Příchod Slovanů do Čech
Co poznamenali současní kronikáři?
Snažíme-li se v dějinách dopátrat jakéhosi jasna v poměrech zdejšího národa k jeho vlasti v době starověku, vychází naše snaha stále většinou na prázdno. Zprávy řeckých a římských letopisců mluví o krajině »lesa Hercynského«, v níž jako první národ uvádějí gallské Bóje počátkem IV. stol. př. Kr., jako druhý germánské Markomany, kteří – dle Tacita – si získali slávu přemožením Bójů. Pak zaujali jejich místo v témž Hercynském lese.
Za Caesara se Bójové usídlují na jih od Dunaje (někdy k polovině 1. stol. př. Kr.), kdežto zaujetí jejich sídel se u nás připisuje Marobudovi (k r. 8. p,ř. Kr). Zprávy tedy nejsou tak jasné, abychom mohli s určitostí vykládat, kdy a jak sem přišli gallští Bójové. Jejich příchod ani odchod není vyjasněn.
Ve spojení s Markomany se uvádějí Kvádové, jež naši badatelé umísťují na východ Moravy a na Slovensko. Pomlčíme zatím a jejich bojích, zejména se Římany. Zajímavou je jistě otázka, sahala-li jejich sídla od počátku na jih až k Dunaji. Že jejich panství hraničilo na jihu s Dunajem už za doby Marobudovy, o tom nepochybuji, praví Niederle ve sp. cit (s. 19.), zdali však sám národ seděl už v té době nad Dunajem, to zůstává zcela pochybno. Překážkou jsou mu údaje Ptolemaiovy, který v těch místech jmenuje např. kmeny Kampů, Rakatů, Baimů aj. U Marka Aurelia o sto padesát let později – o Kampech, Rakatech a Baimech není zmínky.
Nejspornější záhadou je ovšem národní příslušnost Markomanů a Kvádů. Niederle, autor Slovanských starožitností (na základě Caesara), je má bezvýhradně za Germány, a to nejen ve smyslu zeměpisném, nýbrž národopisném. Lze připojit, že dle téhož pramene je k nám přivádí od Rýna a od Mohanu (ač tamže sídlící Teutoni považují se dnes za kmen gallský) a píše o Kvádech, že nejspíš v téže době osadili svoje území. Zajímavá je také zpráva Tacitova, že císař Tiberius přesadil kamsi mezi Moravu a jakýsi Cusus (?) družiny zapuzených králů Marobuda a Vania.
Jak dlouho setrvaly oba národy v našich zemích? Niederle se domnívá, že v době válek markomanských (tj. po r. 172.) již těžiště moci Markomanů a Kvádů neleželo v Čechách a v Moravě, nýbrž jižněji nad Dunajem, od Bavor do Uher. Dodává: Žádný pozdější pramen historický neumísťuje již Markomanů do Čech nebo Kvádů na Moravu (lze ovšem dodat, že žádný také nevytyčuje nynější hranice těchto zemí, vzdálené od Dunaje). Niederle je přesvědčen, že od 4. stol. Markomané ani Kvádové v Čechách ani v Moravě již vůbec nebyli.
Tato data a stanoviska mají pak svůj další důležitý význam: souvisí s historickým umísťováním kmenů slovanských. Je nasnadě, že Bachmann, Bretholz atd. se u nás snaží co nejvíce prodloužit osídlení »germánské« a co nejdéle oddálit osídlení slovanské. Že jim to vůbec je umožněno, zaviňuje zvláštní jev, že se dějiny o Slovanech v zemích západně od Odry a tedy zejména v našich zemích tímto jménem, nebo vůbec jmény středověkých pramenů, nezmiňují, ačkoliv potom mluví o nich již jako o národě velmi početném a všude usedlém. Ani slova o jejich přistěhování. Tak r. 495 Prokop Cesarejský: »Herulům všechny národy slovanské povolily průchod svými zeměmi od Tater na sever«, Jordanis r. 550: »lidnatý slovanský národ bydlí v rozsáhlé hornaté krajině od pramenů Visly až k Dacii«.
V tom směru stále jsou platná slova Šafaříkova, muže, jenž právě ve vysoké míře přehlédl a zpracoval celé počátky dějin evropských: Domněnce, že by větve velikého kmene slovanského již před vpádem Bojů do Čech byly zasahovaly… před soudnou stolicí nestranného historika vždy místo propůjčit se musí. Niederle dodává: Z několika zachovaných topografických jmen lze soudit, že již před dobou římskou měli Slované osazeny nynější Uhry (Pannonii)… Že na nápisech a u římských historiků jména Pelsolacus, Tsierna, Bersovia, Bustricius apod. nejsou přece nic jiného, než nynější slovanské názvy jezera Pleso, řeky Černé, Brzavy, Bystřice atd., dovodil již Šafařík. Pokud se týče starověké Thrácie, existuje zpráva arménského zeměpisce Mojžíše z Chorény, jenž zemřel r. 489, o jejím osazení 25 kmeny slovanskými. (»sclavaio«). Zpráva se důsledně umlčuje jako pozdější interpolace (vsuvka) do kopie původního textu!
Otázka, kdy přišli do Čech a na Moravu Slované, a kdy odešli Markomané s Kvády, tvoří nejtěžší problém v počátcích našich dějin. Obě události, odchod prvních a příchod druhých, jsou obvykle pojímány v tom smyslu, že první druhou podmiňuje. Jinými slovy: historikové řeší otázku příchodu Slovanů z toho hlediska, že Slované mohli přijít do našich končin teprve tehdy, když země byla od svévských kmenů vyprázdněna.
Tento princip nazírání ale nemusí být správný. Uvedený výklad je jen teoretickou konstrukcí, možnou sice, ale ne nutnou, konstrukcí, jež se stává nesprávnou v tom okamžiku, kdy se jí používá při řešení otázky jiné, ač by měla teprve z jejích výsledků vyplynout.
Niederle se vybavil ze zajetí tradice, což mu umožnila patrně jeho archeologická bádání a jejich výsledky. Po přesném, později znovu potvrzovaném konstatování stavu věci se lze vrátit k perspektivě, jež byla učiněna již v samých počátcích historického badání, avšak dle tehdy vládnoucího celkového názoru musela být odmítána. Je odmítána i dosud a to pod titulem etymologisování, ač neběží o etymologii, nýbrž prostě o pozorování a konstatování jevu fonetického. Celá situace by totiž nabyla jiné tvářnosti, kdybychom přijali jiné řešení otázky Svévů. Již r. 1868 A. V. Šembera, dokazuje i ze zpráv spisovatelů řeckých a římských, že »veliký národ Suévů« bydlící od 1. polovice 1. stol. př. Kr. až do počátku 3. stol. po Kr. v již. a východní Germanii, byli Slované, kdežto Nesuévi jsou Němci. Potom zvlášť vytýká, že Suévi Caesarovi a Tacitovi nejsou Švábové, jak se dnes soudí (nezanechali po sobě totiž žádná místopisná německá jména).
Jméno Slávi klasičtí spisovatelé ani jinak než Suévi (Suavi) napsat nemohli, protože skupina s L na počátku slova v latině a je v řečtině vůbec neobvyklá a kromě toho cizinec místo tvrdého L ve slově Slávi slyšel vždy spíše V nebo U (O). Zaslouží povšimnutí, že některé slovanské jazyky (srbský i slovinský i některé slovenské dialekty) dodnes i samy na místě L vyslovují U nebo O. Je zajímavé, že němečtí učitelé učí polské a ruské tvrdé L vyslovovat jako něm. W. Z toho také plyne, že klasičtí spisovatelé zvali vlastně dva národy – Slávy a Šváby s týmž jménem, tj. spojili obě jména v jedno a zavinili tak osudný zmatek.
Toto upozornění na dnešní výslovnost tvrdého L je zvláště významné. Vedle Šembery poukázal na stejný problém i polský badatel Boguslawski, a to ve spisu z roku 1888 Historyja Slawjan, že Suevi jsou všude tam ve starověku, kde ve středověku Slavi.
Niederle se dotýká věci v III. díle Slovanských starožitností: Slověné – tak se zvali Slované a tak to slyšeli i sousedé, nemohlo dáti Suévi. Upozornění o výslovnosti tvrdého L má za bezpředmětné. Právem? Na str. 470 II. kam nás odkazuje, uznává skutečně Ptolemaiovy Suoveny za Slovany, ovšem jen ve východní Sarmatii. Nadobro však odpadá ztotožnění jména Slované za Suevy (Sueby) 1. a 2. století po Kristu v Germanii (…) Slované jsou do historie uvedeni teprve. v 6. století, a to Pseudo-Caesariem Nazianským. Důkaz, že tak bylo vyslovováno ode všech Slovanů (nejen od těch, jež slyšel Pseudocaes. Naz., Prokopios a Jornandes) – nenalézáme. Tvar Ptolemaiův zřejmě mluví o opaku.
Byla učiněna námitka, že Suevi nemůže znamenat Slávy, poněvadž se staří Slované nazývali Slověny a ne Slávy. Odpovídá, že ale pak nebyli Slovany ani ty národy, jež konec starověku a počátek středověku jmenuje Sclavi, Sklavi, Slavi, neboť ani tato jména nejsou odvozena od jména »Slověn«, tj. vzniká absurdní otázka, jsou-li Slávi Slovany, neboť fonetická záměna Suev = Slav vyvrácena nebyla!
Je jistě nezbytné srovnat tento názor kriticky s výsledky ostatního bádání, nevyjímaje svědectví pramenů. K těmto však lze právem poznamenat, že o existenci neněmeckého charakteru nás Čechů přes pohnuté dějiny celého středověku se nevědělo v Německu ani r. 1848 !
Ladislav Horák, 1928
jazykové úpravy
