Živa

Živa je staroslovanské božstvo vesmírné síly, životní síly. Uctívání životní síly arioslovanskými národy na západě doložil kronikář Helmond. Jeho Siwa dea Polaborum, tedy slovanské božstvo Živa, je spojeno s indoarijským (védickým) božstvem Šiva. Obě božstva jsou v podstatě totožná a to nikoliv pouze zvukovou podobou.

Živa (Šiva) v našem jazyce žije dodnes. U Slovanů, narozdíl od „indogermánů“ v ženské podstatě. Živa je tím, co potomci Árjů v Indii nazývají „akáša“ nebo „prána“ (prasíla), mistři kung-fu označují slovem „čchi“, zenoví mistři v Japonsku výrazem „ki“.

Živa je tedy božskou prasilou, ze které, jak už slovo napovídá, byly stvořeny čtyři základní praprincipy – živly, ačkoliv slovo živel je poměrně nové, vytvořil jej Jungmann pro latinské elementum nejasného původu a řecké stoicheion, znamenající základ. V řecku stoikové označovali živu výrazem pneuma, tedy božský dech (slova duch a dech jsou i v češtině stejného původu), u Platóna se objevuje slovo aither (éter). Můžeme tedy živu považovat za „princip éteru“ stejného významu, jako je Duch svatý v křesťanství. Ve slovenských písních a obrozeneckém básnictví (např. Vincenc Furch) se pro živu dodnes zachovalo krásné slovanské jméno všeduch. Živa je tedy pátým praživlem (kvintesencí) a v hmotné úrovni se projevuje jako životní síla.

Indoarijská víra zosobnila tři úlohy životní prasíly prostřednictvím trojice božstev Brahma (neplést s Bráhmou), Višnu a Rudra. Brahma představuje stvoření, zrození. Višnu je udržovatelem a zprostředkovatelem a Rudra je ztělesněním zničení a rozkladu všeho pomíjivého, omezeného a nevědomého. [1] Tato potrojnost stvoření – setrvání – zánik se v Indii nazývá Trimúrti. Toto božstvo se znázorňuje osobou s třemi hlavami a není nezajímavé, že každá tato hlava bývá hlavou jiné lidské rasy, což odpovídá i potrojnosti indoevropské ideologie a společenskému uspořádání společnosti (potrojnost kast). Její slovanskou obdobou je Tříhlav (ve starém jazyce Trojan nebo Triglav). Dodnes se tak například jmenuje nejvyšší hora Slovinska.

Ve vrcholné (úpadkové) době indoarijské víry byl Rudra, ničivá podoba (nebo vtělení) Živy, vypodobňován jako děsivý svatý, obývající vrcholky hor, ozbrojený bleskem, před kterého člověk může předstoupit pouze očištěn a posvěcen. Souvztažnost s hellénskými bohy či slovanským Perunem je v tomto případě úplně zřejmá.

Obrovská soustava indoarijské tradice (jóga, tantra) a z ní odvozená učení učí živu probouzet a ovládat pomocí slova a dechových, pohlavních a jiných cvičení.

Božstvo Šiva bylo ve staré Árjavartě zobrazováno s rozšířeným znakem autority a svrchovanosti – trojzubcem (trojzubec se objevuje i u duchovních bytostí v křesťanství), který představuje působnost ve třech úrovních, duchovní, duševní a hmotné. Vidlice rozhodně neslouží k nějakému napichování duší v pekle, jak tvrdí lidové pověry. Dále s bubínkem, představujícím tvůrčí kmity (vibrace). Bubínek je zdrojem mantrického slova aum (óm), ze kterého povstal svět. V této souvislosti je známo, že při staroslovanských obřadech bylo nutno „vyčistit prostor“ posvátným bubínkem či zvonkem. Gongy používané dodnes v Tibetu a kostelní zvony v křesťanství mají tentýž účel. Had, který se božstvu plazí u nohou či obepíná krk, představuje moudrost – hadí sílu kundaliní. (Slovo „kunda“ má ve védském jazyce stejný význam jako v češtině, pouze bez hanlivého nádechu.) Probouzení hadí síly pak může být vztaženo například k tantrickému pohlavnímu spojení a dosahování „probuzení“ v podobě celotělního orgasmu. Další znak životního božstva je sóma, tedy živá voda – moudrost pramenící z tzv. božského střediska (sahasháry) na temeni hlavy. Podle jiného výkladu pramení ze sahasháry Šivy svatá řeka Ganga, což má shodný význam. Dalším znamením Šivy je vesmírný tanec (v sanskrtu tantra) a někdy i tzv. třetí oko známé mimo jiné ze slovanských pohádek, tedy čelní květ, pramen živy (v sanskrtu čakra). Podle nauky jógy se jedná o středisko vůle a rozumu (adžna).

Je nutné poznamenat, že později byla sóma významově omylem ztotožněna s různými narkotiky používanými ve střední Asii a Evropě, např. marihuanou nebo červenou muchomůrkou.

Dnes Slované žijí nesouladně a proto mají málo živy. Církevnictví dovolovalo probouzet živu pouze pohlavním způsobem a to výhradně až v produktivním věku (po svatbě). Naši předkové věděli, že takováto jednostrannost (a někdy dokonce i nepravidelná) k souladnému životu zdaleka nestačí. O tom, že staří Slované uměli prasílu vědomě probouzet a ovládat, existuje velké množství dokladů .

Například je známo, že staroslovanští a obecně indoevropští bojovníci, podobně jako samurajové a mistři čínského kung-fu, soustřeďovali před bojem živu pomocí dechových cvičení. Tyto dovednosti přežily někde až dodnes. Ještě dnes vyučují nauku o energetických centrech v člověku a tzv. „bezkontaktní boj“ trenéři ruských jednotek Specnaz.

Podle vědomostí jógy lze prameny živy (čakry) posílit zahřátím, případně obalením kusem látky. S tím souvisí léčebné postupy známé z keltského a slovanského léčitelství, kdy je oběh mízy a živy v těle podporován zapálenými svíčkami či smotky březové kůry umístěnými na těle a také pověsti a zmínky o „kouzelných“ opascích, šátcích a čelenkách, kteří nosili dávní slovanští bojovníci. Opasky síly přežily v lidové slovesnosti – bylo jím opásán například starogermánský hromovládce Þonar (Þórr) nebo slovenský zbojník Jánošík.

Pili jsme sómu, stali jsme se nesmrtelnými,
dospěli jsme ke světlu, našli jsme božství,
co pro nás znamená nepřátelství, co zášť smrtelníka,
nesmrtelná sómo!

(Rčvéda)

poznámky:

[1] – podle nauky tzv. šivaismu. Brahmaisté považují v potrojnosti Šivu za ničitele. Oba duchovní směry vedle sebe prospívají a šivaisté, stejně jako brahmaisté, navštěvují stejné chrámy.