Ti z nás, kteří ještě koukají na televizi měli nedávno možnost shlédnout reportáž ze slovansko-vikinského festivalu v polském Wolinu. Zajímavý článek věnující se této reportáži je možné si přečíst například na stránkách Délského potápěče. O tom, jak vypadá takový slovansko-vikinský festival ve skutečnosti, se může každý přesvědčit osobně na začátku srpna, kdy toto setkání fanoušků historie ranného středověku v Polsku ve Wolinu každoročně probíhá. Komu by se ale nechtělo čekat až do léta, má možnost shlédnout fotografickou galerii z jednotlivých ročníků na stránkách Wikingovie na Wolinie. Abychom i my zde přispěli svou troškou do mlýna, přidávám dvě fotografie z loňského Wolinu. číst více…
Druhý díl výkladu pověsti zde.
S bílou paní spojil Krolmus nejrůznější výmysly své i cizí a rozmanité postavy mythické v nejpestřejší a nejnemožnější směsici: Bílá paní, Lada, Živa, Milina, Hola (Holka), Halda (Ladah), Hřímbaba atd. jsou mu jednou a toutéž postavou. S bujnou obrazotvorností Krolmusovou kontrastuje nepůvodní racionalistický výklad Mikšíčkův a Menšíkův, Jul. Fejtalikovi zdá se téměř jistým, že německé Perahtě, Holdě odpovídá u Slovanů Morana, Murana, Mořena atd. Na jeho mínění navazuje i Grohmann, ale spojuje Moranu, bílou neb černou paní, bohyni smrti po příkladě Grimmově s německou Hel a tím vysvětluje věštebný charakter zjevu. číst více…
Chudá selka šla do lesa na stlaní. Hrabe, hrabe, a tu vidí najednou do kola stočeného bílého hada; i mohla ho snadno zabít, ale byla by to pro celý svět neudělala, vždyť to byl bílý had a ten přináší štěstí. Vzala tedy košinku, položila ji až k němu samému a myslila si, kdyby bylo možná, že by ho hráběmi do koše smýkla a s sebou domů odnesla. A hle! Ono se to jak náleží podařilo; had vklouzl do koše a do stlaní se zahrabal. S radostí nesla ho selka domů, a sotva do dveří vkročila, vypravovala muži, že si přináší štěstí. Muž vzal čistou košinku, položil vedle ní podušku a potom hada ze stlaní vyndal, na podušku položil a postavil na pec. Od každého jídla, co na stůl přišlo, dostal také had na misku a oba se o nalezence starali jako o vlastní dítě, jehož ale neměli. Co byl v domě, šlo jim také opravdu všecko dle vůle, a brzy si z nouze pomohli. číst více…
Siegfriedův boj s drakem, Willy Planck (1870 – 1956)
z knihy Deutsche Volks- und Heldensagen
plná velikost >zde<
Znamení (cizím slovem symbol) je obraz, znak, který má význam a sám se vykládá.
Vzhledem k tomu, že významy nebývají patrné na první pohled, říkáme, že jsou skryté. Kdo si chce připadat zajímavý, může použít latinské slovo okultní.
Mezi malovanými a subkulturně zabarvenými „čarodějníky“, tajemníkáři a nesrozumitelníky je rozšířen hloupý názor, že čím více je znak okulibý a složitější ve své stavbě, tím je znak „mocnější“. Uniká skutečnost, že podstata znamení leží v jeho výkladu, nikoliv ve znamení samotném.
Co bylo zatím řečeno obrazně a obecně, vyřknu přímo – takzvané černé slunce je výmysl nedávné doby a především jeden velký nesmysl. číst více…
Roku 1894 vydal J. Černý zajímavou knížku Příspěvky k české etymologii lidové. Druhou kapitolu věnuje vlastním jménům místním, třídě, která »representuje nejstarší tvary jazykové, pocházející jednak ze starobylých, nyní již vymizelých a neporozuměných appelativ, na př. střítež, benátka, pleso, blata, náklo, slatina aj., jednak z vlastních i obecných jmen osobních, která se postupem času, vyhynuvše, nezřídka v lokálním názvu zachovala, na př. Kojetín, Kojecko od Kojaty, Vsetín a Vsacko od Vsaty, Rataje, Kocerady atd.« Ukazuje pak na četných příkladech, které mají svůj pramen i v Dalimilově a Hájkově kronice, jak prostodušně, bez znalosti slovních kmenů a přípon, se vykládají jména měst a vsí. »Dle nich Praha se odvozuje od tesání Prahu, Kouřim od kouření dýmu, Vltava jako by řekl vhltava, všechny vody hltá, Říp od zření dolů, pročež i Štelcar píše Zřit, hrad Klepý od ženského klepu, Strahov od stráže, Plzeň od množství plžů, Domažlice aby Němci doma zlí byli, Peruc, že tam našel Oldřich Boženu perúcí atd.« Ještě hloupěji než Hájek vykládal Stránský v Respublice, že Budějovice = bude jich více, Domažlice = doma zlice, zlé ženy, Krumlov = kde se kry melou, Litoměřice, líto mi měřice, která spadla do vody, Litomyšl, líto mi šlí apod. číst více…
Kdesi ve ztracených zákoutích svého šuplíku jsem odhalil staré zápisky o staroseverském (též staroskandinávském) jazyce, jazyce dávných Vikingů, v němž je psána podstatná část runových spisů a pramenů raného středověku. Staroseverský jazyk prožíval své vrcholné období od osmého do čtrnáctého století, ale objevuje se nezřídka ještě ve století patnáctém.
Rozhodl jsem se pro zajímavost a pro představu zdejších čtenářů publikovat základní gramatickou orientaci. číst více…
Dejme si prostou otázku – Kdo vlastně byli Čechové? Co o nich víme z pramenů, a co nám o nich řeklo dosavadní bádání?
Běžné, obecné je mínění, že to byl jeden z kmenů země, sídlící uprostřed, jehož lid bez jakékoliv diferenciace (sociální) přijal jméno po svém (byť i báječném) vůdci. Tato představa není jen v tomto posledním vymezení, ale patrně celá od počátku až do konce mylná a falešná. Věnujme zjištění malou úvahu v rámci celku a jak nám ji umožňuje dnešní stav bádání. číst více…
První díl výkladu pověsti zde.
Pověsti o zakletých bílých paních a pannách, které sedí v hoře se svými poklady a čekají na vysvobození, byly vhodnou látkou A. Kuhnovi pro jeho mythomanské konstrukce. Nepřipouštěje v duchu své školy možnost přenesení pověsti s jednoho místa na jiné, byť i vzdálené, shledává v těchto velmi rozšířených pověstech původní pohanský myth, kterému sice křesťanství propůjčilo některé vnější formy, ale kterého nemohlo úplně přetvořiti. Jako v jiných svých mythologických pracích, vychází Kuhn i zde z písní védských, domnívaje se, že našel tu čistou přírodní obrazotvornost. Zakleté bílé paní jsou prý Apas, Dasapantis, zúrodňující vody, které nepřítel bohů Vrtra drží v oblacích v zajetí a jež vysvobozuje obyčejně bůh Indra. číst více…
