Kněze Krolmusa archaeologické pátrání a výtěžky v letě 1857

postava Velese na Velízi

Jeneč. Dne 5. dubna 1857 vyjel kn. Krolmus z Prahy přes Hostivice do Jenče. Přede vsí na levé straně spatřiv hůrku višněmi posázenou, kteráž “Skalky” čili “na Skalkách” slove, pomysliv sobě, že tuto zajisté v pohanské době nějaké bohyni obětováno bývalo. Opustiv vůz vylezl na pahorek, spatřiv skutečně místa okrouhlá popelem naplněná, ohněm požžená, i našel částky hliněných nádob prý z doby pohanské i křesťanské, kamenný přeslen, mosaznou jehlici a kamenný mlatek (tyto tři věci jsou v Museum). Ve vsi se pak dověděl, že na těchto Skalkách přede dávnými lety v noci před prvním májem čarodějnice páleny bývaly. K severu od Skalek po pravé straně obšírné pohanské pohřebiště se rozkládá. Když se před několika lety zde přes svažné pole od Hostivic silnice stavěla a toto pole rozkopati se muselo, objevila se mezi hořejšími zahradami a tímto polem část onoho pohřebiště; bylo tu hlinou do okrouhlosti vymazané žaroviště v podobě velikého kotle, v kterém bylo plno prachu a popele, uhlí, pálených kostí zvířecích ze skotu, bravu a havěti, mezi nimi střepy z hrubých nádob, vepří tesák, část jeleního přeřezaného parohu a kamenný mlat (poslední věci jsou v Museum).

Dřín. Za Novým Dřínem asi čtvrt hodiny k východu stojí na výšině v lese nedaleko malého osamotnělého kostelíčka sv. Jana Křt. stoletý, žďárovitý (rozštípený) dub, který v objemu 7 loket počítá. Visíval prý na něm obraz sv. Jana Křt., nyní ale jest na něm obraz Panny Marie. Do toho dubu zatlučeno jest mnoho zubů a kolíčků, což prý jest tolik zimnic a jiných lidských neduhův. O svatojanském ohni a o pouti sv. Jana Křt. lid okolo toho dubu celou noc tancuje a veselí se na zeleném trávníku, který na 30 sáhů prostory zaujímá. Opodál stojí skála, která slouží hudebníkům za tribunu, s které své skočny udatně vytrubují. Ještě na jiných dvou místech blíž kostela hudba šumí a lid tančí. V těchto místech honili prý před velmi dávnými časy dva diví mužové nějakého zbloudilého na honbě knížete, který na výše řečený rozsochatý dub vylezl a v něm se šťastně ukryl. Pak ho hledali jeho služebníci a uhlíři, a volali tak dlouho, až je v dubu ukrytý kníže zaslechl a poznal. Vylez ze své skrýše postavil prý potom na památku a na poděkování za šťastné zachránění své nynější kostelíček ke cti sv. Jana Křt. a onen dub oslavil. Asi 200 kroků od něho k východu vypryšťuje se živý pramen “Limburna” prý nazvaný, který se stružkou vine k tomu dubu a ku skále pohanskému obětišti podobné. Také i pohanské pohřebiště zde se nalézá. Kn. Krolmus nalezl v těch místech šest hromových klínů (nyní v Museum). Jiný posvátný dub stojí v nedalekém Stochově.

Kotopek. Kotopeky leží v dolíku nad Červeným potokem, který z Padrťských hor (Berana a Kocourova) vytéká, a do Lítavky spěchá. Na levém břehu jest před Kotopeky křížová cesta, uprostřed těchto křížátek stojí mohyla na sáh vysoká, a na ní kříž. Pod tím křížem odpočívají dle pověsti Rusové r. 1813 zde zemřelí a v rakvích pochovaní, o čem se kn. Kr. přesvědčil, když kopáč několik kostlivců a zpráchnivělé rakve vykopal, jež opět zahrabati musel. Kn. Kr. dal pod nimi o tři lokte hloub kopati, a tu přišel na okrouhlé, hlinou vymazané a vypálené hroby pohanské, v nichžto prach a popel, uhlí a palené kosti, rozdrobené nádoby, celé kamenné mlaty větší menší našel. Aby se ale hořejší mrtvoly Rusův na ně nesesypaly, dal kn. Kr. i dolejší hroby našich praotcův zahrabati, a odebral se do zahrady hospodáře Hubny z Kotopek, která od křížátek na levé straně nejbližší jest, neboť břeh cesty vozové mu ukazoval, že v té povýšené ohradě pohanské hroby nalézati se musejí. Kopač musel od úvozové cesty k stodole kopati, a tu se hned polohrob okrouhlý v zemi objevil. Byl kamením dokola vrouben (kámen mazanicí zadělán), zhloubí dvou loket a zšíří tří loket, zpodek okrouhlý na čtyry prsty mastnou hlinou vymazán a napolo od spodního ohně vypálen. Páleno bylo tvrdým uhlím. Na dně ležel kulatý křemenový kámen, na něm stála popelnice naplněná prachem a popelem z ženské mrtvoly a pálenými kostmi; přikryta byla plochým kamenem, na kterém ležely bronzové obroučky s ruky, mezi nimi bronzové korálky a bronzová jehlice (vše nyní v Museum).

vrch Velíz dnes

Velis. Jistý Zahradecký, osadník z Kublova, po čtrnáct let na Velisi kopal, nalézal ale hliněné popelnice a mísy a něco bronzových věcí. To prý ale z hněvu polámal, potloukl a zaházel. Tak vypravují pamětníci Římští a Kublovští. Řím prý se nazýval dle kn. Kr. původně Hřím. Nyní prý ale sloučen Řím s Kublovem pod jmenem Kublov v jednu obec, což velmi omylné a chybné jest. Proč se ale Řím jmenoval Hřím, to prý pochází odtud, že obyvatelé za časův pohanských zde prý Hřimatele, Hroma, Hřimboha vzývali. Tak prý se nazývá také jistá poloha Hřím nad Trubínem u Mníšku a jinde, a srovnává se to prý s Perounem t. j. Berounem, kdež prý mají chybně v erbu medvěda místo Peruna, kterýž prý se všude v Perounsku i pod jmenem Hřimatele, Hroma vzýval. Na Velisi pak na posvátném dubu, který jest v oltáři v kostele sv. Jana Křt. zazděn, stávala prý nepochybně bronzová modla Velesa č. Velisa (t. j. býka). Zpod dubu prý vylévala se živá, svatocudná voda, při kteréž prý bylo proročiště čili orakul, kde se obětovalo, soudy vykonávaly, dnem a nocí oheň k poctě Velesa a prý snad i Hříma pálil atd. Od východu na západ v onom skalním hřebenu měli prý pohanští kněží svá obydlí k jižní straně nad tímto dubem a posvátným hájem, a tuto také na skalách jako Záboj a Lumír prý prozpěvovali a lidu pohanskému prohlašovali, co konati a čehož se varovati mají. – Do posvátného háje na Velisi zabloudil český kníže Jaromír, když v okolních lesích honbou se bavil, anebo prý snad schválně od Vršovcův tam zaveden byl, aby jej zde Velesovi neb Hřímateli obětovati mohli. Kdo prý do podobných posvátných hájů zabloudil, byl synem smrti, zvláště křesťané. V této době byli prý Vršovci ještě prastarým pohanským modlám a obyčejům nakloněni, zvláště Kochan, který byl, jak kn. Kr. tuší, spolu nejvyšším pohanským knězem, jenž své obydlí měl v jeskyni, jihozápadně na 200 kroků od posvátného háje a 400 kroků od posvátného dubu vzdálené, v které se skryl, když prý křesťanští Pražané v onom posvátném háji okolo dubu na rejdišti Vršovce (t. j. prý pohanské kněze) jímali a Jaromíra i Hovoru k dubům houžvemi přivázané odpínali a vysvobozovali. Před šesti lety prý se tato jeskyně sesula. Snadno prý se vyrozumí, když Jaromír do toho posvátného háje vkročil, že jej pohané lapili, na zem porazili, rozpjatého ke čtyrem kůlům za ruce a za nohy před posvátným dubem přivázali a posvátného koně přes něj vodili, který prý pohanům znamení dával, když nohami svými o Jaromíra nezavadil, že ho obětovati mohou. Pohanům se ale kejkle nepodařily, neboť když Jaromíra potom k dubu přivázali, aby do něho šípy stříleli, a Hovoru, sluhu jeho, skrze Hřivce na dubovém suku vedle Jaromíra oběsiti dáti chtěli, zatroubil Hovora na roh lovecký, a od východní strany od Stráže (Warty, nyní hájovny na Křivoklátsku) vyrazilo padesát ozbrojených Pražských měšťanů (!), Jaromíra osvobodili, dvanáct Vršovcův schytali a Hřivce, nevěrného sluhu knížecího, který ze strachu s dubu spadl a nohu zlámal, na onom dubu pověsili. Kníže Jaromír zachráněn na Vyšehrad sprovoděn, a zajatí Vršovci bez Kochana, který uprchl, svého trestu došli. Tento smutný příběh obrátil prý ono pohanské rejdiště na Velisi v křesťanskou svatyni, ke cti sv. Jana Křt. od Jaromíra z vděčnosti postavenou. Posvátný pohanům dub byl poražen, a jen kmen nad zemí na půl druha lokte nechán a do křesťanského oltáře zazděn. Nad oltářem pak vyzdvižen jest kostelík v slohu románském. – Tak myslí a vypravuje velectěný kněz Krolmus ve své zprávě archaeol. sboru podané.

Památky archaeologické a místopisné, rok 1858, kráceno

související článek: O Velesovi (z časopisu český lid III, 1894)