Lesní ženka

Lesní ženka

Bětuška byla mladičké děvče; matka její byla vdova a neměla svého jmění více než roztrhanou chaloupku a dvě kozy, ale Bětuška byla přece vždycky veselá. – Od jara do jeseni pásávala kozy u březiny. – Vždy, když šla z domu, matka jí dala do mošinky krajíček chleba a vřetánko, přikazujíc, ať je plné. Poněvadž kužele neměla, otočila jí len okolo hlavy. Bětuška vzala mošinku, a vesele cestou zpívajíc, poskakovala za kozami k březině. -

Když tam přišly, šly kozy po pastvě, Bětuška sedla pod strom, levou rukou tahala s hlavy, za kužel jí sloužící, vlákna a pravou spouštěla vřetánko, že jen tak po zemi frčelo. A přitom si zpívala, až se les rozléhal; kozulenky se pásly. Když ukazovalo slunce na poledne, odložila vřetánko, zavolala na kozy, a davši jim po soustu chleba, aby jí nezaběhly, zaskočila si do lesa pro trochu jahod neb jiného lesního ovoce, jakéž právě na čase bylo – by pamlsek měla k chlebu. Když se najedla, poskočila si, ruce založila a zpívajíc tancovala. Slunéčko se skrze zelení stromů na ni smálo, a kozičky hovíce si v trávě myslily si: To máme veselou pastušku. – Po tanci zase pilně předla, a večer když domů přihnala, nikdy od matky lána nebývala, že vřetánko prázdné.

Jedenkráte, když podle obyčeje v pravé poledne po skrovném obědě k tanci se chystá – tu, kde se vezme, tu se vezme – stojí před ní překrásná panna. – Roucho má bílé, tenounké jako pavučinka, od hlavy k pasu jí splývají vlasy zlaté barvy a na hlavě má věnec z lesních květin. – Bětuška strnula. – Panna se na ni usmála a povídá líbezným hlasem: „Bětuško, ráda tancuješ?“

Když panna tak pěkně na ni promluvila, Bětušku strach opustil; odpověděla: „Oh já bych celý den tancovala!“ „Pojď tedy, zatancujem si spolu; já tě naučím!“ tak řekla panna, sukni si po boku vykasala, Bětušku objala a začala s ní tancovat. Jak se v kolo pustily, tu se jim ozvala nad hlavami tak líbezná hudba, že se Bětušce srdce v těle rozehrálo. Hudebníci seděli na březových větvích, v černých, popelavých, hnědých i měnivých fráčkách. Byl to sbor vybraných hudebníků, co se na pokynutí krásné panny sešel: slavíci, skřivánkové, pěnkavy, stehlíci, zvonkové, drozdové, kosové i sedmihlásek velice umělý. – Líčka Bětušce hořela, oči jí svítily, zapomněla na úkol i na kozy, jen se dívala na svoji družku, která se před ní, okolo ní v nejluznějších pohybech otáčela, a tak lehounko, že se travička pod její útlou nožkou ani nesklonila. – Tancovala od poledne do večera, a Bětušce nohy neustály, aniž ji zabolely! – Tu krásná panna zastavila krok, hudba umlkla – jak přišla, tak zmizela. – Bětuška se ohlédla, slunéčko zacházelo za les; – i spráskla ruce nad hlavou, a nahmatavši nespředený len, vzpomněla na vřetánko v trávě položené, že není plné. – Sundala len s hlavy, i s vřetánkem do mošinky uložila, a kozy přivolavši, hnala domů. Nezpívala cestou, ale trpké výčitky si dělala, že se dala té krásné panně omámit, a umínila si, kdyby se jí to mělo ještě jednou stát, aby panna k ní přišla, že ji už neposlechne. – Kozičky neslyšíce veselý zpěv za sebou, ohlížely se, zdali to za nimi jde jejich vlastní pastuška. – I matka se divila a dcery se ptala, zdali je chorá, že nezpívá. „I ne, matičko, nejsem chorá, ale že mně již od samého zpěvu v hrdle vyschlo, proto nezpívám“ – vymluvila se Bětuška a šla uschovat vřetánko i len nespředený. Vědouc, že matka hned přízi nesmotává, chtěla druhý den vynahradit, co první den promeškala, a proto se matce nezmínila ani slovem o krásné panně. –

Druhý den jak obyčejně hnala Bětuška zase kozy k březině – a už si zase vesele zpívala. Přihnala k březině, kozičky se začaly pást a ona sednouc pod strom začala pilně příst a přitom si zpívat, neboť při zpěvu práce lépe od ruky odpadá. – Slunce ukazovalo na poledne. Bětuška dala kozičkám po kousku chleba, odběhla si pro jahody, vrátivši se, začala obědvat a s kozičkami rozprávět. – “Ach moje kozulenky, dnes nesmím tancovat,“ vzdychla si, když po obědě drobty z klínu do ruky shrabala a na kámen položila, by si je ptáčkové odnesli. „A proč bys nesměla?“ ozval se tu líbezný hlas, a krásná panna stála před ní, jako by z oblak spadla. Bětuška se ulekla ještě víc než poprvé a oči zamhouřila, aby ani pannu neviděla; když ale panna ještě jednou otázku opakovala, ostýchavě odpověděla: „Ach odpusťte; krásná paní, já nemohu s vámi tancovat, protože bych zase úkol nenapředla, a matka by mně lála. Dnes než slunce zajde, musím dohonit, co jsem včera zmeškala.“ „Pojď jen tancovat, než slunce zajde, pomoc se ti najde!“ řekla panna, sukni vykasala, Bětušku objala, v březových větvích sedící hudebníci spustili a tanečnice daly se do kola. A ještě luzněji krásná panna tancovala, Bětuška mohla na ní oči nechat, zapomněla na kozy i na úkol. Tu ustala noha tanečnice, hudba umlkla, slunce bylo na sklonku. Bětuška spráskla ruce nad hlavou, kde obtočen byl nespředený len, a dala se do pláče. Krásná panna sáhla jí na hlavu, len smekla, otočila okolo kmene tenké břízy, uchopila vřetánko a začala příst. Vřetánko jen tak po zemi frčelo a vůčihledně rostlo, a než slunce zašlo za les, len byl všechen spředen, i ten, jejž Bětuška před tím dnem nespředla. Plný potáč dávajíc děvčeti do ruky, promluvila krásná panna: „Motej a nereptej; pamatuj si moje slova: motej a nereptej!“ Po těch slovech zmizela, jako by se byla pod ní země slehla.Bětuška byla spokojena a myslila si cestou: Když je tak hodná, to budu s ní zase tancovat, jestli ještě přijde. Zpívala si zase, aby kozičky veseleji kráčely. Matka ji ale mrzutě přivítala, chtěvši mezi dnem přízi smotat, viděla, že je vřeteno neplné, a proto byla na dceru nevrlá. „Což jsi včera dělala, žes nenapředla úkol?“ domlouvala jí. – „Odpusťte, matko, trochu jsem si tancovala,“ řekla Bětuška zkroušeně, a ukazujíc matce vřetánko, dodala: „Dnes je zato přeplné!“ Matka umlkla, šla si kozy podojit a Bětuška vřetánko uložila. Chtěla matce příhodu svoji povědít, ale myslila si zase: Ne, až jestli ještě jednou přijde, pak se jí zeptám, co je, a matce povím. Tak si usmyslila a mlčela.

Třetí ráno jak obyčejně hnala kozy k březině; kozy začaly se pást a Bětuška, sednouc pod strom, začala zpívat a příst. – Slunce ukazovalo na poledne. Bětuška odložila vřetánko do trávy, dala kozkám po soustu chleba, nasbírala jahod, naobědvala se, a drobty dávajíc ptákům, vesele pravila: „Moje kozulenky, dnes vám zatancuju!“ – Poskočila, založila ruce a již chtěla zkoušet, zdali dokáže tak slušně tančit jako krásná panna, tu ona sama před ní stála. „Spolu půjdem, spolu,“ pravila k Bětušce s usmáním, uchopila ji, a v tom okamžení hudba nad hlavami jim zazněla a panny letným skokem v kole kroužily. Bětuška zapomněla zase na vřetánko i kozy, nic neviděla než krásnou pannu, jejíž tělo jak proutek vrbový na vše strany se prohýbalo, nic neslyšela než hudbu líbeznou, podle níž jí nohy samy skákaly. – Tancovaly od poledne do večera. – Tu panna ustala – hudba umlkla. – Bětuška se ohlídla, slunce bylo za lesem. S pláčem spráskla ruce nad hlavou, a obrátíc se po neplném vřetánku, naříkala, co jí matka řekne. – „Dej mi svoji mošinku: já ti vynahradím, co jsi dnes promeškala!“ řekla krásná panna. Bětuška jí mošinku podala, a panna na okamžik udělala se neviditelnou, pak ale Bětušce mošinku vrátila se slovy: „Ne teď, doma na to hleď!“ a zmizela, jako by ji vítr odvál. – Bětuška se bála hned do mošinky kouknout, ale na půl cestě jí to přece nedalo; mošinka byla tak lehká, jako by v hí pranic nebylo, musela se podívat, jestli ji panna neošidila. – Jak se lekla, když viděla, že mošinka je plna – březového listí! – Tu se teprv pustila do žalostného pláče, dělajíc si výčitky, že byla lehkověrná. V zlosti vyhodila přehršli listí ven a chtěla mošinku vyklopit, ale pak si myslila: Podestelu to kozičkám a nechala listí v mošince. Bála se skoro domů jít. – Kozulenky nemohly zase svoji pastušku poznat. – Matka čekala na prahu plna úzkosti. – „Probůh, jakýs to potáč příze mi včera domů přineslo, děvče?“ bylo první její slovo. „Pročež?“ úzkostlivě se ptá Bětuška. – „Kdyžs odešla ráno, jdu motat; motám, motám, potáč ustavičně plný – jedno předeno, dvě, tři předena – potáč plný! Ký zlý duch to předl! rozzlobím se – a v tom okamžení příze s vřetánka zmizne – jak by ji sfoukl. – Pověz mi pak, co je to?“ – Tu Bětuška se přiznala a začala o krásné panně vypravovat. – „To byla lesní ženka!“ zvolala matka v ustrnutí. „Okolo poledne a půlnoci ony svoje rejdy provádějí. – S děvčaty mají slitování a mnohdy je i bohatě podarují. Že pak jsi mi to neřekla; kdybych byla nereptala, mohla jsem mít příze plnou sednici.“ – Tu si vzpomněla Bětuška na mošinku, a napadlo jí, že by snad přece něco mohlo pod listím být. – Vyndá vřetánko i len nespředený, nahlídne – ještě jednou a – „Podivte se, matko!“ vzkřikne. Matka nahlídne a spráskne ruce. – Březové listí obrátilo se v zlato! – „Ona mi kázala: Ne teď, doma na to hleď, ale já neposlechla!“ hněvala se Bětuška sama na sebe. – „Štěstí, že jsi nevyklopila celou mošinku!“ mínila matka; – ráno se šla sama podívat na místo, kde Bětuška přehršli listí vyhodila, ale na cestě leželo jen svěží březové listí. – Než bohatství, co Bětuška domů si přinesla, i beztoho bylo dosti veliké. – Matka koupila statek, měly mnoho dobytka – Bětuška měla krásné šaty, nemusela kozy pást – ale cokoliv měla, jakkoli byla veselá a šťastná, přece jí nic takovou rozkoš nepůsobilo jako tanec – s „lesní ženkou“. Často si do březiny zašla, vábilo ji to tam, přála si, aby krásnou pannu spatřila – ale více ji nikdy nespatřila.

Božena Němcová, Národní pohádky

obrázky Josef Lada, Alena Ladová

Divé ženy

Jednoho času přišla k pasačce na pole také divá žena, a chtěla, aby s ní tancovala. Pasačka udělala jí to k vůli, a když potancovaly a pasačka chtěla domů hnáti, hodila jí divá žena za ňadra hrst březových listí a pak odešla. Dívka si myslila: “Co bych s tím dělala?” a vyhodila listí na zem. Ale jeden lístek jí tam přece zůstal, a když děvče přišlo domů, našlo za ňadry dukát.

…

Za starodávna pasačky, když pásly dobytek na poli, nezahálely při tom, jako teď obyčejně zahálejí, ale každá měla pod levou paždí hůl a na ní navlečený kužel a předla na vřeteně. Časem přicházela z leva k takové přadleně na pole divá žena, vzala jí kužel a vřeteno a předla sama, a napředla tak tvrdý potáč, že z něho bez konce mohli motati, dokud ten, kdo motal, nezaklel.

Karel Jaromír Erben, České prostonárodní pohádky a pověsti