali jim zásoby pláství, jež jim po zimě zbyly. Čerstvý med již svou vůní nabízel se k ochutnání, samoděk tedy pojil se ku pečivu, jež se peklo v tu dobu. V rozsáhlých hvozdech našich krajin pak byla včel hojnost – známoť, že na ně česká knížata mívala zvláštní brtníky.
A nyní všimněme si obrázků páně Rozumových i zpráv, jež k nim dodává. (Boží dárky o Květnou neděli pod tímto textem, pozn. H). Pečiva, jež jsou věrně nakreslena podle skutečných ukázek, pekla se na Květnou neděli. Ta okolnost zasluhuje pozornosti. Nabylať Květná neděle – i když hledíme k rozmanitým popěvkům a říkankám dětským (Květná neděla, kde´s klíče děla?…) a k pověrám zdravotním a hospodářským, jež se týkají svěcených kočiček – svého významu teprve křesťanstvím. Sama o sobě není asi s dědicem žádného původního svátku lidového. Ono pečení samo však jest dosti nápadné proto, že místy, na př. na Českobrodsku, lid má pověru, že na Květnou neděli nemá se nic z mouky ani zadělávati ani péci, sice by se květ na stromích a na obilí zapekl a úroda prý by byla zničena. Lze se tedy domnívati, že robení zmíněného pečiva bylo na Květnou neděli přeneseno s jiného dne, nejspíš asi se Zeleného čtvrtku, kterýžto den, nejsa slaven za zasvěcený svátek, snadno mohl postrádati takového nadbytku a hojnosti mimořádných pochoutek. Ve čtvrtek před svátky hospodyně měla také mnohem méně času, aby se mohla věnovat pečení drobotin, na něž děti čekaly. V té domněnce není jistě bez významu, že “boží dárky” byly slazeny medem, jehož pozdní a horší náhražkou jest tu jmenovaný syrup. Med však, jak jsme se snažili ukázati, jest význačnou požívatinou a obětovanou na Zelený čtvrtek, po případě i v dalších dnech do velikonoční neděle.
Zmínil jsem se s počátku o věci vůbec známé, že božím darem sluje po výtce chléb; teprve v širším smyslu říká se tak pečivu vůbec, ale tu již má ten význam poněkud ne-li příhanný, alespoň jaksi natrpklý. Zdařilých koláčů nebo jiného pečiva, povedlo-li se žádoucí měrou, hospodyně božím darem nenazve, leda že by jejím výrobkem někdo snad pohodil a ona tím názvem by se dovolávala povinné vážnosti k božímu daru. Zdrobnělina “boží dárek” mívá již význam určitě příhanný; značít buď pečivo nezdařilé nebo tvarů hrubých. Odtud přenesen název “boží dárek” příslotkem i na člověka, zejména na obmezeného, ale jinak neškodného hlupáčka, který stojí, kam ho kdo postaví.
“Božím dárkům broumsko-hředelským asi nepřísluší takový význam příhanný. Spíše bych usoudil, že zobrazeným výrobkům dostalo se toho jména odtud, že byly dělány z téže látky – žitné mouky – z které se dělá také “boží dar” – chléb. Pak by se v “božích dárcích” skrýval význam mazlivý nebo libostný, obvyklý u většiny našich deminutiv.
Zobrazená pečiva sama zřejmě se rozpadávají ve dvě skupiny. První jest skupina figurková (“Gebiltbrote” zovou taková pečiva německé popisy), těstoví panáčci. Umělost nebo neumělost, směšnost nebo vážnost jest na nich věcí zcela lhostejnou. Hlavní vlastnost jejich jest, že představují lidské postavičky, po výtce děti. Tyto děti – panáčci však živě upomínají na “dušičky”, které pékaly hospodyně dětem při každém pečení chleba. Z výškrabků, které zbyly v díži, když obvyklý počet pecnů byl již spracován, hospodyně vyrobila figurky, podobné děcku v peřince, naznačila na hlavě oči, nos a ústa, po případě vytvořila “dítě” již chodící, oddělivši od trupu také ruce a nohy. “Dušičky” byly někdy plněny také povidly. Přisvědčíme-li teorii M. Höflera, Schoettera a j., kteří ve výročních pečivech spatřují přežitky starých kultů, usoudíme, že “dušičky” byly přinášeny v oběť ochranným duchům domovým, kterými se stávaly duše dávných předků. Snad tedy také prvá skupina “božích dárků” broumských měla kdysi takovou platnost; dokud věc není zjištěna z míst hojnějších a dokud není podepřena zprávami určitějšími a zevrubnějšími, nelze než zůstaviti domněnkám volné pole.
Druhou skupinu tvoří výrobky, jež vznikly vesměs ze stejného prvku, jednoduchého, více nebo méně vyváleného pramene těstového. Růžička (při níž nám bezděky připadá veršík z velikonočních popěvků: fiala růže kvésti nemůže…) a poupě jsou tu přechodem od tvarů širších k užším nebo naopak. Jednoduchý praménec sám o sobě v podélné poloze nebo všelijak jsa prohnut a zatočen představuje hada, nožkami opatřen tvoří ještěrku, tedy živočichy, jež země jarem omládlá propouští ze zimních vazeb. Snad kdysi takoví pečení hádkové byli dáváni v oběť domovému hadu hospodáři. Jinak si náš lid všecky hady ošklivil a sotva by byl robil podobu tvora zvláště nepříjemného.
Z pramene vyválením prodlouženého vznikly další rozmanité drobotiny, na nichž se zřejmě platnil vkus a tvůrčí duch výrobcův. Z prosté látky vytvořeno tu jistě vše, co vůbec bylo lze vymysliti a vytvořiti. Že se tu snadno vyskytly motivy, které upomínají na ozdoby archaeologických nálezů, nebude nikomu nápadno; také v jiných oborech lidové tvořivosti, zejména ve výzdobě keramiky, udržují se stejné motivy se vzácnou konservativností. Zdvojením pramenů vznily další tvary složitější, houstičky, pletenky, věnečky, košíčky; v některém kousku dětská obrazotvornost viděla snad také ptáčka a j.
Ohlížíme-li se, kde bychom shledali nějaký zvyk, podobný pečení broumských “božích dárků”, vzpomeneme si jistě na způsob, kterým podle Afanasjeva a jiných pramenů vítají příchod jara na Veliké Rusi. Na Světlou neděli, spadající do 1. poloviny března, pekou tam selky podoby ptáků, zejména skřivánků, pomazují je medem, věší je na ploty a děti potom sbírajíce je volají ptactvo, aby již přiletělo a přineslo jaro. Byli tito pečení ptáčkové náhradou za prvotní živočišnou oběť démonům vegetačním, jak tvrdí Höfler v obdobných případech, vyskytajících se u Germánů?
O ostatním pečivu svátkovém stačí zmíniti se zcela stručně. Masopust měl ode dávna – jako posud – smažené šišky, koblihy a “boží milosti”, kterýmžto jménem rozumnějí se kousky nejjemnějšího, tence jako nudle vyváleného těsta, do zlatova usmaženého a ocukrovaného. Posvícení vedle koláčů, jež jsou buď otevřené, rozmrštěnce, buď zavinuté a takořka čtyřoké, skládance, zaviňáky, nebo přehnuté, přehybáky, nebo veliké německé, mělo hnětinky (mětynky, netynky). Ty pekou v některých krajích, na př. v středním Polabí, po celém plechu, s hojnou nádivkou makovou, mandlemi a hrozinkami uvnitř a těstovými ozdobami vně, jinde však, na př. na Příbramsku, jen jako drobné, ozdobné pečivo z máslového těsta. Na Českobrodsku a v sousedních končinách po takové velké hnětynce musí dostat ve službě každý chasník a každá děvečka a po ošatce koláčů k tomu. Na Benešovsku dávala děvčata drobné, máslové hnětynky, zavázané v šátku, svým tanečníkům darem i se šátkem, v našich dobách stačí na to již jen papírový sáček.
Z příležitostného pečiva vedle koláčů, které se odjakživa hodily na každou slavnost a z nedostatku zvláštního druhu byly pečeny (ale jen horší a v menší míře) zejména o svátcích svatodušních, byly nejvíce rozšířeny věnce. Byly nezbytnou součástí hodů svatebních a tou příležitostí dělaly se tak veliké, že někdy bylo nutno až i ústí pece obourati, aby se pečený věnec mohl bez porušení vysaditi, a nesměl se s plechu sundati, sic by se byl tíhou a křehkostí polámal. Jak rozmanité a složité byly svatební věnce, jež nezřídka ani věncům již nebyly podobny, jak bohatá byla jejich výstroj, o tom bylo psáno v dopisech svateb a jinde, netřeba tedy o tom se zmiňovati. – Věnce byly také posílány do kouta šestinedělkám a byly ustálenou, zvykovou částí kmotřenského daru. Kde se křtiny slavily okázaleji, tam ovšem věnec na hostině nesměl chyběti; chudé domácnosti pak zjednávaly si kmotry zámožné, aby z jejich daru nějaký čas všecka rodina dobře se poměla.
Věnce svatební i koutní byly prvotně asi obětí, přinášenou jednak duchům ochranným, jejichž přízeň měla býti získána, jednak měla novorozence i rodičky uchrániti škodlivých vlivů zlých mocností, v něž se kdysi jistě věřilo, jak dosvědčují četné pověry posud zachované.
Pečiva lišila se vespolek krajem asi jako kroj, výšivky a jiné části lidové kultury. Některé výrobky nalezneme všude stejné, jiné mají stejná jména, ale podoby různé, některé jsou výhradním majetkem určité krajiny. Bylo by žádoucno právě takovéto krajinné speciality včas zachytiti obrazem i popisem, jak učinil v našem případě p. prof. K. Rozum. F. V. Vykoukal
BOŽÍ DÁRKY O KVĚTNOU NEDĚLI.
Zachovávajíc starou památku, upravuje každá hospodyně v Broumech, Hředlech a Křivoklátském okolí na Květnou neděli určitý druh pečiva, jímž poděluje svou čeládku a děti. Jsou to boží dárky, které se na tento jarní den pekou. Již z rána zadělá hospodyně těsto ze žitné mouky, přidavši do něho ohřatého syrobu neb medu a kvasnic s trochou potaší; celek se nechá vykynout. Z oddělků uhněte pak různé pedměty obvyklých tvarů na tento den. Drobné výrobky se pak na plechu urovnají a pozvolna upekou; po obědě rozdělí hospodyně domácí družině sladké pečivo.
Postavičky pečené na Květnou neděli v Roudnici.
Některé předměty připomínají na slovanský, domácí kult, jako na př. had – hospodář. Dle výpovědi pí Barb. Kubáčkové měli ve svém příbytku živého hospodáře – hada a jako děti byly rodiči napomínány, by mu neublížovaly, když se humny do světnice vplížil a pak zase zpět se na dvůr ztratil. “To je náš hospodář, on nás neštípne”, jsme říkávaly v úctě jej nadále chovajíce.
Další zajímavé kousky jsou točánky, esa a pramínková pletiva; prozrazují základní tvary ornamentální, kterých upotřebeno v naší archaeologické bronzové technice.
Panáčci, panenky, brejle, srdíčka, pletenečky, ptáčky, ještěrky, houstičky (calty), větvičky, hvězdičky, růžičky, kolébky, košíčky, věnečky, zavinuté děti atd. doplňují celek. Že leckerý nepodařený panák neb panenka vynutil svým komickým tvarem úsměv divákův, možno připustiti.
Růže, věnečky nebo ješterka pečené o masopustě v Soběslavi.
Podobné pečivo i s velkým pletencem donášívalo se též ženám do kouta, ale bylo použito pšeničné mouky a jemnějšího zadělání.
Poznamenávám ještě, že předložené kousky upravila přesně pí Barb. Kubáčková, 63letá, dle zvyku, zachovaného na statku u p. Ant. Tesaře v Broumech z let šedesátých m. stol., kdežto jako chůva byla zaměstnána. K. Rozum.
Preclíky ze Zbirova a okolí.
Literatura: Národopisný věštník českoslovanský, ročník VII, č. 4, 1912. Autoři textu: F. V. Vykoukal, K. Rozum.
Zdroj prvního barevného koláče se slunečním křížemzde.
