Obsazení Balkánského poloostrova Slovany

Slované, kteří po rozpadu Hunské říše (po r. 453) zaujali sídla Visigótů a Ostrogótů v dolním levém Podunají, se tlačili již od sklonku 5. století na poloostrov Balkánský, tísněni Gepidy, Langobardy a jinými Germány a vedle nich i Turkotatary někdejší Attilovy říše (Huny, Bulhary aj.). Stěhovací hnutí Slovanů ze severního břehu dolního Dunaje na jih se stalo obzvláště silným v druhé polovici vlády císaře Justiniána I. V letech 548, 550-51 a 558 podnikli Slované a vedle nich i Bulhaři a Kutrigurové zhoubné vpády jednak až do okolí Cařihradu, jednak k Soluni, jednak k břehům moře Jaderského (k Drači), jednak do Thessalie. Poněvadž byzantská vláda si počínala chabě, stávali se “barbaři” stále smělejšími.

Když r. 558 přibyli mezi Don a Dněpr Avaři, kteří si začali hned podmaňovat své západnější sousedy, ustalo na čas stěhování Slovanů na Balkánský poloostrov, ale brzo na to se stalo mnohem silnějším nežli dříve, poněvadž Slované tam prchali před Avary. Byli to zejména Antové, kteří si na východě Karpat, v dnešním Rumunsku a v zemích ukrajinských zřídili dosti pevný stát a statečně odolávali avarskému výboji. Avaři měli podle smlouvy s byzantskou vládou zastavit slovanské stěhování (578). Když se však přesvědčili o slabosti Byzance, podnikali sami s jinými Slovany, které si podrobili, vpády do nitra Balkánského poloostrova. Vláda císaře Maurikia (582-602) je plná bojů s Avary a Slovany i se samotnými Anty. Již v letech 579-583 proniklo velmi mnoho Slovanů do Řecka a až na Peloponés a trvale se tam usadili. Na sklonku 6. století obléhali třikrát město Soluň, nejdůležitější po Cařihradu. Obyvatelstvo přičítalo své zachránění pouze zázračnému působení městského patrona sv. Demetria. Současný kronikář Jan Efesský praví o Slovanech:  A hle, ještě dnes (t. j. r. 583-584) bydlí, sedí a hoví si v římských provinciích bezstarostně a bez bázně; pleníce, zabíjejíce a pálíce stali se boháči, mají zlato a stříbro, stáda koní i mnoho zbraní a naučili se válku vésti lépe nežli Římané.

Tou dobou silné proudy Slovanů, poslané nepochybně na pomoc Longobardům, když dobývali Istrii, se drali do Dalmácie a do Istrie. Někteří se dostali až do horní Itálie, kde s Longobardy obléhali Cremonu a Mantovu. Vůbec na rozhraní 6. a 7. století byli Slované v sousedství říše byzantské, puzeni jsouce Avary, velmi neklidní a stěhovali se k západu a zejména obsazovali alpská a krasová říční údolí podél přítoků dunajských, zvláště podél Sávy, Drávy, Mury, Litavy a Enže. Obsadili tehdy země krasové – Dalmácii, Istrii a země přiléhající k sev. cípům moře Jaderského, jakož i východ vlastní Italie (Frialusko) – a východoalpské až do východního Tyrolska, kde zejména Purestal svědčí o jejich osídlení. Když pak po smrti císaře Maurikia (602) v říši byzantské zavládl veliký zmatek a pak vládě císaře Herakleia I. bylo všecku pozornost soustředit k válce s Persií a potom s Araby, Slované novými proudy se stěhovali na poloostrov Balkánský, takže do polovice 7. století měli obsazeny všecky ty země balkánské, krasové i alpské, ve kterých je znali pozdější dějepisci. Na průběh a konečný výsledek tohoto slovanského stěhování vrhá jasné světlo stručná sice, ale výstižná zpráva současného kronikáře Isidora, biskupa sevilského (zemř. 636), že Slované v době, kdy Peršané dobyli Syrie a Egypta (t. j. okolo r. 620), odňali Římanům Řecko. Slované skutečně rozprostřeli svá sídla po celém Balkánském poloostrově vyjímaje pouze Thrakii tak, že sahala od nejjižnějších končin Peloponésu až k Dunaji a Sávě na severu.

Slovanské osídlení nebylo ovšem všude stejně husté a domácí obyvatelstvo nebylo všude vyhubeno nebo vytlačeno. V Řecku, ač i tam Slované měli početnou převahu, se udrželo řecké obyvatelstvo hlavně ve městech, zvláště v pobřežních, ježto Slované ještě městského života neznali. V Albánii staré obyvatelstvo illyrské zůstalo přílivem Slovanů téměř nedotčeno. Mnohem více utrpělo románské obyvatelstvo venkovské, Vlachové či Rumuni, v trupu poloostrova Balkánského, zvláště v Makedonii, takže na několik století o nich zanikly všecky zprávy. Naproti tomu pobřežní Románi v dalmatských městech (jako v Jadeře) se uhájili nebo založili v místech dobře chráněných mořem a skalami nová města jako Aspalathus (Split) a Ragusu (Dubrovník). Mezi městy od Slovanů dobytými a zbořenými byla zejména slavná kdysi Salona, sídlo arcibiskupství. V průběhu svého stěhování se většina balkánských Slovanů zbavila avarského panství, a to nejspíše r. 626. Pouze Slované sídlící v Dalmácii a na balkánské řece Moravě a Timoku zůstali pod ním dále. Mezi řekami Lomem a Iskrem byla hranice říše avarské a byzantské. Po r. 626 Avaři už neznepokojovali byzantskou říši. Střediskem jejich moci byla někdejší Pannonie; mezi Vídeňským lesem a jezerem Blatenským měli veliké opevnění (hring), ze kterého až skoro do konce 8. století vládli nad slovanskými kmeny ve středním Podunají. Druhý hlavní hring byl mezi Dunajem a Tisou.

Slované nepřišli na území říše byzantské ve velikých skupinách, organizovaných jako státy-národy, pod vedením mocných náčelníků, jako byli Alarich, Theodorich nebo Alboin, nýbrž pouze v malých skupinách kmenových, jejichž náčelníci zůstali neznámi. Přišli jsouce spíše puzeni a nuceni tlakem nebo nárazem svých útočných sousedů nežli jako dobyvatelé a podmanitelé. Ovšem naráželi-li na odpor, útočili i pustošili a pro zaopatření výživy loupežili i kořistili. Měli však dosti na tom, když nalezli poměrně klidná a k svému dosavadnímu zaměstnání zemědělskému a dobytkářskému způsobilá bydliště.

Poněvadž jim v době přistěhování od říše byzantské nehrozilo podmanění a vyhlazení a byli před útoky jejími dostatečně chráněni přírodou (horami), neučinil žádný jejich náčelník dlouho pokusu o zřízení větší a silnější státní organizace. Byzantinci nazývali jejich kmenové náčelníky archontes, fylarchoi nebo reges. Vláda byzantská je snadno získávala dary, vyznamenáními a různými výhodami za “spojence”. Tito již okolo r. 650 bojovali v Malé Asii proti Arabům. Byzantinci vůbec do Malé Asie přesídlili později mnoho Slovanů, zvláště když je přemohli ve válečných srážkách. Bylo-li potřebí, dovedla vláda byzantská rozdmychávat mezi jednotlivými kmeny spory.

Národopisný převrat způsobený Slovany na Balkánském poloostrově zanechal patrné stopy v místním názvosloví. Starověké názvy nabyly slovanské podoby. Např. Bononia přezvána v Bodyn a Vidin, Naissus v Niš, Serdica v Srědec, Filippupolis v Plovdiv. I v Helladě a na Peloponnésu zapustily slovanské názvy tak hluboké kořeny, že tato vlast klasických Hellénů jest jich dodnes plna. Hojné jsou tam osady se jmény Bistrica, Bukovina, Gorica, Granica, Lukavica, Vlachova, Smokovo, Tyrnovo a p. Starověké jméno pohoří Helikon nahrazeno slovanskou Zagorou, u Marathonu jest vesnice Vrana. Podle Jirečka dali Slované třem čtvrtinám místních jmen v Řecku vznik. Ale vedle toho proniklo mnoho slovanských slov i do obcovacího jazyka a i do knižního k označování obyčejných předmětů a pojmů. Veverka se na př. po řecku jmenuje veverica, bez – buzion, vráska – vraska, zelí – zelis, motyka – motika, pivo – piva, vražda – podreza, večerní vítr vanoucí z hor do údolí – večernikos atd.

Území prostírající se od Balkánu k moři Jaderskému a až do nejjižnějších výběžků Peloponnésu nazývali Byzantinci Sklavinia (Slovansko), ale rozumněli jím v užším smyslu Makedonii, poněvadž tato země, Slovany hustě obydlená, měla pro ně velikou důležitost, ježto skrze ni vedla stará římská silnice (via Egnatia), po které bylo nejkratší spojení Cařihradu a Solunu s Italií (s Římem). K zajištění této cesty bylo podniknuto do Makedonie několik tažení proti Slovanům (659, 688 a 758), ale Slované tamnější přece podrobeni nebyli.

Že Řekové Slovany nazývali Sklavini a ne Slavini, dlužno vysvětlit tvrdým slovanským l ve slově Slované, Slavjané a nikoliv tím, že by je byli pokládali za lid otrocký.

Jaroslav Bidlo, 1927