Pokolení kamenných mohyl

V tmavých hvozdech jihozápadních Čech spí poslední spánek pokolení bezejmenné, které před více než dvěma tisíci lety vládlo těmto krajům a pak zmizelo beze stopy. V tajůplném šeru lesním upoutají pozornost poutníka homolovité hrobky, pokryté mechem, často skupinami 20, 50, 100 i více mohyl, tu rozměrů velikých, tu sotva k rozeznání, hlásajíce, že sešli se tu k poslednímu odpočinku lidé jedné krve, jedné víry, že podle sebe spočinuli, jak podle sebe žili, mocný a slabý, bohatý a chudý. 

Dokypěl život, utuchly vášně, klid vévodí vůkol. Posvátná ta místa, kde láska pozůstalých budovala poslední stánky milým zesnulým s pietou velikou, budovala je ve víře v život posmrtný a radostné shledání v něm, naplní vzrušením mysl naši: celá tisíciletí přeletěla přes otčinu naši, zapadla paměť minulosti, ale němé ty pomníky dávných dob mluví k nám vřeleji, než mnohé písemné líčení krvavých bojů, neboť vane z nich láska i víra a nad nimi vznáší se mír.

Lid náš říká hrobkám těm nejčastěji “kopce”, a jen zřídka nazývá je “hroby” zachovávaje snad paměť podobných mohylových pohřbů, jen že z hlíny nasypaných, z doby, kdy prvé obyvatelstvo české v opuštěných těch krajinách se usadilo. Bohužel však, že pokročilá, ale při tom sobecká doba naše nemá piety. Tak mnohý les vykácen za posledních sto let a proměněn v role a kamenné kopce, vadící orbě, rozmetány; jinde dobýváním pařezů v poraženém lese rozryta půda, jinde lákal kámen volně složený, někde pobudkou byla intensivní kultura lesní, jinde zas vábila zvědavost lidská, že tak mnohá skupina mohyl zmizela zcela, jinde rozmetána zčásti. Při všeobecné zpoustě byl nejvyšší čas, že těchto pomníků dávných dob ujaly se ruce archaelogů, aby je probádali co do tvaru, složení a ritu, aby pozůstatky pokolení dávno minulých vyzvedli a s pietou uložili v museích na paměť pokolením budoucím, jako přímé svědectví o dobách minulých.

Mohyly jsou hrobky zemřelých; majíce pak původ svůj v ritu náboženském, jsou zbudovány dle jistého základního principu, ačkoliv v jednotlivostech téměř každá mohyla jeví nějakou zvláštnost nebo odchylku, a to tím větší, čím různější povahy je místo, hlavně pak čím vzdálenější je doba pohřbu. Hlavní součástí mohyly je bez odporu pohřeb sám, a jeho odkrytí bývá hlavním předmětem bádání. Vezmeme-li v úvahu předem jednoduché a pravidelné mohyly, můžeme říci, že pohřeb zaujímá střed spodní plochy mohylové, tak že po vykonaném uložení mrtvého těla mohyla soustředně nad mrtvolou jest složena. Pohřeb ukládán pravidelně na úrovni země stromů prázdné, zřídka pod úrovní. Těla zesnulých přinesena patrně v slavnostním průvodu na místo, kde vykonán vlastní obřad pohřební. Mrtvola položena na úroveň ozdobená šperky, po případě zbraněmi, které v hrobě se dochovaly jako jediný zbytek slavnostního úboru, ba skorem jako jediný zbytek celého pohřbu, neboť z těla pohřbeného zetlelo z pravidla vše až na kosti uvnitř náramků, kde patinou bronzovou se všech stran prosyceny, kdežto jinde, kde bronz na kostech prostě ležel, rozeznati lze obyčejně pod bronzem jen vláknitou strukturu, která na první pohled vypadá jako zetlelé vlákno dřeva. Z pravidla tedy sotva zjistiti můžeme opravdový pohřeb, s jistou pravděpodobností z těch nepatrných stop můžeme udati polohu kostry odchylující se poněkud od směru severo-jižního až ku směru severozápadně jihovýchodnímu, ale ostatní podrobnosti obřadu pohřebního unikají. Vedle pohřbívání už od nejstarších dob bylo ve zvyku i pálení mrtvol, neboť i s předměty bronzovými, jež za nejstarší typ mohylový považovati můžeme, nalezl jsem na Chlumu, v Řepči, v Hemerách, D. Hostaš nalezl u Ostřetic a.t.d. spálené kůstky nebožtíka, mnohdy (Chlum) v jedné mohyle se současnými předměty obojí způsob pohřbu, tak že spalování a pohřbívání za současné pro mohyly od nejstarší doby považovati můžeme. V mladším období mohylovém spalování převládalo.

Nad pohřbem narovnána z kamene kuželovitě mohyla, mnohdy v rozměrech značných, až 2. m. vysoko, jinde v rozměrech menších; v malých mohylách položeno nemnoho kamenů větších a menších podle pohřbu. Na kužel nasypána hlína, která pak mezi kámen vnikla, jej spojila a vrchem pokryla; někde hlíny dáno více než kamene, jinde hlíny bylo méně, jako na př. v mohyle bojovníka u Kbel, kde největší část kužele byla úplně prosta hlíny Zvláštního tvaru nabude kužel, je-li na středu pohřeb silně zasypán zemí, tak že hlína hrbol tvoří: tu kužel je obloukovitě prohnutý a vypadá jako klenba; někde na vrstvě kamene nasypána vrstva země a na té spočívá opět vrstva kamene, jakoby klenba dvojitá. Jako nejzazší ohraničení paty mohyly sluší ještě uvésti kamenný věnec, obyčejně z větších kamenů, širší i užší, pravidlem souvislý, někde však jen z kamenů po obvodu mohyly řídce kladených sestavený, který sloužil patrně k tomu, aby hlinitému obalu mohyly byl oporou, tak aby země se nesvezla s kužele. U menších mohyl věnec kamenný často chybí, a jelikož kamene v malých mohylách nebývá mnoho, kužel během času přirozenou tíhou na všecky strany se roztáhl, že mnohdy kámen pouze jednou vrstvou leží, jakoby nakladen byl kámen vedle kamene a pak slabě hlinou byl přikryt. Jinde, kde asi kamene bylo málo, vyskýtá se i v nejstarších dobách, že hlíny v kuželi mohylovém nalezne se několikráte více než kamene.

Obřadnost pohřbu v jihočeských mohylách vysvitne jasně rozborem mohyl. Můžeme si zajisté bez velké obraznosti představiti, kterak příbuzenstvo se sešlo, aby nebožtíka v sváteční úbor oděného doprovodilo na poslední cestě. Průvod ubíral se na výšinu sporou travinou porostlou, kde již předkové zemřelého pod mohutnými mohylami posledního odpočinku nalezli. Určili místo pro novou mohylu. Vykonán-li pouhý pohřeb, uložili na zem mrtvolu v slavnostním úboru, se šperky neb zbraněmi, přidali nádoby s pokrmem a nápojem, a po obřadech vykonaných mrtvolu obklopili kamenem a snad i dřevem tak, aby tlak kamene nedotýkal se přímo mrtvoly. Byl-li pohřeb žárový, upravili hranici mohutnou, položili neb posadili mrtvolu na vrch a za zpěvů obřadných upálili nebožtíka buď se všemi jeho šperky, které pak nalezneme poloztavené, neb co častěji se stávalo, sňali šperky s něho před zapálením hranice, aby je netknuté položili do hrobu. Když pak shořela hranice, sebrali kůstky spáleného těla, uložili je v nádobu neb prostě na zemi, pravidlem podle nich položili šperky zesnulého a postavili nádoby s nápojem a pokrmem, zasypali vše hlinou a začali stavěti mohylu. Mnoho rukou musilo tu býti, aby naneslo tolik kamene a tolik hlíny někdy ze značné vzdálenosti! I můžeme souditi, že budování mohyly považováno za důležitou součást obřadnou, neboť nejednou nalezena v mohyle v nějaké výši nad pohřbem vrstva popelu, která by svědčila, že teprve mnohdy během budování mohyly vykonána tryzna na počest zemřelého. Dojímavým jest, nalezneme-li opodál pohřbu, mezi kamením, ojedinělý náramek nebo jehlici, jež k výzdobě zemřelého již nepatřily; ty věnovány zajisté teprv během budování mohyly od stojící tu kvílící matky neb ženy na paměť zemřelého.

Téměř v každé skupině mohylové vyskytne se, že v jedné mohyle naleznou se dva kamenné kužele, z nichž jeden kryje pohřeb muže, druhý pohřeb ženy, oba kužele pak společnou vrstvou hlinitou jsou zasypány. Na Chlumu nalezl jsem v obrovských mohylách až pět kuželů na původní zemi pod jedním násypem a ve vrchní vrstvě násypu ještě dva pohřby; podobně i p. Franc na Úslavě nalezl několikráte čtyři až šest pohřbů v jedné mohyle, což patrně na pohřeb příbuzenstva poukazuje. Jinde naproti tomu vyskýtá se pohřeb muže a ženy podle sebe, tak že mohyla muže je vyšší, mohutnější, mohyla ženy nižší a hlinitější, podle nich pak vyskytne se mohylka dětská sotva znatelná. Naproti tomu vrchní pohřby bývají sdělány na kuželi, tak že žárový pohřeb s milodary a nádobami položen na původní mohylu, zasypán zemí a na vrch položeno málo kamene; pohřby tyto nesouvisí obyčejně se spodními pohřby, jsouce o nějaké století mladší.

V hrobech znatných bojovníků, vynikajících mohutností a pěkným složením kužele, nalézá se pravidlem výzbroj, sestávající z meče, dýky a sekyrky, a mimoto i výzdoba jako na př. u Kbel v mohyle č. 4. jehlice bronzová k sepjetí šatu sloužící, v mohyle č. 20. nadto bronzový šíp, čtyři náramky a zlatý prstének; podobně u Vel. Dobré v mohyle č. 13. vedle zbroje (meče, sekyrky, dýky) i ozdoba bojovníka, totiž 2 br. jehlice, 4 náramky, 22 puklic bronzových a 7 trychtýřovitých rourek. Jinde, jako u Milavče, v Pasekách u Písku, nalezeny jako zbraň pouze oštěpy, v Hemerách šípy, kdežto dýky samotné vyskytují se nepochybně i v hrobech mužských i ženských. Skvostný nález hrobový u Milavče vedle meče poskytl bronzový vozík s nádobou, lunellu, kusy pasu s bronzovým kováním a hlavičky jehlic br.; v době železné konečně v hrobech bojovníků vedle meče typu laténeského vyskytne se i oštěp železný, neb oštěp sám, a jako ozdoba jehlice, výjimkou spona.

Hroby ženské poskytují velmi zřídka zbraň, totiž malou dýku, jakož shledáno v ženském hrobě podle mohyly bojovníka u Kbel a v hrobě u Vel. Dobré; než i br. nůž, více praktické denní potřebě sloužící sem počítati musí. V ozdobách inventář je bohatší než v hrobech mužských: vedle náramků širokých i úzkých, jež v bohatých hrobech bývají po čtyřech, po dvou totiž na každé ruce, v chudších po dvou i po jednom, a vedle jehlic vyskytují se i v starší době nákrčníky buď z bronzového drátu, jako na př. v Hemerách, neb z br. spirálových rourek, jako u Kbel a Lišiny, neb i zcela masivní, jako u Merklína; jinak zastoupeny jsou i nákrčníky jantarové, jako z Velké Dobré, neb i v podobě závěsných cetek, jako z Pivoně a N. Dvorů. Kruhy na nohy jsou vzácné v starší době, jako na př. u Merklína, kdežto v době pozdější v garniturách rázu laténeského (v Hemerách) jsou již nutnou součástí módy. Náušničky jsou celkem vzácností v starší době, jako na př. v mohylách u Lišiny a Merklína nalezeno po náušnici upomínající na hroby skrčených koster, v pozdější době za to pochlubiti se můžeme zlatými náušnicemi rázu laténeského z hradiště u Písku a z Opořan. Prsteny vyskytují se v starší době buď ze spirálovitě stočeného drátu dvojitého, jako nalézány i v hrobech se skrčenými kostrami, neb vyskytují se prsteny s dvěma spirálovitě stočenými plochami, jež po jednom, dvou i čtyřech v jednom hrobě bývají zastoupeny; p. Franc nalezl dokonce i deset prstenů na jedné mrtvole. V mladší době zvláštní ozdobou jsou pasy, jež pokryty byly buď bronzovými knoflíky hallstattského rázu, neb vybity jsou drobnými hřebíčky, neb sdělány jsou již i v době bronzové z bronzového plechu s vytlačenými vzorci; u Opořan vyskytl se dokonce diadem vzorci zdobený ze zlatého plechu. Zlatých plíšků ozdobných, patrně též z ozdoby šatu, nalezeno několik. Rovněž i puklice bronzové, větší i menší, vyskytly se v mužských i ženských hrobech, buď jako ozdoba pasu, neb jako ozdoba živůtku koženého neb dokonce jako ozdoba “zástěrky”. Spony vyskytují se výjimkou na konci doby mohylové.

Vykonáním obřadného pohřbu a zbudováním vynikajícího náhrobku pokolení mohylové vzdalo zemřelému především poslední lásku a poctu, uctilo jeho památku a zachovalo ji dobám budoucím; bylo to poslední uplatnění se nebožtíka na tomto světě, nejen pro okamžik jeho poslední, nýbrž i pro paměť pokolením příštím. V druhé řadě hlásají mohyly jihočeské obřadností svou víru v budoucí život, jako v lepší pokračování života vezdejšího, do něhož vcházel stín zemřelého v slavnostním úboru, se zbraněmi a šperky svými, aby zde žil život lepší. Nedávali do mohyl nástroje k denní práci potřebné; těch na onom světě nebylo třeba, neboť tam nebyla klopotná práce, ale radost nekonečná a v té radosti bylo shledání s těmi, s nimiž zemřelý pod jedním rovem neb na jednom pohřebišti k poslednímu uložen odpočinku.

Průřez mohyly s vrchním pohřbem v Hemerách u Bechyně

Dr. Josef Ladislav Píč
Čechy předhistorické, 1900