Matka Země Nerthus

Poměrně nejvíce podrobností sděluje Tacitus o tajemném kultu bohyně Nerthus, matky Země, u sedmi severských kmenů: Reudingů, Avionů, Angliů, Varinů, Eudosů, Suardonů a Nuithonů. Z těchto kmenů můžeme nejbezpečněji lokalisovati Variny-Varny do území severně od sídel Semnonů, asi do dnešního Meklenburska. Kde máme hledati Tacitovi Anglie, zda ještě v jižním Jutsku (Šlesvicku), či již při levém břehu dolního Labe, kde je po Tacitovi počátkem 2. století zaznamenává Ptolemaios v území mezi Semnony a Varny (Viruny-Auarpy) ze strany jedné (s pravé strany Labe) a Langobardy se strany druhé, nelze bezpečně říci. Poloha sídel ostatních kmenů, citovaných Tacitem (jeho jména jsou jistě alespoň zčásti zkomolena), není blíže známa. Jediní Eudosové mohou snad býti totožní s Ptolemaiovými Fundusii, které Ptolemaios umisťuje do severního Jutska. Proto je také težko řešiti otázku, kde máme hledati ostrov v Oceánu, na němž byl posvátný háj, zasvěcený bohyni Nerthus. Bylo jí věnováno již mnoho místa, aniž se došlo k jejímu bezpečnému rozřešení. Mohlo býti na některém z ostrovů v Severním nebo v Baltickém moři, která antický svět obě zahrnoval do pojmu Germánského Oceanu. Je však několik důvodů, které činí pravděpodobnější domněnku, že šlo spíše o některý ostrov v západní části moře Baltického. Je to především Tacitova poznámka, že sídla sedmi kmenů, kteří patřili ke kultovnímu společenství vyznavačů bohyně Nerthus , jsou ohraničena a chráněna řekami nebo lesy, která ukazuje, že si je Tacitus představoval spíše na pevnině dnešního severního Německa než na poloostrově Jutském a ostrovech v Severním moři (kde by spíše mluvil o tom, že jejich sídla ohraničuje a chrání – alespoň s některé strany – moře). Proti umístění posvátného háje na některý ostrov  v Severním moři svědčí také to, že Tacitus mezi kmeny, uctívajícími bohyni Nerthus, vůbec nejmenuje Sasy, kteří podle představy jeho souvěkovců, reprodukované Ptolemaiem, seděli především v dnešním Holštýnsku severně od dolního Labe a na sousedních ostrovech v Severním moři, které Ptolemaios nazývá Saskými ostrovy. A dále svědčí proti tomuto umístění také drsné podnebí na ostrovech v Severním moři, kde je i v letních měsících veliký příboj mořských vln, znesnadňující přístup na ostrovy, a kde studené severní větry, vanoucí od Ledového moře po větší část roku, činí pobyt pro méně otužilé obyvatele pevniny i v létě často tak málo příjemný, že by tím byla bývala dojista i v letních měsících návštěva slavností a obřadů na počest uctívané bohyně velmi zmenšována. A na tom pochopitelně záleželo kněžím všech kultů i věků nejvíce, neboť čím početnější návštěva jejich náboženských slavností, tím větší také jejich význam i blahobyt. To bych považoval za jeden z nejzávažnějších důvodů pro rozhodnutí naší otázky v tom smyslu, že sídlo kultu bohyně Nerthus bylo na některém ostrově v západní části Baltického moře, které má v létě, kdy se pravděpodobně náboženské slavnosti konaly, nepoměrně mírnější a lahodnější podnebí i stálejší počasí než moře Severní.

Výklad, že posvátný háj bohyně Nerthus třeba hledati na některém ostrově v Severním moři, bývá někdy opírán o thesi, že nejstarší sídla Anglů byla na půlostrově Jutském. Proti tomu lze však uvésti, že Anglové v staré době seděli také na ostrovech dánských, jmenovitě na Fynu, a že tedy také s toho stanoviska je umístění ostrova, na němž byl posvátný háj bohyně Nerthus, do západního Baltického moře zcela dobře možné.

O bohyni Nerthus věřili podle Tacita její vyznavači, že (na rozdíl od bohů římských i řeckých) pečuje o osudy lidí a že k nim proto přijíždí. Jako doklad toho stojí v posvátném háji na ostrově v Oceanu posvěcený vůz, přikrytý rouškou, jež zahaluje jeho tajemství. Dotknouti se jí smí jenom kněz. Ten pozná, je-li bohyně v tomto svém svatostánku přítomna, zapřáhne do vozu krávy a provází ji při jízdě s velikou uctivostí. Tehdy nastanou radostné dny a svátky pro všecka místa, jež bohyně poctí jako host svou návštěvou. Lidé se nepouštějí do válek, nenosí zbraní. Ty jsou uzavřeny, aby k nim nikdo nemohl. “Všichni znají tehdy jen klid a mír, a jen tehdy jej také milují, dokud týž kněz bohyni, nasycenou stykem se smrtelníky, neodveze zpět do svatyně. Pak jsou vůz i rouška a – chceš-li tomu věřiti – i sama bohyně umývány v tajném jezeře. Pomáhají při tom otroci, které potom ihned totéž jezero pohltí. Odtud tajemná hrůza a svatá nevědomost, co to jest, co shlédnou toliko lidé, zasvěcení smrti.”

Ze slov Tacitových je viděti, že i v těch severních končinách kněží, třebaže nešlo o keltské druidy, dobře rozumněli svému zájmu a dovedli mu obětovati i životy nešťastných otroků, aby obestřeli své božstvo rouškou hlubokého tajemství a posvátné hrůzy a zvyšovali tak jeho i svou prestyž.

Některé znaky tohoto kultu i samo jméno bohyně připomínají tajemný kult bohyně Neith v severoegyptském městě Sais. Také tam byl zahalený obraz bohyně, jehož shlédnutí mělo pro člověka za následek smrt, a vedle chrámu bylo rovněž posvátné jezero. Dva rukopisy Tacitovy Germanie píší také jméno bohyně Neithum (místo Nerthum).

Některé znaky tohoto kultu by mohly upomínati i na vlivy jiných kultů z jihovýchodu, tak na př. umývání bohyně na kult frygijské Kybele, matky bohů, a j.

Na obrázku od malíře Emila Doeplera (1855-1922) vidíme sochu bohyně Nerthus během jejích letních slavností. Stojí jistě za povšimnutí, že zde došlo ke změně ve vnímání bohyně matky Země, takže zatímco Tacitus se zmiňuje o skutečné bohyni zahalené rouškou, zde vidíme odkrytou sochu bohyně vozenou mezi germánskými kmeny. Není jisté z jakých zdrojů čerpal Tacitus ve své výpovědi o slavnostech bohyně Nerthus, možná jeho zprávy byly částečně zkreslené. Pro člověka 19. století a první poloviny 20. století, stejně jako dnes, je  jistě věrohodnější představa o převozu sochy bohyně – tedy pouze symbolu, než cestování skutečné bohyně po kraji.

Literatura: Velká Germanie Klaudia Ptolemaia, SV. 4, Emanuel Šimek, 1953.

Obrázek: Emil Doepler.