Alšova vlast

I

Bdí stráže v hvozdu na pomezí vlasti,
dlaň na lučišti, zrak upřený v dálku.
Mráz krutě šlehá, až praská kmen smrku,
ani zvěř divá nevyleze z doupat,
buď šťasten každý, koho střecha kryje.

Bdělosti jejich svěřený je domov,
stavení, sady, včelíny a studně,
sladká řeč rodná, svatý odkaz předků,
mohylné háje s vírou v staré bohy,
chorovod dívek, jímž vítají Vesnu,
osetá pole, ženy obtěžkané…

Robátka v jizbách, pokojně už spěte,
kravičky teple oddychujte v stájích.
Až do tmy náhle strážný oheň vzplane,
jak roj se vrhnou muži proti vrahu.

II

Tma venku tmoucí – praskej živý ohni –
dej světlo jizbě, teplo starým kostem –
pes čenich zvedl, větří v stínu vlka,
pokojno doma, začne vyprávění.

Na rouno ovčí usedla si žena,
s kužele plavné souká přízi lněnou.
U jejích nohou pozasněný chlapec
pozorně hledí na dědova ústa.

Tma venku tmoucí – praskej živý ohni,
ozař podobu boha Radegasta,
sluneční kotouč, hada hospodáře,
do koutů zažeň černé stíny běsů,
ať splynou s tmou a neškodí už lidem…

Sám co kdy slýchal z vyprávění starců,
prastaré zkazky, živou paměť rodu,
předává vnuku, setbu mladé zemi…

O vlčích jamách, Zmeku, o Bludici,
jež nastražuje bludný kořen lovcům,
zavádí z cesty, do močálu stáhne –
o slavných bitvách s jasným vojevodou,
o recích, které proslavuje píseň
u ohnišť pastev zpívaná vždy znova,
neboť vždy znova pokolení nové
zbraň musí zvednout za otčinu rodnou.

Tma venku tmoucí, praskej živý ohni –
dej světlo jizbě, teplo starým kostem –
pes čenich zvedl. Větří v stínu vlka ?
Či nepřítel to, škůdce domoviny ?

Hoch pozasněný zadíván je v dálku,
obzírá dlouze tvář prastaré vlasti,
temena horská, rovin mírnost plavnou
z pralesů slyší křepce kráčet řeky,
len zavlnit se, praskat klasy žitné,
hrdiny zmírat Moraniným šípem.

Sám vypraví se na pouť po otčině,
hrdinským činům zasvětí svůj život.

III

Bdí stráže jiné na pomezí vlasti,
jež spatří jinoch v chlapce povyrostší,
za hlasem hrdin sem se ubíraje,
na cestu slávy, kterou děd mu vnukl.

Přejasná Luno, ty dárkyně rosy,
rusalčí sestro, proč halíš tvář mrakem,
proč v tmu se skrýváš, ve tmu Černoboha ?

Jaká to bitva nad zemí tu zuří,
skřek nočních ptáků trhá roušku ticha,
rosa se mění v krev houstnoucí temně,
to nejsou mračna, která vichrem chví se,
mračna to nejsou, tváře možno zříti !

Pravice pevná ťala těžkým mlatem.
Kdo padá k zemi hrudí rozpolcenou ?
Tuřími rohy hlavu zdobenou má,
Smrtholka němá z ruky nepustí ho.

Lučiště v levé, v pravé uzdu koňskou,
hle, druhý strážce, snad už poznáváš ho.
Ukrotí oře, jenž se prudce vzpíná ?
Zpod kopyt tryská jisker věnec žhavý…

Kdo před ním prchá, tvář staženu v hrůze ?
Vidíš ty rohy, znamení to zřejmé?
Němkyně zpupná, jejich bohyně to,
reky vyháněná, jimž bělbozi přejí.

Zří jinoch bitvu, bitvu u Domažlic,
zří bitvu duchů ve vidění snovém,
tmu v cáry trhá naše slunce jasné,
zahnána zloba od rodného prahu,
vyhnáni cizí, naši zvítězili.

To musil uzřít zadumaný jinoch,
procítit úzkost ohrožené vlasti,
sám proti zlému, vyzbrojit se hněvem,
než odhodlá se k bohatýrské pouti…

IV

Tajemná vřídla vyprýštila z hlubin,
z hlubin té země, již zoveme vlastí.
Posílí zdravé, choré uzdravují,
kdo nemocen jsi, užívej jich hojně.

Tam jinoch noří tělo obnažené,
tam také noří obnaženou duši,
neb co je platna všechna pevnost údů,
když srdce s myslí nečisty by byly ?

Dej, země, obé jinochovi svému.
Do duše dobro, sílu bohatýrskou.

V

Komoro rudná, chladné hory Krušné,
vy hory Krušné s hvozdy smutných smrčin,
jestřábí nebe, sídlo permoníků,
vydejte z lůna krušce kovů kujných.

Ne na pluh orný, dělný nástroj míru,
tentokrát na zbroj, na meč samosečný,
na meč samosečný pro našeho juna,
dobře zkalený, nabroušený břitce.
Nepřítel povstal, vlast je v nebezpečí !

Perlíkem mávni, ty kováři statný,
ať jiskry vzlétnou, ať hřmí kovadlina,
ty chlapče učni, měchem dmýchni prudce
ve výheň žhavou, ať plameny syčí,
meč ostrý zrobte pro pravici statnou.

Štít poodloživ, rek přihlíží k dílu,
zrak vážne sklopil nad rtem ochmýřeným,
na muže uzrál, nedočkavý činů.

Teď vzhůru, bratři, bít se za svobodu !

VI

Nastává válka s nepřítelem krutým,
jenž vraždí, loupí, nezná slitování,
pobíjí starce, zneucťuje ženy,
porobu tuhou chystá celé vlasti.
Do země vnikl branou ze severu,
průsmyky v horách, protrženou hrází.
Nastavte štíty, mlaty pozvedněte,
zastavte příval, hrudi nastavte mu!

Vpřed vyrazily zvuky trouby hlučné,
plášť vlaje prudce přes krvavé slunce.
Jako by les se prudce s lesem srazil,
mlat o meč třeskl, zaduněly štíty,
vpřed už se řítí těla bojovníků…

Jen tak se brání právo proti křivdě,
svoboda zvůli, matka napadená.

Náš jun je v středu. Jakou střelou mává ?
Klikatým bleskem, žezlem Perunovým,
z nebes jej snímá, bozi, pomozte mu !

Ryšavec zpupný, znamenaný křížem,
do prachu sražen trup bezvládně zvedá,
jiný zas, zrádce, hrozí malomocně,
cizinka s rohy, (znáš ji od Domažlic ?),
zvedne se ještě novou hrozbu syčíc?

Do díla, juni! – Vlast je zachráněna.

VII

Svit srpek luny nad Jizerou chladnou,
tou řekou pstruží, roztančenou v horách…
V rovině žírné tůni zasněla se
zlatavým zrakem Trosky tiše zdravíc.

Sáh vánek do vrb, listí usmálo se,
sáh do vln jemně, voda zašeptala,
rusalčím smíchem zpěnila se řeka,
tři víly vyšly s tváří uhrančivou.

Medovým hlasem očarují muže,
medovým hlasem, úbělem svých údů,
nocí svých vlasů, z nichž granát plá rudě,
lesk očí modrých hvězda závidí jim…

Svit srpek luny nad Jizerou chladnou,
rusalčí řekou, v dál plynoucí tiše.

Odvrať se, reku – mátu rychle rozmni –
tou kouzlo zlomíš, šalby uchráníš se,
rusalčí náruč sevře tě jen jednou!

K Trutnovu zamiř, tam vede tvá cesta.
Saň lidi hubí, ty je zhouby zbavíš !

VIII

Ztemněly hory, zrudlo nebe siné,
vlny se zvedly, vítr honí mračna,
plameny syčí, hřmějí vody kalné,
volavky bijí prudce křídly svými.

Jaká to hrůza, řvaní rozběsněné ?
Jaký to zápas dole u Trutnova ?

Saň rozlícená rozjela se z hlubin,
(zase ty rohy skryté pod perutí!)
rek před ní stojí v nakročení hrdém,
meč napřažený, štítem tělo chráně,
bojuje tvrdě na život a na smrt.

Dráp naostřený po štítu se sápe,
vztyčená hlava šlehá oheň žhavý.

Vysoko z druhé sloup ručeje tryskl,
zelené oči srší vzteklým hněvem –
Němkyně lstivá, nepřítel to děsný.

Hrdino jarý, mocně rozpřáhni se,
kaleným mečem hlavu usekni jí,
ať nedusí tě svojím sirným dechem,
hřbet šupinatý jedním rázem přetni.

Úskočnost lstivou uvnitř země vyhub,
znič navždy doma dračí setbu zrady !

Strach z lidí prchl, v očích zjasnilo se.

IX

Skončen boj tuhý, (zahnána saň svárů ?),
mír v srdcích nastal po vší rodné zemi,
lid usměvavě spěchá za svým dílem…
Ne hrdina náš, jejž dračice uštkla,
ne hrdina náš, zachvácený mdlobou.

Sám ubírá se do hor Krkonošských,
do hor Krkonošských, k samotářské Vědmě,
s lesními duchy posestřené dávno,
v tajemném hvozdě tiše bytující,
kde v stínu chladí mech a kapradina,
míznatá síla voní z kůry stromů.

Ty s vážnou tváří pod plachetkou lněnou,
nad paží skloň se, zanícenou jedem,
ztiš prudkou bolest, která v ráně škubá.
Mast uvař ostrou z divizen a arnik,
hojivý přilož lupen kostiválu.

Dar vědění máš, bozi ti jej dali,
moudrosti tajné ze starých run vyčti,
tajemná slova, obřad, zaříkání,
ty, vážná Vědmo, prosím, pomoziž mu…

Tvůj zrak se smutně hrouží v oči jeho –
což rozumíte oba věcem skrytým,
vidoucí v dálku, zříte do budoucna,
vidíte, víte jasně, co se stane ?

Znáš, hrdino, už cíl své krátké pouti,
sám v sobě neseš neblahý dar bohů.

X

Dvůr Králové znáš, sídlo zpěvů dávných,
hrad šerých síní, hrdin shromáždiště,
kde strom je starý, pod nímž Záboj zpíval,
pod jiným zříš zas kamenný sloup v stínu,
tvář čtverou nese boha Svantovíta.

Pod dubem stanul náš rek s vážným zrakem,
čelo mu stíní slávověnec pěvců,
pravice chabá meči odvykla již,
dlouho se hrouzil v zamyšlení přísné.

Zrak Vědmin vidíš, pohled plný obav,
po vlasti pouť tvá vyměřena krátce.
Saň ještě žije, vskrytu někde číhá,
trvá hrozba její, zahnals ji jen na čas,
tvé dílo velké skončeno však není.

Bozi milují tě, snivý pěvče dobra,
varyto vezmi, sáhni v struny zvučné,
zazpívej píseň, která vzbudila by
hrdiny nové k ještě větším činům,
zazpívej píseň, která povede je.
roznítí srdce, pažím síly dodá.

Zatpívej píseň zahanbeným mužům,
shouleným tiše, jichž meč zrezivěl již.

Tvář mají v dlaních, nepohlédnou zpříma.
Pro koho tedy dívky věnec vijí,
z lučního kvítí věnec oslavenců?
Poznáváš jednu, milou, přezmilitkou,
líc plnou hudby, v očích slunce jasné?

Už není hrdin, statečnosti v zemi,
znáš svoji sudbu, jdi a nalezni je !

XI

Rovina širá, konce nedohlédneš,
lán střídá lány, jsi teď v žírném kraji,
pod těžkým klasem stébla sklánějí se,
chlad rosy cítíš z trávy tučných lučin.

Tam na obzoru tiše plyne Labe,
modrá se přílba z Kunětické hory,
zezlátl večer v polích u Chrudimě.

Listnatý vánek z hájku rozbíhá se,
tmí se už v stromech, zprůsvitnělo nebe,
vzduch voní mátou, douškou tymiánem,
zdaleka cítíš závan vlažné vody.

Sem zamířily hrdinovy kroky,
usedl těžce, znaven dlouhou poutí,
na kámen tvrdý, o štít opírá se.

Jed Saně vnikl do celého těla,
na duši padá, údy svazuje mu.
Mít aspoň koně, druha bohatýrů,
cesta je dlouhá, pěše nepřejde ji.

Jaká to z trávy postava se zvedla,
s pastevčí holí, plná velebnosti,
tvář vážnost sama, hlava s čtyřmi rohy,
napůl zhalena je do záhybů pláště,
bronzová spona paži obtáčí jí –
znamením hada s drobnou ptačí hlavou ?

Toť sám bůh Veles, pán a ochránce stád.

Na pokyn letmý ruky velitelské
ožila pastva, přibíhá kůň bílý,
jako sníh padlý srst se zaleskla mu,
před rekem stojí, hrabe nedočkavě.

Znavený june, bohem obdařený,
šťastně teď dojeď, cestu zkrácenu máš.

XII

Dusno je v polích, na bouři se chystá,
blesk sjíždí v dálce, zahřmí z mračen černých,
vlaštovky v hnízdech, sklizeň pod střechou je,
mlat připravený, perna plná snopů,
v trám zaseknutý srp už odpočívá…

Jsme na Táborsku, v chladném tvrdém kraji,
kde i v den letní o kabát nos více,
kde strom i člověk rostou z nepohody,
pevněji stisknout musíš kleče pluhu,
žeň pozdní skoupě vrací zrno setby.

Dusno je v polích, na bouři se chystá,
jsme na Táborsku, v chladném tvrdém kraji…
Sem příjel náš rek, z koně sestupuje,
duch věští dává zřít mu do staletí…

V stodole sedlák o zátyň se opřel,
těsněji stiskl málomluvná ústa,
nehnutě v rukou sevřel držák cepu,
zatím co biják neznatelně chví se.

Myšlenku těžkou rovná v tvrdé lebce,
dlouhý čas přejde, než dozraje k činu,
blesk sjíždí k zemi, hřímá z mračen černých,
zaduní táhle předzvěst krupobití…

Co druhý sedlák, mlatec s hlavou bílou ?
Zrak upřel k zemi, na snop znaven klesl,
v mlčení dlouhém o čem hloubá skrytě ?

Sem až rek zajel, zde sestoupil z koně,
děj rušný, jiný, zří už v čase příštím.

Cepy se zvedly nad početným houfem,
celý les cepů, okovaných hněvem,
stanuly vozy, tarasnice hřmějí,
zesílil chorál ve vichřici mocnou.
Zástupy selské pevně stanuly tu,
zavála z hloubek bouře rozpoutaná,
která styrý svět boří od základu.

Co náš rek vidí, slovem vypovídá,
přímí se hlavy, kůň šima střihl.

Tady se zrodí hrdinové příští,
až saň se zvedne, až nadejde doba.
Dědictví činu předal tomu kraji,
kde strom i člověk z nepohody rostou.

Teď musí spěchat po zákonu sudby,
honem zas na kůň, čeká rodný domov.

XIII

Otavo křivá, řeko zlatonosná,
lososí vodo s perlami v svém klínu,
ty rozpěněná v lesích na Šumavě,
plynoucí tiše v rovinatost mírnou,
v tmě rosou voníš, hvězdy zrcadlíváš…

Tvým zrakem zří v nás dávnověkost šerá,
hradiště stará s valy spečenými,
ze stínu jedlí pohřebiště dávná,
hrůbata z písku, sejpy rýžovníků,
bašty měst tichých, hradů sutky šedé,
oblačno dumné, země zamyšlená…

Ty rozléváš se v lukách u Strakonic,
kouzlíš Svatoborem, pod Práchní se zasníš,
zas nejstarší most proplouváš mi v Písku,
skalnatost žuly chutnáš pod Zvíkovem…

Zas, vykasaná, do tance si zpíváš,
v rozmaru hravém, rozkochaná, míjíš
bělidla pradlen, přívozy a mlýny,
smích děvčat v senách i koupání noční,
plavení koní s halekáním chlapců…

Nesmělá jara ličátky si vítáš,
léta tvých strání zlátnou diviznami,
jeseně břehů potměchutí rdí se
a zima olšin třpytne ledňáčkem zas…

Obžínky zpěvné, jásot posvícení,
veselky hlučné, pomalý krok pohřbů,
dud zavýsknutí, štěbot klarinetů,
masopust maškar, vánoc ticho bílé,
v polích zpěv žňový, klid hřbitůvků v lipách,
úvozy s šípkem, bělost štítů z návsí,
všechno je v tobě, z čeho voní domov,
čím teskní domov, truchlí, raduje se…

Tvou chválu zpívám, řeko zlatonosná,
zpady slunce s modravými vrchy,
tvé vory zdravím, v dálku plynoucí mi,
rybáře u vrb míjím tichým krokem…

Ty roztančená, škádlivá i snivá,
Otavo prudká, rytme kraje mého,
tvou chválu zpívám…

Můj smutný reku, naposled se rozluč
s nejsladčí tváří milované vlasti,
svou píseň slyšíš v písni dudáčkově,
jí budeš zníti, řeka vyzpívá ji,
mladými ústy budeš zpíván stále…

Kůň zdlouha pije po veliké pouti,
od nozder v kruzích vlny dál se šíří,
Slyšíš hlas přísný, který zavelel tu ?

Trhni ž uzdou, neb nastal čas jíti…

XIV

Kraj pustý, šerý – kámen jen a hlína –
bez vody, kvítka, beze zpěvu ptáka,
vyprahlý na kost, obnažený z všeho,
čím kryje život tělo živé země,
odraný mrazem, sluncem sežehnutý
kde končí všechno, co má krev a dýchá…

Skalnaté ticho sálá mrtvým chladem,
z žalníků mohyl, z opuštěné cesty,
jen těsnou branou knčí obzor sirý,
jen těsnou branou, jinou nelze jíti…

Kdo je ta žena se šedivou tváří,
zavití šedé hlavu obtáčí jí,
vlas rozpuštěný ze šíje jí padá,
zmrazuje zrakem, dechem usmrcuje,
jejího hlasu oslyšetí nelze.

Morano přísná, neúplatná ničím,
vládkyně smrti, žití ničitelko,
ty žnečko věčná, tišitelko strastí,
bohyně chmurná, slitování neznáš,
vždy připravená, neúnavná v bdění,
z osudí Sudic osud naplňuješ.

Z brány tvé ještě nikdo nevrátil se,
kdo už jí prošel, nesmí nikdy zpátky,
ty jenom čekáš, pokyneš a zmizíš,
strážkyně hrobů, sestro tmy a zimy…

Tvá brána čeká, nikdo nemine ji,
vyhnutí není pro našeho reka,
mlat pevně stiskl, hlavu sklonil tiše,
na koni bílém, němě ubírá se
do tvého lůna, nekonečná Vlasti.

V tobě je všechno, jediná a pravá,
zdroj všeho žití, kolébka i rakev,
s tvou zemí splynou pokolení dávná,
živoucí projdou jako větru vání,
dech dětí příštích, nezrozených ještě,
jak símě setby vzklíčí z tvého klína.

V tobě je všechno, početí i návrat,
zrození, svatby – neboť není smrti –
ty věčná, krásná, sladká, nehynoucí,
jediná, pravá, nekonečná Vlasti,
lásko a matko, štěstí nevýslovné…

kresba: Mikoláš Aleš

text: Ladislav Stehlík