Mohendžo-Daro

V předchozím článku o prvních předzvěstích indoevropských vpádů do Malé Asie jsme se věnovali prvním Indoevropanům v těchto končinách. Nyní se podíváme na text Bedřicha Hrozného pojednávající o vlivu prvních Indoevropanů na Indii a to staletí před příchodem historických Árjů.

V letech 1922-1927 dal Angličan Sir John Marshall vykopávati na dvou místech rozlehlého údolí řeky Indu v severozápadní Indii, v Mohendžo-Daro a v Harappa, kdež se mu podařilo nalézti dosud zcela neznámou kulturu, pocházející z prvé polovice třetího tisíciletí před Kristem, tudíž z doby, ležící asi 1000 let před příchodem vlastních arijských Indů do Indie. Senzační nález tento vzbudil přirozeně největší pozornost nejen v učeném světě, nýbrž i v širší veřejnosti. Ve výkopech v Mohendžo-Daro pokračoval pak v létech 1927-1931 anglický archeolog E. H. J. Mackay. Objeveny byly především velmi pečlivě provedené stavby, vystavěné nikoliv jako v Sumeru a v Akkadu převážně z cihel nepálených, nýbrž z největší části z cihel pálených. Ulice v Mohendžo-Daro byly orientovány od východu k západu a od severu k jihu. Stavby domů jsou celkem jednoduché, beze všech okras, bez výklenků a pilířů, jež jsou tak oblíbeny ve staré Babylonii. Podobně jako v Babylonii kladou se cihly někdy na svůj užší konec, při čemž stojí buď svou plochou nebo svou úzkou stranou ven. Zvláštností staveb v Mohendžo-Daro jsou koupelny, nalézající se téměř v každém domě, a zásobené z hlubokých cihlových studní, a skvělý, jedinečný kanalizační systém jednotlivých domů i celého města. Středem každé téměř ulice vedl přikrytý cihlový kanál. I veřejné, patrně chrámové lázně byly tam nalezeny. Koupání patřilo v této kultuře patrně k nejdůležitějším rituélním úkonům.

Na druhém obrázku vidíme veliké lázně v Mohendžo-Daro.

Soška muže s krátkým plnovousem (první obrázek) a podle sumerské módy vyholeným hořejším rtem, oděného v roucho, ozdobené trojlístky, nás seznamuje s obyvatelstvem těchto měst. Trojlístek, známý nám též z oblasti kultury sumerské a egyptské, representuje zde hvězdy a naznačuje nám, že máme zde co činiti s osobností kultu. Také západoasijská bohyně matka jest zde malými terakotami častěji znázorňována. Na západ poukazují též terakoty, představující bohy s býčími rohy, odznaky to síly a moci. Božstvo o třech obličejích s rohy, sedící na stolici, znázorněné na jedné pečeti, připomíná indického boha Šivu, jako pána zvířat. Také posvátné stromy byly na pečetích znázorňovány. Jiná pečeť znázorňuje muže, nesoucí různé kultické standarty v průvodu, podobném procesím egyptským. Před zvířaty nalézá se na pečetích těchto zpravidla nádoba s potravou. Velmi důležité je, že se na pečetích nalézají postavy, podobné babylonským rekům Gilgamesovi a býčímu muži Enkidovi, jež jsou zřejmě ovlivněny těmito babylónskými postavami. Zpravidla čtverhrané pečeti tyto sloužily často také současně jako amulety. Nezřídka se nalézá na nich svastika, t. j. hákový kříž, jindy zase kříž řecký.

Pečeti se svastikami, rovnoramennými kříži (řeckými kříži) a posvátným stromem.

V území Indu byla pěstována bavlna, z obilnin pak ječmen a pšenice. Z kovů byly známy zlato, stříbro, elektron, měď, cín, olovo a bronz. Sekery, motyky, nože, meče, kopí, pilky, břitvy a jiné nástroje byly zhotovovány z mědi nebo častěji ještě z bronzu. Malované nádoby jsou potaženy zpravidla červenou polevou a pomalovány výkresy v černé barvě. Nádoby byly téměř výlučně zhotovovány hrnčířským kotoučem, přišlým patrně z Přední Asie. Nejčastějším výkresem jsou protínající se kruhy, motiv to v keramice starověké zcela ojedinělý. Šachovnice, trojúhelníky, čárkování v podobě hřebenů a stromy, jsou další časté motivy. Daleko řidčejší jsou obrazy zvířat, ptáků, hadů a ryb a především lidí. Časté jsou figurky pro různé hry; také kostky s čísly od 1 do 6, podobné kostkám našim, byly nalezeny.

Malovaná keramika z Mohendžo-Daro.

Nuže jakého původu jest tato záhadná kultura? Kultura tato nemůže býti původu staroindického, nemůže náležeti národu, který mluvil indoevropskou řečí staroindickou, zvanou sanskrtem, ježto národ sanskrtský přišel do Indie teprve asi tisíc let po národu, jehož kulturu jsem právě vylíčil. Častěji byla vyslovována myšlenka, že kultura tato je v určité souvislosti s kulturou sumerskou. Než třebaže vliv sumerský na tuto proto-indickou kulturu jest patrný, o přímé souvislosti její od kultury sumerské nemůže být řeči. Dosavadní pokusy, rozluštiti písmo nápisů proto-indických a tím řeč, selhaly. Selhal pokus Langdonův a Hunterův, uvésti písmo proto-indické v souvislost s písmem Brahmi, selhal pokus Gaddův, identifikovati určité slovo těchto nápisů se sanskrtským slovem putrah “syn”, a nezdařil se též pokus Meriggiho, čísti tyto nápisy ideograficky.

Při svém vlastním luštění vycházím od jediné pečeti indické, jež nalezena byla v Uru v Babylonii a jež má nápis klínový z doby předsargonské o třech znacích, jež se nalézají nad obrazem býka. Znaky ty čtu jako SAG Ku-ši a překládám “náčelník” (kníže) země Ku-ši. Jsou-li toto čtení a tento výklad správné, pak tu máme co činiti s pečetí knížete území Indu. Zároveň jméno Kuši nás poučuje, že i tento záhadný dosud národ, patří k národům skupiny kaspické, národům skupiny Kuš nebo Kaš, jež vyšla z okolí Moře Kaspického. Zjistiv toto čtení, položil jsem si otázku, zda země Kuši není jmenována též v nápisech, psaných písmem proto-indickým. A skutečně nalezl jsem skupinu znaků, jež by mohly representovati toto jméno. Již při tomto prvém nápisu mohl jsem pozorovati určité podobnosti písma proto-indického s písmem “hethitsko” hieroglyfickým. Musím zde podotknouti, že rozeznáváme “Hethity”, kteří psali zvláštním, t. zv. “hethitským” písmem hieroglyfickým, od Hethitů jiných, kteří psali písmem klínovým. Obě tyto řeči hethitské jsou původu indoevropského, jsou příbuzny tudíž i s češtinou, jsou však od sebe odlišny.

Celkem možno říci, že jest písmo proto-indické zčásti odvozeno z “hethitského” písma hieroglyfického. Při tom byly jednotlivé znaky “hethitsko” hieroglyfické nezřídka dosti obměněny. Nemalá část znaků proto-indických, hlavně ideogramů, je zcela odlišna od znaků “hethitsko” hieroglyfických. Mnohé znaky “hethitsko” hieroglyfické v písmě proto-indickém scházejí. Nápisy ty nám ukazují, že proto-indické obyvatelstvo poříčí Indu bylo velmi smíšené a že sestávalo jednak z indoevropského obyvatelstva hieroglyfických “Hethitů”, jednak z neindoevropského obyvatelstva subarejského nebo churijského původu kaspického, jednak možná i z obyvatelstva kassitského a elamského. Pro velikou smíšenost obyvatelstva proto-indického mluví také nález koster, jež patří ke čtyřem rozličným typům antropologickým: k typu středozemnímu, protoaustaloidnímu, alpskému a mongolskému. Dlouholebý t. zv. středozemní typ representuje snad indoevropské, krátkolebý typ alpský naopak subarejské obyvatelstvo území Indu. Typ mongolský jest zastoupen několika terakotami, jež představují osoby šikmých očí. Vládnoucí vrstvou tohoto smíšeného obyvatelstva byli však – jak nám naše nápisy ukazují – indoevropští dobyvatelé, hieroglyfičtí “Hethité”, vpadnuvší na počátku třetího tisíciletí před Kristem do severozápadní Indie. Role, již hráli Indoevropané v nejstarších dějinách lidstva, jeví se stále větší a větší.

Stěhování národů hethitských jeví se dnes ve světle těchto nových objevů, asi takto: Asi ke konci čtvrtého tisíciletí před Kristem objevují se v Transkaukasii, severní Syrii a východní Malé Asii první indoevropští dobyvatelé, námi známí t. zv. “Hethité” hieroglyfičtí, kteří tam přišli z oblasti Moře Kaspického a nesli snad jméno Kuš. Je to národ indoevropský, národ skupiny Kentum. Tento národ vynalezl t. zv. “hethitské” písmo hieroglyfické. Jedna část tohoto národa odloučila se od něho však záhy a spolu se svými subarejskými a jinými vasaly podnikla úspěšný vojenský vpád do severní Indie, do úrodného poříčí řeky Indu, jehož se zmocnila. Stopy tohoto národa sahají na jih až k Haiderabadu. Národ ten ovládal tudíž  větší území než byla Babylonie nebo Egypt. V Malé Asii narazí “Hethité” hieroglyfičtí na neindoevropské Chattijce, sídlící kolem města Chatti, dnešního Boghazköi. Kolem roku 2500 před Kristem přelila se druhá indoevropská vlna přes Malou Asii, která zaujala místo hlavně v jihovýchodní Malé Asii a již nazýváme Lúity. I ta mluví jazykem indoevropským, odlišným však od jazyka vrstvy prvé, hieroglyfické, jazykem skupiny Kentum. Teprve třetí vlnou jsou velmi důležití t. zv. Hethité klínopisní, užívající písma klínového a přijímající podle svého nejstaršího hlavního města Nésas jméno Nésitů. I oni mluví jazykem indoevropským, jazykem skupiny Kentum, a opět jazykem odlišným od jazyka obou vrstev předcházejících. Tito Hethité klínopisní nám zanechali obrovský archiv královský ve zříceninách svého pozdějšího hlavního města Chatti nebo Chattusas, dnešního Boghazköi.

Literatura: O nejstarším stěhování národů a o problému civilizace proto-indické, profesor PhDr. Bedřich Hrozný, 1940. Kráceno, zvýrazněný text H.

Související články od profesora PhDr. Bedřicha Hrozného.