První předzvěsti indoevropských vpádů do Malé Asie

Tento text pojednává o prvních doložitelných Indoevropanech v Malé Asii. Autorem je český orientalista profesor PhDr. Bedřich Hrozný. V článku se vyskytuje název indoevropského lidu Hethitů, což je starší název indoevropského národa Chetitů. Text je z knihy Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie z roku 1943.

Nejstarší dějiny střední a východní Malé Asie byly v posledních letech osvětleny výkopy v Ališaru, v Aladža-Höjüku, na Kültepe a v Boghazköi. Přes některé různosti zdá se, že se keramika východu a západu Malé Asie původně od sebe valně nelišila. Keramika eneolitické doby (před 3000 před Kr.) v Ališaru, starém Ankuva (asi 80 km na jihovýchod od Boghazköi), kdež byly podniknuty výkopy nejsystematičtější, je černá, šedě žlutavá nebo červená, ručně pracovaná, politýrovaná. Jednoduchá, geometrická výzdoba, vyskytující se na některých střepinách, je jiného celkem rázu než v Troji. Nádoby jsou zpravidla opatřeny polevou. Vyskytují se také fragmenty nádob inkrustovaných, jakož i několik málo střepin, pomalovaných jednoduchými výkresy geometrickými; tyto poslední, jakož i spirála, nalézající se na jedné střepině, poukazují na vlivy ze severu, respektive ze severovýchodu. Mrtvoly jsou v Malé Asii pochovávány zpravidla v poloze skrčené buď pouze do země nebo v nádobě nebo ve skříňce kamenné nebo dřevěné. Za doby hethitské říše jsou mrtvoly pochovávány také v poloze natažené na zádech a jsou též někdy spalovány. Do hrobů byly ukládány zpravidla též milodary, určené pro zemřelého.

V následující době měděné, sahající zde asi od r. 3000 do r. 2200 před Kr., převládne v keramice dosud ručně pracované poleva červená, politýrovaná. V Aladža-Höjüku (na severovýchod od Boghazöi) se vyskytuje v této době ještě keramika černá, často rytá, dále hnědožlutá, šedá, jakož i keramika s otisky prstů nebo nehtů. Kostry, nalezené v Ališaru z této doby, jsou dlouholebé nebo středolebé rázu středozemního, což platí ostatně i o většině koster, jinde v Malé Asii nalezených. My sotva pochybíme, budeme-li považovati toto obyvatelstvo Ališaru a Kappadokie vůbec za Chatijce, tudíž za obyvatelstvo předindoevropské.

Na počátku doby měděné vyskytuje se v Ališaru také několik střepin se světle drap polevou a s čevenohnědým lineárním pomalováním, jež jsou velice podobny malovaným střepinám, pocházejícím z doby eneolitické. Též ke konci doby měděné vyskytují se v Ališaru střepiny, pomalované jednoduchými geometrickými výkresy. Také za této doby neustávají patrně vlivy ze severovýchodu na obyvatelstvo maloasijské a snad i povlovné vnikání obyvatelstva cizího do Malé Asie.

Malovaná keramika, nazvaná archeologem H. H. von der Ostenem “keramikou přechodnou”, počíná se oběvovati v Ališaru ve větším měřítku ke konci doby měděné, asi ve století 23. a sahá také do počátku doby bronzové, počínající asi kolem r. 2200 před Kr. Tato přechodná keramika malovaná ještě ručně pracována, je opatřena černavě žlutou, politýrovanou polevou, pomalovanou purpurově hnědými, lineárními výkresy. Zdá se mi býti pravděpodobným, že tuto keramiku můžeme již připsati “Hethitům” hieroglyfickým, kteří snad již od 23. století před Kr. počínají vnikati ze Zákavkazí a severní Sýrie též do malé Asie, kdež se snad zprvu soustředí ve městě Kuššaru, nejstarším to hlavním městě hethitském. Není nemožné, že i Lúité, druhý to nejstarší národ maloasijský, původu indoevropského, rovněž starší než Hethité klínopisní, byli na této invasi zúčastněni.

Je otevřenou ještě otázkou, zda smíme město Kuššar, jehož geografické položení není ještě známo, identifikovati s dnešním Aladža-Höjükem a vyložiti toto geografické jméno, jako kolektivum s významem “Kušité”. Při výkopech, jež byly uspořádány  posledních letech tureckou vládou v Aladža-Höjüku, nalezeny byly tam královské nebo knížecí vyzděné hrobky s mrtvolami v položení skrčeném, se zlatými, stříbrnými a měděnými nebo bronzovými(?) nádobami a jinými předměty, s kovovými kultickými a loveckými standartami, se svastikou a spirálami, s kostrami zvířat atd. Také kousky zpracovaného pozemského železa byly v těchto pradávných hrobech nalezeny. Zmíňky zasluhuje ještě, že v jednom hrobě ležela mrtvola na kamenných deskách, zbarvených červeným okrem. Hroby tyto, jež celým svým rázem, bohatostí svých milodarů, jakož i použitím okru v jednom případě připomínají skvělý okrový hrob v Maikopu v Kubansku v severozápadním Kavkazu, můžeme snad klásti asi do 22. století před Kr. Byly-li v Aladža-Höjüku nalezeny právě v těchto knížecích hrobech kostry krátkolebé, kdežto v jiných hrobech tamže byly konstatovány kosty dlouholebé nebo středolebé, pak zdá se mi býti velmi pravděpodobným, třebaže to zní paradoxně, že tu máme již co činiti s první předzvěstí obyvatelstva indoevropského, smíšeného rasově do značné míry s krátkolebým a velkonosým obyvatelstvem subarejským či churrijským původu armenoidního či snad spíše alpského, podobně jako je tomu v případě Hethitů klínopisných a Proto-Indů. Nejstarší indoevropští národové vystupují v Orientě v symbiose s obyvatelstvem subarejsko-churritským, jehož územím musili při svém vnikání ze severu do Orientu projíti. Tak i v Kuššaru vládne – zdá se – tenká vrstva krátkolebých, indoevropských (?) dobyvatelů, snad již hieroglyfických “Hethitů”, smýšených se Subarejci-Churrity, dlouholebému, domorodému obyvatelstvu chattijskému. Pro přítomnost hieroglyfických “Hethitů” v Aladža-Höjüku, kdež byla ostatně nalezena mimo jiné i tzv. přechodná keramika malovaná, mluví snad i okolnost, že jelen, posvátné zvíře bohyně Rutaš-Artemis hieroglyfických “Hethitů”, hraje – vedle býka – tak důležitou roli na kultických standartách tohoto města. Chattijské obyvatelstvo Aladža-Höjüku je representováno například pečetí, přestavující ve velmi pěkně a souměrně disponovaném výkresu dva dravé ptáky (sokoly?), lovíce zajíce. Podotčemež již při této příležitosti, že východní Malá Asie a severní Sýrie zdají se býti vlastí plochých pečetí staroorientálních, jež jsou starší než pečetní válečky.

Na druhém obrázku vidíme kovové standarty z hrobů v Aladža-Höjüku v Malé Asii. Levá standarta je zdobena svastikami (svargami).

Než budiž zde dodatkem ještě zdůrazněno, že domněnky zde přednesené o etymologii jména města Kušar a Kušarím amorejských textů z Ras-Šamra, dále o souvislosti hieroglyfických “Hethitů” jednak s nejstarším hlavním městem hethitským Kuššarem, jednak s tzv. přechodnou keramikou malovanou a konečně i s vedoucí rolí tohoto národa na počátku dějin národů maloasijsko-hethitských jsou zde podány pouze s výslovnou reservou. Než zdá se mi, že i toto první hlavní město hethitské representuje určitou vrstvu ethnickou, již je nutno odlišiti od vrstvy chattijské, zastoupené městem Chatti, a od vrstvy nésitské, representované městem Néšaš, a že tudíž nálezy v Aladža-Höjüku sotva mohou být přiřčeny v prvé řadě nebo výlučně národu chattijskému.

Za doby bronzové a za doby hethitské říše, tudíž asi mezi roky 2200 a 1200 před Kr. vyskytuje se ve východní a střední Malé Asii vedle obyvatelstva dlouho a středolebého také asi z polovice obyvatelstvo krátkolebé. Sočasně se tam, a to hlavně v Kappadokii, v době bronzové počíná objevovati tzv. malovaná keramika kappadocká, ještě ručně zhotovovaná, opatřená červenavě-žlutavou nebo červenou nebo hnědou polevou s černým, hnědým nebo bílým pomalováním rázu geometrického (první obrázek). Motivy těchto výkresů jsou na nádobách zpravidla seřazeny ve vodorovných pásech, jež jsou zhusta zase spojeny pásy příčnými. Mezi motivy objevují se i malé, zavěšené spirály, dále svastiky a kříže. Charakteristická keramika tato vyskytuje se v Kappadokii ještě za starší doby hethitské vedle tzv. jednobarevné keramiky hethitské, jež ji však později úplně zatlačí. Hlavní dobou rozkvětu této malované keramiky kappadocké jsou, jak se zdá, staletí 2200 až 1900 před Kr. Nálezy podobné keramiky na př. v Šamiramalti v Armenii a fakt, že západ Malé Asie této keramiky nezná, poukazují na to, že tato keramika a i toto obyvatelstvo přišlo do Malé Asie z východu, pravděpodobně z oblasti Kavkazu. Patrně jest to obyvatelstvo indoevropské, hethitské, klínopisní Hethité, Nésité (sotva také Lúité?), kteří se pak v dobách následujících zmocňují vlády ve střední a východní Malé Asii.

Sotva je pravděpodobný dnes velmi rozšířený názor, že Hethité přišli do Malé Asie z Balkánu přes Bospor. Daleko pavděpodobněji vnikli podle názoru pisatele těchto řádků indoevropští národové hethitští do Malé Asie z jižní Rusi přes Kavkaz. Tím vysvětlí se také nápadný fakt, že se hethitské písmo klínové liší od písma assyrských nápisů z Kültepe (19. století před Kr.). Patrně poznali Hethité klínové písmo již před vniknutím do Malé Asie na cestě někde v severní Sýrii nebo v Armenii.

Literatura: Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie, profesor PhDr. Bedřich Hrozný.

Související články od profesora PhDr. Bedřicha Hrozného.